“V digitalizaci můžeme předhonit i Estonsko”
Zdeněk Zajíček, Prezident ICT UNIE
Rozhovor se Zdeňkem Zajíčkem se trochu protáhl. Veřejnosti je znám zejména jako otec „Czech POINTu“, poslanec a náměstek na Ministerstvu vnitra. Souhrnný a detailní přehled jeho kariéry může však sloužit jako exkurz do historie a názorný příklad, jak probíhala česká transformace. Sám tvrdí, že příležitosti si ho vždy našly. Domnívám se, že v jeho případě spíše platí heslo „štěstí přeje připraveným“. Posuďte sami: během čtyř let získal na počátku devadesátých let minulého století zkušenosti na Městské prokuratuře, Ministerstvu pro správu národního majetku a Pozemkovém fondu. Zároveň absolvoval advokátní zkoušky, takže během své kariéry třikrát plynule přecházel mezi působením v politice, státní správě a soukromém sektoru. V roce 1996 byl zvolen za Občanskou demokratickou stranu do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Na sklonku tisíciletí přešel na Magistrát hlavního města Prahy a tam se svým týmem začal tvořit základy Czech POINTu. Na pražském magistrátu zažil i dobu povodní, od nichž v době našeho rozhovoru uplynulo právě 15 let. Od roku 2003 poté působil ve středočeském kraji jako poradce pro zdravotnictví a transformaci nemocnic. Od roku 2006 byl postupně náměstkem na Ministerstvech vnitra, spravedlnosti a financí. V roce 2013 odešel z politiky do advokacie a školství. Jeho žena vlastní a řídí soukromé Gymnázium mezinárodních a veřejných vztahů Praha. Líbilo se mi, jak obdivně a uznale o ní pan Zajíček mluvil a s provozem jí pomáhal. Stranou veřejného dění dlouho nezůstal, od roku 2016 stojí v čele ICT UNIE.
Nevím, zda věříte na synchronicitu, ale před rozhovorem s hlavním zastáncem elektronizace státní správy jsem měla možnost ověřit, jak na tom s digitalizací a sdílením dat jsme. Den před rozhovorem jsem si zapomněla přendat tramvajenku z jedné kabelky do druhé. Velmi těžce jsem nesla skutečnost, že ve značně nepříhodných otevíracích hodinách se musím s originálem dostavit do sídla Dopravního podniku tramvajenku předložit, přestože jsem majitelkou ročního kupónu s číslem vydaným na mé jméno a revizorovi jsem se legitimovala. V den rozhovoru jsem šla k lékaři, kde jsem se prokazovala průkazkou pojištěnce a občanským průkazem. Možná zdánlivá maličkost. Ale proč, když stát vlastně všechny tyto informace má? Zdeněk Zajíček a jeho tým spočítal, že občan může vlastnit až 260 různých průkazů vydaných různými institucemi. Je smutné, že ačkoliv Česká republika vlastní jedny z nejlepších registrů, neumí je efektivně využívat. V den našeho rozhovoru rovněž ohlásilo Estonsko plán zavést vlastní a státem posvěcenou kryptoměnu Estcoins. Zdeněk Zajíček přišel na rozhovor s odznakem 202020 na klopě saka a hrdě prohlásil, že co se týče digitalizace, tak Česká republika má několik projektů, které mohou příslovečnou digitalizaci Estonska dokonce předehnat.
Pane prezidente, během své kariéry jste se pohyboval mezi politikou, státní správou a soukromou sférou. Které momenty Vás nejvíce ovlivnily?
Právnickou fakultu jsem absolvoval v roce 1991 a svou kariérní cestu jsem spojil se státem a jeho reformou. Velmi mne ovlivnilo mé první působiště na Městské prokuratuře, kde jsem se seznámil s trestním právem. Tehdy jsem uvažoval o kariéře žalobce. K trestnímu právu mám dodnes velkou úctu, zejména v tom, jak je přehledné, strukturované a srozumitelné. Jako mladý a neotřelý právník jsem byl potom přizván na Ministerstvo pro privatizaci, kde jsem měl na starosti privatizaci zemědělství a tak jsem se seznámil nejen s transformačními zákony, ale i problematikou restitucí. V rychlém sledu následovalo působení ve vedení Pozemkového fondu, kde jsem měl na starost právní oblast. Po čtyřech letech jsem cítil únavu, odešel jsem ze státní správy, složil jsem advokátní zkoušky a od ledna 1996 jsem se stal advokátem. Chtěl jsem v advokacii využít znalosti trestního, ale i nového transformačního práva. Přišla ovšem nabídka kandidovat do Poslanecké sněmovny parlamentu. Z nevolitelného 11. místa jsem byl nakonec zvolen. Další směřování a kariérní výzva přišla v podobě možnosti tvorby legislativy. Stal jsem se členem Ústavně-právního výboru a zároveň Výboru pro veřejnou správu a životní prostředí. Navazoval jsem tedy na předchozí působení a seznámil jsem se s tvorbou a přípravou zákonů a jak zásadním způsobem právě tvorba ovlivňuje jejich aplikaci v praxi. Snažil jsem se uplatnit své názory, ale byl to jeden hlas z 200. Skončil jsem v roce 1998. Po předčasných volbách a „Sarajevském atentátu“ byla politická situace rozjitřená. Pro mne to bylo zklamání, pocítil jsem jistou deziluzi a opět se vrátil do advokacie. To trvalo necelé dva roky.
Další nabídka na sebe nenechala dlouho čekat. Od roku 1999 jste působil na Magistrátu, kde jste zažil i povodně, jejichž 15. výročí si právě připomínáme. Zpětně se málo doceňuje, že při povodních takového rozsahu v Praze nikdo nepřišel o život. Jak na tuto dobu vzpomínáte?
Jsem rodilý Pražák, působení na magistrátu pro mne bylo velkou výzvou. V té době měl Magistrát téměř 2000 zaměstnanců, velikostí byl tedy srovnatelný s největšími ministerstvy. Osobně považuji dobu působení na magistrátu za jedno z nejkrásnějších období. Velmi mě těšila práce s lidmi. Právě v tomto období jsem měl šanci zrekonstruovat magistrát, dát mu jinou strukturu, vytvořit jasné mantinely mezi politickou a úřednickou reprezentací. V územní samosprávě máte daleko blíž k lidem, každé rozhodnutí, které se učiní, je hned mezi lidmi vidět v řádu týdnů či měsíců. Byl to velký rozdíl v porovnání s předchozím působením v zákonodárné roli, kde se období mezi prosazením zákona, jeho přijetím veřejností a skutečným dopadem počítá na roky. Obdobím povodní téměř vrcholilo i mé působení na magistrátu. Byl jsem součástí krizového štábu a měl jsem možnost poznat lépe sám sebe, vyzkoušet si svou odolnost a zároveň lépe poznat i kolegy. Po tři dny jsem nespal, zachraňovali jsme nejprve lidské životy a následně majetek. V běžném životě mohou mnozí úředníci vypadat jako lidé málo rozhodní, fungující v určité úřednické ulitě a ve vyjetých standardních kolejích. V krizovém období se tito lidé ukázali jako naprosto výjimeční, převzali na sebe zodpovědnost, riskovali a obětovali své běžné lidské potřeby spánku a jídla pro záchranu města. Uvědomil jsem si, jak je důležité nedat na první dojem ze setkání na přepážce či v kanceláři, které může působit nepřístupně. Mnozí lidé v sobě skrývají daleko větší hodnoty, než jsme schopni postřehnout.
Jste známý tvrzením, že stát může některé služby poskytovat on-line jako soukromé subjekty. Do Vašeho „magistrátního“ období rovněž spadá jakýsi prazáklad Czech POINTu. Co Vás k jeho zavedení vedlo?
Již tenkrát jsme s týmem na elektronizaci pracovali, ale vezměme v úvahu, že se psal rok 1999 a internet a jeho dostupnost nebyla zdaleka taková jako dnes. Na své projekty jsem se vždy díval z pohledu uživatele. Přišlo mi nenormální, že pokud bydlím ve Stodůlkách a pracuji v Letňanech, tak si kvůli žádosti o stavební povolení musím vzít dovolenou a v místě bydliště podat žádost. V té době a vlastně až doposud existuje auto, které jezdí mezi jednotlivými úřady a převáží interní poštu. Proč by tedy nemohlo převážet i poštu občanům? Takže nápady jakési univerzální podatelny a výdejny vznikaly právě na magistrátu. Dalším realizovaným projektem byl první registr smluv v elektronické podobě, který dával možnost nahlédnout do přehledu o smlouvách, které město uzavíralo. Ačkoliv se toto téma objevuje pravidelně před každými volbami, již v roce 2000 tato možnost kontroly existovala.
Zavedení Czech POINTu přišlo v době působení na pozici náměstka Ministerstva vnitra. Překvapilo mne, že celkový projekt byl spuštěn během sedmi měsíců, ve státní správě většinou projekty trvají roky i celá volební období.
Je to o chuti, vůli něco změnit a energii vložené do projektu. Najděte si spojence a garantujte bezpečnost. Tuto převratnou myšlenku a ojedinělou službu, včetně dodávky systému, změny legislativy a vyškolení úředníků, jsme zvládli realizovat od 4.9. 2006, kdy jsem nastoupil do funkce do 28.3.2007, kdy byl na Den učitelů na Praze 13 vydán první výpis. V následujících letech se tato služba rozšířila nejen na téměř všechny úřady, ale i pobočky České pošty, banky, notářské či advokátské úřady. Podařilo se nám prolomit něco, co bylo do té doby nemyslitelné. Vzpomeňte si na dlouhé fronty, speciální formuláře a kolky na původním Rejstříku trestů se sídlem na pražské Pankráci. V současné době je tedy možné získat takto i výpisy z Katastru nemovitostí či velmi vyhledávaný výpis z Bodového registru řidičů. Bylo zajímavé sledovat, jak se jednotlivé úřady bály dělit o své výlučné pravomoci s obavami o zneužití systému, ke kterému ani jednou nedošlo. A dnes jsme se posunuli od Czech POINTu fyzického k Czech POINTu virtuálnímu, o výpis si můžete zažádat přes „Czech POINT at home“ a přijde vám do datové schránky.
Dalším Vaším projektem byly datové schránky, které ovšem takové obliby ve srovnání s Czech POINTem nedosáhly.
Tento systém se bohužel stal předmětem politického sporu a dostal zpočátku špatnou nálepku, případní uživatelé byli vystrašeni. Systém si to nezaslouží, je jedním z nejdokonalejších systémů pro státem garantované doručování nejen v Evropě, ale i ve světě. Mnohé státy nám ho závidí. Velký potenciál mají datové schránky na rozšířené využívání i mezi firmami, ale chybí vůle tento systém podporovat. Podobně je to se systémem Základních registrů, založeným na principu, že svá data poskytuji státu pouze jedenkrát a jednotlivé instituce je sdílí. Systém je opět plně funkční, ale nevyužívaný. Stát a jeho instituce tedy obtěžují občany zbytečně. Tato data by stát mohl dále sdílet s komerčními institucemi, samozřejmě s vaším souhlasem.
V roce 2013 jste odešel do soukromé sféry a z pokračující digitalizace jste se stáhl. Po necelé tříleté pauze a Vašich aktivitách ve školství jste byl opět přemluven, abyste se do ICT světa vrátil v čele ICT UNIE. Nyní pracujete na dalším revolučním projektu.
Sami sebe poškozujeme, když se na IT díváme negativně a nevyužíváme příležitosti, které toto odvětví nabízí. Devět z deseti ICT projektů se povedlo. V roce 2008 byla Česká republika v hodnocení e-govermentu na 25. místě na světě, v roce 2016 na 50. místě. Původně jsme měli ambici být v první pětce. Po příchodu do ICT UNIE jsem nastoupil s projektem 202020 v národních barvách. Mým cílem bylo opět se vrátit do první dvacítky. Ne evolucí, ale revolucí. Pojďme zapomenout na žabomyší války, trestní oznámení a na politické rozdělení. Pod značkou 202020 jsme začali zapojovat rozličné subjekty. Snažíme se pozitivně informovat o e-governmentu, kritiky a špatné nálady bylo už dost. V Poslanecké sněmovně a Senátu máme podporu, nakonec jsme ji našli i ve vládě. Snažíme se připravit i nové projekty pro nastávající vládu. ICT UNIE je kolektivním členem Hospodářské komory. S kolegou Tomášem Vrbíkem, se kterým se znám z předchozího působení, jsme dali dohromady projekt PES „Právní elektronický systém pro podnikatele“. Uvědomil jsem si, že dnes už nikdo vlastně neví, jaké má povinnosti. Právo za posledních 25 let hodně nabobtnalo, komplexně ho neznají ani advokáti, ani úředníci, soudci či poslanci, natož podnikatelé samotní. Takový stav není normální. Podnikatel má podnikat, nikoliv po večerech studovat práva, aby věděl, jaké má povinnosti při provozování dané živnosti. Chceme vytvořit na internetu přístupný přehled povinností, které vyplývají buď z jednotlivých zákonů nebo oborů podnikání, podle aktuální životní situace. Zadáte si autodoprava a dostanete přehled všech zákonných norem. Stejně bude postupovat zájemce o provozování stánku s rychlým občerstvení. Příslušný zákon je již připraven. A takový zákon nemá ani Estonsko. Máme šanci být první na světě.
Linda Štucbartová
ICT UNIE (zkratka ICTU) je profesním spolkem firem z oboru informačních technologií a elektronických komunikací, dalších podnikatelských a vzdělávacích subjektů, jehož cílem je zvýšit vnímání důležitosti zavádění a využívání moderních informačních technologií ve společnosti, včetně vytváření optimálních podmínek pro rozvoj veřejných sítí elektronických komunikací v České republice, jako nezbytného předpokladu pro vytváření informační společnosti. ICTU má více než 70 členů.
Posláním ICT UNIE je být respektovanou profesní organizací ICT průmyslu odstraňující bariéry brzdící rozvoj informačních a komunikačních technologií ve prospěch spotřebitelů. Chceme být partnerem i oponentem vládě České republiky v projektech podporujících směřování k evropské informační společnosti a modernímu výkonu státní a veřejné správy pracující efektivně pro občany i podnikatelský sektor.