Přepis rozhovoru, který v rámci seriálu “Let’s talk about it” vedl chemik Michael Londesborough
Pomůže nám cirkulární ekonomika vyřešit problém s plastovým odpadem?
Přebytek odpadu, znečišťování oceánů plasty a plýtvání zdroji. To všechno jsou naléhavá témata dnešní doby a zároveň globální problémy, které musíme brát na vědomí a snažit se je vyřešit. Může nám ukázat cestu cirkulární ekonomika? O tom všem a také o hodnotě zboží a materiálů v cirkulárním modelu, dopadech na subjekty od výroby po recyklaci a rovněž o důvodech, proč se stávající lineární systém změně brání, jsme si povídali s Vojtěchem Voseckým, Chief Business Officerem Institutu pro cirkulární ekonomiku.
Proč chceme směřovat k cirkulární ekonomice?
Z mého pohledu je to celkem jasné. V dnešní lineární ekonomice ze zdrojů vyrábíme produkty, rozmísťujeme je po celém světě, použijeme je a na konci života se z nich stává odpad. Například v EU každoročně vyprodukujeme 2,5 miliardy tun odpadu a je jasně vidět, že ho neumíme efektivně zpracovat a recyklovat. Polovina je totiž skládkována a spálena. Cirkulární ekonomika nabízí zdravější alternativu, a sice systém bez odpadu. Odpad je zdrojem. Jako v přírodě, kde pojem odpad neexistuje.
Jak se naše ekonomika do tohoto stavu dostala? Je odpad nutnou součástí lineární ekonomiky? Potřebujeme odpad, abychom kupovali nové věci?
Podle akademiků to začalo po druhé světové válce, když jsme potřebovali ekonomiku znovu nastartovat. USA a jiné západní země začaly vyrábět mnoho skvělých věcí a zároveň ve velikém množství. Myšlenka byla dostat lednici do každého bytu po celém světě. Tak začala nová doba lineární ekonomiky, a také odpadu. A to se stále zhoršuje.
Jak důležité je v této debatě vlastnictví? Změní cirkulární ekonomika tento koncept?
Tahle transformace nezačíná u spotřebitele, který si kupuje hotový produkt nebo službu. Produkt někdo musí vyrobit, distribuovat a prodat. To je třeba brát v úvahu. Spotřebitelé a koncept vlastnictví ale hrají v celém procesu ohromně důležitou roli. Fungující cirkulární ekonomika předpokládá uskutečnění transformace – od vlastnění věcí na nabídku služeb. Je to velké téma a velký problém.
Cirkulární systém dává smysl, ale zatím neexistuje. To znamená, že obnáší určité náklady. Jaké náklady tedy budeme muset vstřebat?
Cirkulární ekonomika dnes závisí na využití toho, co už máme, tedy například recyklovaných materiálů v nových výrobcích. To však může být nákladnější než výroba z prvotních zdrojů. Když budeme chtít vlastnit výrobky z více udržitelných, cirkulárních zdrojů, mohou být dražší. Tím pádem je potřeba řešit otázku vlastnictví. Abychom totiž měli úspěšný cirkulární ekonomický model, kde materiály proudí v trvalém oběhu a bez ztráty na kvalitě, musí se vlastnictví ze spotřebitele přesunout na výrobce. To ale lidé často nechtějí nebo na to nejsou připraveni. Velmi to narušuje existující systém, v němž když někdo vyhraje, jiný prohrává. Proto stávající systém proti tak silné změně bojuje.
Kdo ale bude motorem té změny? Budu to já jako spotřebitel? Budou to majitelé firem? Nebo vlády prostřednictvím daňových úlev apod.?
Přichází to ze všech stran. Spotřebitelé změnu chtějí vidět a hledají, jak změnit své nákupní zvyky. Pro firmy to může být bilión-dolarová příležitost, dle studie od Ellen MacArthur a McKinsey pro EU. Přechod z lineární na cirkulární ekonomiku skýtá z hlediska zisku obrovský potenciál. A vláda v tom bude hrát také důležitou roli, protože jeden odstavec z českého parlamentu může proměnit celý systém. Čili podílet se na tom musejí všichni. Nicméně za nejsilnější motor považuji firmy.
Z hlediska materiálů mě nejvíc zajímá plast. Jako chemik vím, že má ohromný potenciál. V laboratoři jsme ho schopni designovat s novými inovativními vlastnostmi, díky nimž mohou vzniknout různé produkty. Současně si ale všímáme problémů s odpadem a recyklací tohoto materiálu. A také s vnímáním jeho hodnoty. V lineárním modelu vidíme hodnotu při zakoupení. Zužitkujeme ji a následně produkt vyhodíme, takže na konci už nevidíme hodnotu žádnou. Myslím nicméně, že nám cirkulární ekonomika nabízí způsob, jak přístup k plastu změnit. Jak do ní plastový materiál zapadá?
Kolem plastů a plastového odpadu aktuálně probíhá vášnivá diskuze, téměř hysterie. To je v pořádku, už jen proto, že osm milionů tun plastu ročně skončí v našich oceánech. Musí se to změnit. Klademe ale velký důraz na to, že nejde jen o plasty. V Česku zakopeme dva miliony tun odpadu pod zem. Uniká pak do půdy, do atmosféry atd. Takže plasty nejsou jediný problém. Nicméně v ČR intenzivně řešíme jeden problém, a sice množství rozdílných druhů plastu. Vybrat mezi různými typy obalu, jako je PE, PP, PET a podobně může být matoucí. Pro spotřebitele a hlavně recyklační průmysl.
Ano, tohle je důležité, mnoho z těchto různých druhů plastů jsou používané opakovaně. Existují ale i jednorázové plasty, zejména láhve, které jsou symbolem plastového odpadu. PET láhve vyhazujeme, a tím ztrácíme jejich hodnotu. Pracuje někdo na zajímavých projektech v této oblasti?
Ano, my, společně s firmou Mattoni, největším výrobcem vody v PET lahvích v ČR. Jen v tuzemsku každý rok prodají kolem šestiset milionů lahví, které po jednom použití ztrácí svou hodnotu. Asi před rokem za námi představitelé firmy přišli a ptali se nás, jak mohou být víc cirkulární. Napadla nás zajímavá cesta, a sice zavést systém zálohování. Tedy přidat materiálu ekonomickou hodnotu. Když si zákazník láhev koupí, zaplatí třeba tři koruny navíc. Když ji pak přinese na odběrné místo, peníze dostane zpět. Takto už se řeší problém s plastovým znečišťováním, k dobrovolné motivaci to přidává i ekonomickou. Například v Německu, kde mají zálohovací systém na PET lahve, se 98 procent z nich vrací k výrobci. Zbytek se možná odhodí do černých kontejnerů, ale není tam smetí z plastových láhví a jiných zálohovaných materiálů. Dává to smysl jak z ekonomického, tak z ekologického hlediska.
Odběrné místo funguje jinak než žluté kontejnery. Když chci dneska recyklovat, snížím hmotnost materiálu – tím že ho rozmáčknu ho, a vložím do žlutého kontejneru. Ty ale mluvíš o něčem jiném, o sběrně na PET láhve.
Ano, je to totéž, co už lidé dělají se skleněnými láhvemi od piva. Je pravda, že jsme vycvičeni používat žluté kontejnery, což ale není až tak úspěšné. Čtyřicet procent láhví ve žlutých kontejnerech totiž není rozmáčklých, takže převážíme vzduch. Chceme tedy zálohování, které lidé znají z nakládání s pivními lahvemi, aplikovat na plastové láhve.
Já dostanu tři koruny zpět. A ta láhev jde kam? Zpět do firmy, takže vlastnictví zůstane s producentem? A oni jí pak vyčistí a opět využijí?
Teoreticky by to fungovalo tak, že by se vrátily obchodníkovi. Od obchodníka by šly do zařízení, kde by se shromáždily do větších balíků a pak poslaly na recyklaci. Přepracovaly by se na PET vločky a potom na regranulát, který se dá využít různě. Našeho klienta napadlo materiál použít na design nových láhví. Cílem je sebrat 100 procent produktu, který je dáván na trh, a opakovaně využívat co nejvíc z jeho obsahu na nové láhve.
Co naznačují ekonomické modely? Bude to pro výrobce finanční ztráta nebo vydělají? Stačí tři koruny na lubrikaci cirkulárního chodu té láhve?
Ohledně ekonomických důsledků existuje mnoho otázek. Jestli stačí tři koruny k motivaci láhve vracet? Víme, že 95 procent skleněných láhví se vrací. Záloha na ně je právě tři koruny. Předpokládáme, že by to pro plastové láhve nebo plechovky nemělo být méně. Výrobci musí do začátku něco investovat a systém financovat, ovšem ten se postupem času začne financovat sám. Systém se též financuje až do 30 procent nevrácenými láhvemi. Přibližně 15 procent by přišlo z poplatku od výrobce za každou láhev, kterou dají na trh. To je dnes již běžný poplatek za každou tunu plastu, kterou výrobci dávají na trh.
Jako chemik si cením vlastností plastových láhví. Projekt se mi líbí, protože ukáže, že láhev má cenu i po použití. Můžeme ji recyklovat, tím snížit množství odpadu a pomoct životnímu prostřed. Taková změna ale bude mít dopad na partnery lineárního systému, výrobce plastů i současné recyklační projekty. Co se s nimi stane?
Moc bych se nebál o výrobce prvotních plastů, protože poptávka po plastech bude nadále růst. Ovšem pokud jde o současný systém, hlavně o recyklaci a nakládání s odpadem, to je jiný příběh. Jeho aktéři se aktuálně zdají být na PET lahvích, které řídí třídění a recyklaci obsahu žlutých kontejnerů, velmi závislí. Když je vyloučíme, v recyklaci dalšího obsahu moc peněz nezbude. Zde je první problém, který musíme vyřešit. Obáváme se, že obce budou nucené platit extra náklady. Jenže to by měla být odpovědnost producentů. Ti by měli vyrábět plastové balení tak, aby jeho recyklace přinášela hodnotu. Společně se změnou vlastnictví a kontrolou přeměny materiálu zpět na výrobek tedy budou firmy muset převzít větší zodpovědnost za to, co vyrábí a dávají na trh. Nemohou myslet jen na to, jak prodat co největší množství a nestarat se, co se stane potom. Musejí přemýšlet, jak materiál dostanou zpět, jak ho přepracují a jak bude možné ho opakovaně použít.
Text je přepisem rozhovoru, který v rámci seriálu “Let’s talk about it” vedl chemik Michael Londesborough