Zbigniew Czendlik

 

“Víra dává mému životu drajv.”

 

Zbigniew Czendlik je římskokatolický kněz z polské části Těšínska, který již 23 let působí v České republice a získal popularitu častým mediálním vystupováním a rozsáhlými styky se známými osobnostmi. Byl rovněž čestným hostem na Novoročním setkání dámského klubu Helas Ladies Club a při té příležitosti jsme jej neváhali vyzpovídat.

Jak jste se ocitnul v Česku? Napadlo vás někdy, že zde strávíte dlouhá léta svého života?

Nikdy mě to nenapadlo, ani v nejhorším snu. Česko nebyla země, po které bych toužil, a už vůbec jsem netoužil po tom, abych se tam přestěhoval. Mí kolegové dostávali různé nabídky, do Německa, Rakouska, Francie, Anglie, Spojených států nebo Jižní Ameriky. To bych si býval dokázal představit, ale nenapadlo mě, že jednou skončím v Česku. Můj biskup v Katovicích mi nabídnul Česko, protože pocházím z Těšínska. Pochopitelně, právě v tomto regionu neměli Češi a Poláci vztahy zrovna vřelé. Bránil jsem se s tím, že umím česky jen dvě slova – pozor vlak. Biskup mi však odpověděl, že se jazyk naučím, takže jsem v Česku začínal se slovy pozor vlak, na kterých jsem vybudoval svou češtinu.

Češi kdysi přinesli křesťanství do Polska. Cítíte se nyní trochu jako na misii, kdy zpětně popularizujete víru v zemi, která se odklonila od tradičních církví?

Neberu to tak, protože nikdy nedělám, že bych někomu vnucoval víru. Pouze pokud někdo přijde a zeptá se mě na tyto otázky, tak mu odpovídám. Není to však tak, že bych sem přišel, abych spasil ateistické Česko. Navíc si ani nemyslím, že by bylo Česko ateistickou zemí. Já si příliš vážím svobody, takže nikomu nevnucuji svůj pohled na svět, víru, ani model společnosti. Svoboda je pro mě velmi důležitou hodnotou a nechci ji nikomu brát. A jsem šťastný, když nikdo na oplátku neomezuje moji svobodu.

Může víra nahradit pocit jistoty v nejisté době? Očekáváte její renesanci?

To, co tady udělali uprchlíci za rok, jsem já nedokázal za třiadvacet let svého působení. Najednou všichni mluví o křesťanských hodnotách a ten termín používají i ti, kteří se neumí ani pokřižovat. Myslím si však, že víra je něco intimního. Dává mému životu drajv, neberu to tak, že je to něco, co patří jen do kostela. Cítím ji pořád. Je to jako láska, tu také cítíte, ať jste kdekoli, je intimní, a těžko se popisuje.

Měla by církev najít novou moderní tvář, která by byla přijatelná pro mladou generaci, jako se tomu děje třeba u současného papeže, nebo by měla prosazovat spíše tradiční hodnoty?

Křesťanství je na tradici postaveno. Myslím, že tradice má svou hodnotu. Jsem poměrně konzervativní člověk a milovník staré dobré Anglie, kde je úžasné, jak si lidé váží určitých tradic. I v samotné královské rodině jsou dodržovány určité starobylé zvyklosti a nikomu to nevadí. Tradice je tedy důležitá, otázkou však je, jakým jazykem komunikujeme s dnešním světem. I konzervativní hodnoty můžeme předávat srozumitelnou moderní řečí. A s tím má církev problém. Neumí s lidmi komunikovat. Používá naši typickou hantýrku, které spousta lidí nerozumí. Když chceme komunikovat se světem, je důležité, abychom mluvili srozumitelným jazykem. To si myslím, že je největším problémem církve a dokonce i papež František o tom mluví. Církev musí komunikovat s lidmi na všech možných úrovních, nejen na náboženské. O to se také snažím doma v Lanškrouně – komunikuji na sociálně-charitativní, sportovní, kulturní i společenské úrovni.

Je tedy pro vás církev i společenská záležitost, nebo jen niterná osobní cesta?

Je to jen a pouze niterná osobní cesta. Znovu musím zdůraznit spojení intimity a víry. Když je něco intimní, je to plodné. Děti neplodíme v Bibione na pláži, i když by to šlo, ale v intimitě. Když si připravujete rozhovor nebo článek, také potřebujete intimitu. Intimita je plodná, okázalost je impotentní.

S jakým problémem se na vás coby duchovního pastýře lidé nejvíce obracejí?

Chtějí půjčit peníze. Není to moc k smíchu, žádostí o peníze dostávám tolik, že jsem z toho nešťastný. Narážím často na problém dluhů, které lidé mají. Je to jeden z projevů ztracené svobody. Vždycky jsem zklamaný z toho, jak je nám brána svoboda různými způsoby. Často si to ani neuvědomujeme. Naše svobody jsou omezovány různými nařízeními, příkazy a zákazy, ale zadlužení je další důležitou formou omezení svobody. Jsme otroky tužeb po věcech, které nemáme. Milujeme to, co nemáme, místo abychom milovali to, co máme. Možná bychom byli šťastnější, kdybychom si více uvědomovali to, co máme a snažili se to milovat.

Smí vlastně kněz doporučit při zpovědi světského odborníka, když je svědkem vážných osobních problémů? Třeba psychologa nebo oddlužovací centrum?

To je jasné. Hodně to využívám. Lidé se na mě často obracejí s věcmi, kterým naprosto nerozumím. Tím, že jsem vidět, tak si myslí, že jsem hrozně chytrý, ale já jsem ve skutečnosti blbý. Možná jsem milý, ale blbý. Takže si myslí, že jim vyřeším různé osobní problémy, že jim vyřeším partnerské vztahy nebo je oddlužím. Většinou je tedy odkážu na odborníky.

Jak vnímáte politickou situaci, která nyní vládce v Polsku. Sledujete tamní vývoj?

Jsme hrozně zklamaný a trošku se za situaci v Polsku stydím. Není to sice konec demokracie, aspoň zatím, bohužel však současná většinová vláda, především Právo a spravedlnost, dělá kroky, které mi nejsou sympatické. Ani Jarosław Kaczyński mi nebyl nikdy sympatický. O sobě říkám, že jsem srdcem doleva a rozumem doprava. A tahleta strana je až příliš doprava. Poláci nemají rádi Rusko, ale Putinův model vládnutí jakoby inspiroval současné Polsko, a začíná se tam vládnout stejným způsobem.

Sloužíte mše v polštině pro polskou menšinu?

Nesloužím. Občas ale sloužím v polštině mši v Polsku, a jde mi to blbě.

Co vás na Češích překvapilo? Čím se od Poláků výrazně liší, a co mají naopak společného?

Je pravda, že každý z těch národů je trošku jiný. My Poláci jsme více otevření, Češi jsou většími introverty, víc uzavření do sebe. Možná bych toho našel i víc. Odborníkem na tuhle problematiku je spisovatel Mariusz Szczygiel, který napsal o Češích několik knih a do jisté míry může za rozmach čechofilství v Polsku. Já už jsem více Čech než Polák a nemám už nestranný pohled na naše dva národy.

Co máte na zdejším prostředí nejraději, a co naopak nejméně rád?

Mně je tady dobře. Česko je krásnou zemí s nádhernou architekturou, historií, kulturou i krajinou. Praha patří mezi nejkrásnější města na světě, a musím vám říct, že jsem jich viděl už hodně. Je to krásná zem a krásné místo pro život. Co se mi nelíbí? Češi se sami nemají rádi a neváží si sami sebe. Potkávám se často s tím, že Čech prohlásí: “My jsme takový národ zbabělců.” To by Polák nikdy nevyslovil. Může si to myslet, ale nikdy by to neřekl nahlas. Okolní svět přitom český národ obdivuje. Rád používám příběh o malém orlíkovi, který se vylíhne mezi slepicemi a vyrůstá s nimi. Žije na dvorku za domem mezi kuřaty a dělá to, co dělají slepice. Jednou spatří na obloze orla a ptá se slepice: “Kdo je to?” Slepice odpoví: “To je orel, král ptáků, zatímco my jsme slepice na dvorku za domem.” Takže orel celý život žije jako slepice jen kvůli tomu, že se za slepici považuje. A Češi se považují za slepice, přestože jsou v očích ostatních národů i očích Božích jasnými orly.

Stýská se vám po domově? Chtěl byste se na stará kolena vrátit?

Nestýská. Před čtyřmi lety mi zemřela maminka, byl jsem na pohřbu, a zjistil jsem, že jsem cizincem ve své obci. Mezitím, co jsem byl pryč, zemřely a narodily se dvoje pokolení, někteří se odstěhovali, jiní se přistěhovali, tudíž jsem tam byl cizí. Je mi dobře tady v Česku a cítím se tu doma.

Rád aktivně sportujete. Je pro vás sport vyjádřením jednoty ducha a těla?

Když jsem byl na olympiádě v Londýně, novináři se mě ptali, co tam dělám. Odpovídal jsem z legrace, že jedu pohřbívat neúspěchy českých sportovců. Ale také jsem odpovídal, že olympiáda je oslavou Boha skrze lidské tělo. Boha oslavujeme skrze všechny naše schopnosti. Každý svým způsobem. Někdo tím, že je perfektním novinářem, někdo tím, že je perfektní uklízečkou, a někdo tím, že se snaží dělat dobře sport.

Kde se setkává šmrnc první republiky se světem moderních technologií a energických ženských osobností? Dámský klub Cosmopolitan Executive Helas Ladies Club již 17 let podporuje, inspiruje a sdružuje ženy s aktivním přístupem k životu. Klubová setkání přinášejí vždy odbornou a společenskou část, tudíž spojují zábavu i rozvoj – a to vše v tom nejpříjemnějším, vstřícném a inspirujícím prostředí. S členkami se potkávají známé osobnosti českého společenského života i odborníci ze všech myslitelných oborů, které mohou zajímat všestrannou a aktivní ženu, ať už její věk začíná dvojkou, nebo osmičkou. Dámský klub uspořádal již přes 200 společenských večerů, komorních setkání a odborných prezentací, na kterých ženy získávají mnoho nových osobních a obchodních kontaktů, ale také nová blízká přátelství. Hlavními partnery jsou: Česká pojišťovna a Peugeot – Kopecký s.r.o.

www.helas-ladies-club.cz