Vít Rakušan

 

” Naději vidím v mladé generaci”

 

Čtenáři Czech and Slovak Leaders Magazine vědí, že naším cílem je přinášet nadčasové a spíše pozitivně laděné rozhovory. Ačkoliv do rozhovorů často promítám osobní zkušenost, snažím se zároveň držet odstup od tématu. Rozhovor s Vítem Rakušanem probíhal ve dnech, kdy si připomínáme první výročí lockdownu v souvislosti s pandemií, byl tedy v tomto ohledu jiný a velmi osobní. Stále se zotavuji po těžkém průběhu nemoci Covid-19, která mne více než na tři týdny vyřadila z normálního života. Již déle než rok jsou zavřené školy, s výjimkou krátkých přestávek. Věděli jste, že studenti druhého ročníku gymnázií v loňském roce strávili ve škole pouhých 33 dnů?

Jako hrdá Češka bolestně vnímám, že mnozí zahraniční přátelé, kteří si Českou republiku zvolili za svůj nový domov nebo zde pobývají pracovně, začali o své volbě pochybovat. Stali jsme se zemí, kde není bezpečno a v současné chvíli se nenabízí ani optimistická vize budoucnosti.

O rozhovor jsem poprosila předsedu hnutí STAN (Starostové a nezávislí) Víta Rakušana, který společně s Ivanem Bartošem v čele Pirátské strany aktuálně vede největší opoziční blok.

Kde hledat pověstné světlo na konci tunelu? Jak hodnotí působení opozice v uplynulém roce? A má zájem stát se budoucím premiérem?

Osobně jsem se s Vítem Rakušanem setkala v roce 2019 na Plaveckém memoriálu Hany Greenfieldové v Kolíně. Hana Greenfieldová, rodačka z Kolína, přežila holocaust. Před Druhou světovou válkou byla v Kolíně prosperující židovská komunita. Hana Greenfieldová chodila pravidelně plavat do Labe se svými židovskými i nežidovskými přáteli a sousedy. V roce 1943 byla společně s dalšími Židy z města a okolí deportována do Terezína, následně do Osvětimi a Bergen-Belsenu.

Vít Rakušan, hrdý bývalý starosta Kolína, se mimo jiné zasadil o zlepšení čistoty Labe a přispěl i k obnovení plavecké tradice. Původním povoláním je středoškolský učitel.

V Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky působí od roku 2017. Je předsedou Stálé komise pro kontrolu vojenského zpravodajství, působí v Zahraničním a Bezpečnostním výboru Poslanecké sněmovny.

Vít Rakušan dlouhodobě prosazuje pojetí moderního a efektivního státu, který má občanům sloužit, a ne překážet. Dlouhodobě se hlásí k odkazu bývalého prezidenta Václava Havla.

V roce 2016 byl zařazen do žebříčku 100 největších inovátorů střední a východní Evropy, který vyhlašuje prestižní anglický mezinárodní deník Financial Times.

První otázka bude na občana Víta Rakušana, nikoliv politika. Jak se má občan Vít Rakušan v této době?

Jako občan se mám hodně uspěchaně, zanedbávám rodinu a své dvě malé děti. Manželka mě příliš často doma nevidí. Jako všem mi chybí i kontakt s přáteli. Pokud něco k životu potřebuji, tak jsou to právě přátelé, se kterými mám dlouholeté vztahy. Chybí mi i kontakt s rodiči, který jsem omezil, protože rodičům je přes 70 let a mají zdravotní problémy. Všichni dnes sdílíme zkušenost, kdy svět postrádá obvyklé záchytné body, ke kterým se upínáme, když jsme unaveni z práce a máme všeho plné zuby. Energii se snažím dočerpat během aktivit s rodinou, ale v aktuálních podmínkách je to složitější než jindy.

Četla jsem Vaši reflexi roku s covidem, která nevyznívala příliš pozitivně. Nenapadá mne jiné než tradiční rčení, které říká, že jediné poučení z historie je, že se nepoučíme. Mezi naše čtenáře patří i tzv. expats, kteří si Českou republiku vybrali za druhý domov. Velké zklamání je viditelné nejen u českých občanů, ale i u našich zahraničních přátel. Kde spatřujete důvod k optimismu Vy osobně?

Velmi mne mrzí, jak nyní reputace České republiky upadá. Naše země v současné době působí jako stát nespolehlivý, chaoticky řízený, stát, kde nejsou lidé zodpovědní a nechovají k sobě navzájem úctu, nestarají se o zdraví a prostor toho druhého. Vybudovat si dobrou pověst je těžké a trvá to dlouho. Stejně dlouho trvá i návrat důvěry, pokud ji ztratíte.

Pro mne je velkou nadějí naše mladá generace. O tu bych chtěl opřít i zlepšení reputace České republiky. Jsou to lidé, kteří jsou zodpovědní, zapojili se do dobrovolnické práce, snaží se, mnohdy navzdory tomu, že státní aparát jim brání, v krizi obstát a svou zemi posunout dále. Já si myslím, že v České republice přijde generační výměna elit. Ke slovu se dostane střední generace, nemyslím ve stranickém způsobu uvažování, a tato generace se bude opírat o to, jak si další vývoj země představují mladí lidé.

Doufám, že zvládneme i tuto jarní krizi, že lidé ještě vydrží veškerá omezování, která tady jsou. A pak budeme muset provést nějaký reputační reparát. Primární naději tedy vidím v tom, že tato krize skončí. Jako sekundární naději potom vnímám skutečnost, že elity, které krizi nezvládly, odejdou. A přijde nová generace, která bude budovat svobodnou, liberální zemi, která bude moderní a více otevřená světu, než je tomu dnes.

Pojďme se přenést do doby post-pandemické. Na co se těšíte, až nebudete řešit krizové záležitosti týkající se Covid-19?

Určitě to bude vzdělávací systém v České republice, který má mnoho návazností, ať již na vědu a výzkum či na budoucnost průmyslu. V současné době je 52 % pracovních míst v České republice ve srovnání se zeměmi OECD ohroženo, protože naše práce je levná a výrobního charakteru. Současný systém vzdělávání nereflektuje, že jsme již 21 let v 21. století. Nepřipravuje mladé lidi na změnu v oblasti kompetencí. Současný život přináší nejen velkou rychlost změny, ale i velký zával informačními toky. Školství postrádá výchovu ke kritičnosti k informacím, k informační gramotnosti či práci s informacemi. Skutečně věřím, že investice do školství se promítne i do budoucích ekonomických parametrů.

Další výzvou jsou otázky životního prostředí a energetické udržitelnosti či moderní správy státu. V krizi se ukázalo, že stát a státní správa selhala. Ukázalo se, že funguje pomalu a nepřívětivě. V době konjunktury, pohody a klidu se to dá nějakým způsobem přečkat. V období, kdy jde lidem doslova o život a potřebují se státem komunikovat rychle, efektivně a na dálku, se však ukazuje, že takto fungovat není možné. Kvůli koronakrizi, ale nejen kvůli ní, se otevírá celá řada výzev.

Navážu na Vámi zmiňované selhání státu a státní správy. Původní profesí jste středoškolský učitel, jakou známku byste tedy dal v tomto směru opozici, konkrétně Vašemu uskupení STAN a Piráti?

Rozhodně ne výbornou. Byl jsem poměrně přísným učitelem, takže jistá pochybení vnímám. I my jsme podlehli, tak jako většina společnosti, optimismu před létem, a mysleli jsme si, že pandemii máme za sebou. Na rozdíl od vlády jsme se poučili a na podzim jsme byli velmi opatrní a již v září jsme upozorňovali, že se řítíme do katastrofy.

Pozitivně vnímám skutečnost, že jsme celou dobu předkládali návrhy. Naše koncepce „za pět minut dvanáct“ obsahuje konkrétní návrhy, jak se vypořádat s krizí. Kdybych nás hodnotil jako ve škole, viděl bych to na chvalitebně mínus.

Z politického makropohledu pojďme teď ke konkrétním občanům a nejohroženějším skupinám obyvatelstva. Pro některé občany je už pět minut po dvanácté, pro některé možná třetí hodina odpolední. Televize přináší reportáže o přeplněných nemocnicích, ale i velkých frontách před potravinovými bankami. Od počátku roku rekordní počet živnostníků ukončil podnikání. Jak tyto zprávy vnímáte jako politik?

Závažnost situace vnímám z mnoha úhlů pohledu. Můj bratr je lékař, internista. Pohybuje se u pacientů, kteří covid mají. Říká, že medicínský pohled na realitu je jiný, než do teď byli všichni zvyklí. Psychická a fyzická únava zdravotníků je enormní. Já vždy vyzývám lidi k individuální zodpovědnosti. Ať chrání sebe a své blízké. Ať dodržují základní opatření a nepodléhají pocitu falešné bezpečnosti, že pokud oni a jejich blízcí nemocní nejsou, že nemoc neexistuje.

Je mi líto, že informovanost a osvěta u nás není. Nemáme tvář pandemie. Nemáme člověka, kterému by široké vrstvy důvěřovaly a on by uměl srozumitelným způsobem vysvětlit, oč se jedná. Velmi si cením aktivit mladého reportéra České televize Daniela Stacha, který byl jediný, kdo dokázal srozumitelně vysvětlit situaci na začátku očkování. Takto komunikovat by však neměl jen on. Srozumitelně by se měla vyjadřovat i vláda či ministerstvo zdravotnictví. Je důležité vysvětlovat lidem, jaká je cesta z této situace. A jsme opět u dodržování pokynů, osobní zodpovědnosti, neriskování, ochrany starých a nemocných a sociálně slabých a v neposlední řadě u očkování, které nás pomůže dostat z krize ven.

Druhým úhlem pohledu je skutečnost, že jsem stále k dispozici občanům, samozřejmě při respektování všech hygienických opatření, ve své poslanecké kanceláři. Chodí za mnou lidé, kterým se zhroutil podnikatelský sen, jež budovali 30 let. Chodí za mnou matky samoživitelky, které už opravdu nemají z čeho žít.

Snažím se tedy práci poslance přetavit do konkrétních návrhů. Trvalo více než čtyři měsíce, než se mi povedlo dostat na jednání Poslanecké sněmovny návrh o jednorázové podpoře rodičů samoživitelů. Jsem schopen jakýchkoliv kompromisů, aby byl projednán. Samoživitelky a samoživitelé opravdu již nemají z čeho žít.

Jako politik nemám rád zadlužování a své město jsem oddlužoval. Ale my teď jako stát musíme investovat do lidí. Musíme pomoci podnikatelům, musíme motivovat lidi, aby se nebáli zůstat v karanténě a hlásit případné kontakty, musíme pomoci samoživitelům. Toto jsou investice do budoucnosti, na rozdíl od kanálu Dunaj–Odra–Labe. Musíme investovat do budoucnosti, kde budou podniky jako kavárny či malé obchody, které máme rádi. Musíme investovat do lidí, aby se nedostali do spirály dluhových pastí a insolvencí. Společně s Piráty jsme navrhli, aby se Sněmovna v aktuální době věnovala jen covidovým tématům. I stavební zákon či lex Dukovany počká. Měli bychom lidem vyslat vzkaz, že pokud se ve Sněmovně scházíme a vlastně tak porušujeme všechna opatření, tak se zabývejme věcmi, které mají reálný dopad na život občanů. Bohužel jsme jako opozice neuspěli. Mrzí mne to. Priority jsou opravdu jinde, a to jak finanční, tak věcné.

Vím, že křesla se rozdávají po volbách. Ale přeci jen, podle některých předvolební průzkumů vycházíte jako nejsilnější politické uskupení či jako druhé po ANO. Jaká je šance, že teď vedu rozhovor s budoucím premiérem?

Myslím si, že malá. Premiérskou ambici nemám. Podle transparentní zveřejněné smlouvy s Piráty je kandidátem na premiéra Ivan Bartoš. U mého jména je psaná pozice vicepremiéra. V mém osobním profilu jste zmínila, že se věnuji problematice bezpečnosti a kontroly zpravodajských služeb. Mám tedy nejblíže k Ministerstvu vnitra. Toto ministerstvo bych nechtěl vnímat jako ministerstvo strachu či policie. Pod Ministerstvo vnitra spadá právě digitalizace, správní řízení, jednoduchá státní správa či volební legislativa. Existuje spousta výzev, které právě na Ministerstvu vnitra mají potenciál život v České republice pro lidi udělat pohodlnější, rychlejší a dodat nám pocit bezpečí bez strašení a laciného populismu. Pokud tedy budeme vládní silou, budu osobně usilovat o tento resort.

Jak vnímáte situaci, kdy policisté místo toho, aby pomáhali a chránili, zasahují proti vlastním občanům? Tento stav jako účastnice demonstrací v roce 1989 vnímám opravdu bolestně.

Před rokem a kousek jsme si vůbec neuměli představit, že budeme řešit, zda nás pustí do sousedního okresu. Opakuji, že situace je vážná a snížení mobility nějaký efekt určitě přinese. Mrzí mne, že jsme po roce dospěli do situace, kdy se opatření musí vymáhat represivním způsobem. Pokud by mi bylo řečeno, že se mohu pohybovat 20 kilometrů od svého domova, kde mohu vzít děti na procházku do přírody, kterou jako městský člověk nemám na dosah, respektoval bych to, aniž by mě někdo musel kontrolovat. Když lidé ztratí důvěru, musí nastoupit represe. Represe zhoršuje reputaci, a tedy i pozici policistů či vojáků, protože jsou bráni jako nepřátelé a nikoliv pomocníci. To je v krizi promeškaná příležitost. Protože v krizích, jako jsou povodně či jiné živelní katastrofy, pověst policie a armády vždy posilovala. V dnešní krizi jsou opatření vnímána jako represivní bez ohledu na to, zda smysl mají či nemají. Raději bych viděl armádu dále nasazenou v nemocnicích. Od hejtmanů mám velmi pozitivní zpětnou vazbu na jejich nasazení. Vojáci a zejména vojačky v uniformách vykonávali tu nejtěžší práci v náročných podmínkách a přetíženému personálu byli velkou oporou.

Často se hlásíte k odkazu Václava Havla. Jeho podobiznu vidím i ve Vaší kanceláři. Jaký je Váš nejoblíbenější citát našeho bývalého prezidenta a při jakých příležitostech si na něj vzpomenete?

Hned mne samozřejmě napadá rčení „Pravda a láska vítězí“ a tento citát jsem nikdy nepovažoval za klišé. Do politiky jsem vstoupil s tím, že se tak jednou stane a stále si myslím, že se tak stát může. Na Václavu Havlovi oceňuji jeho lidskost a lidský rozměr politiky. Přestože pocházel z určitého prostředí, měl schopnost bavit se s kýmkoliv a dávat lidem naději. Dnes chybí mravní korektiv člověka, který je schopen uvažovat v hlubších souvislostech, nejenom v těch krátkodobě politických. Dále nám chybí vize, kam by naše země měla směřovat. A člověk, který umí dát lidem důvod k úsměvu, nikoliv jen vyhrožovat a svalovat vinu na druhé. Taková osobnost se rodí jednou za 50 či za 100 let. Pevně doufám a věřím, že v následující generaci politiků se najde. Jsou to lidé, kteří vyrostli ve svobodě, často mají zahraniční zkušenost. Netrpí jakousi provozní slepotou. Kritizování mladé generace odmítám. Svou roli v politice vnímám jako úkol být jakýmsi převozníkem. Pokusit se odstranit starou gardu a snažit se stát předávat lidem, kteří nejsou minulostí deformovaní. To podle mého názoru představuje pro Českou republiku největší naději.

Linda Štucbartová