Tomáš Prouza

 

“Česká republika se musí změnit”

 

Tomáš Prouza je prezidentem Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR a viceprezidentem evropského sdružení EuroCommerce. Od července 2020 rovněž zastává funkci viceprezidenta Hospodářské komory České republiky. Dříve působil jako náměstek ministra financí ČR, státní tajemník pro evropské záležitosti při Úřadu vlády ČR a koordinátor digitální agendy ČR. Působil i ve Světové bance a jako seniorní expert ve Washingtonu D.C.

Malé a střední podniky jsou považovány za páteř ekonomiky. Loni na jaře časopis Czech and Slovak Leaders přinesl rozhovor s velvyslancem Švýcarska Dominikem Furglerem ohledně kompenzací za škody způsobené pandemií. V krizi platí zejména příslovečné rčení: „Kdo rychle dává, dvakrát dává“. Trochu jsem tehdy švýcarským kolegům záviděla, ale doufala jsem, že se brzy situace v České republice zlepší. Nezlepšila se. Děkuji Tomáši, že za nás živnostníky bojujete…

Připomínali jsme si výročí covidu. Hodně se poukazuje na to, že české děti jsou v porovnání s ostatními zeměmi EU na on-line výuce nejdéle. Domnívám se, že čeští živnostníci se v obdobném porovnání umísťují na předních příčkách ohledně počtu dnů v lockdownu?

Pandemii, která začala před rokem, nemohl co do rozsahu nikdo předpovídat. Za tu nemohla žádná vláda. Za co však už nese plnou odpovědnost, je totální podcenění dalších vln po té první na jaře minulého roku. Se všemi důsledky, včetně tisíců mrtvých, desítek tisíc lidí s dlouhodobě poškozeným zdravím, včetně devastace řady firem a podnikatelů. Za to, že jsme už řadu týdnů opravdu „best in covid“, nemůže nikdo jiný než vláda České republiky a její marketingový přístup k fungování. Nebýt silné motivace zalíbit se voličům před loňskými krajskými volbami či před vánočními svátky, nebýt ne- schopnosti stanovit jasný plán boje s pandemií včetně legislativního rámce, funkčního systému kompenzací podnikatelům a ne- schopnosti zajistit systém testování, traso- vání a očkování, nejsme tam, kde aktuálně jsme. Ve stavu katastrofálního zatížení zdravotnictví, paralyzovaného sektoru gastronomie, cestovního ruchu a obchodu a neexistující důvěry obyvatel ve schopnost vlády zvládnout krizi.

Nová a nová opatření zasahují do života firem a živnostníků i každého z občanů. Není proto divu, že se v tom nikdo neorientuje, že vláda ztrácí důvěru tak potřebnou pro zvládnutí krize. Vytváří se nová a nová byrokratická pravidla, která nemají žádný vliv na zvládnutí krize, a přitom podnikatele jen zatěžují a brzdí budoucí restart české ekonomiky.

A bohužel víme, že smutné srovnání se nabízí i v otázce kompenzací. Víme, že okolní státy vyplácely podporu ve výši 60-80 % příjmů. Jak je na tom ČR?

Systém kompenzací skvěle zvládlo Rakousko. Od prvního momentu nastavilo systém tak, aby na něj dosáhlo maximum podnikatelů a pomoc byla rychlá a efektivní. My jsme vymysleli desítky programů s desítkami složitých formulářů a výsledkem je pouze to, že řada podnikatelů se do žádného z nich nevejde a ti, kteří podporu nakonec získají, čekají na její vyplacení i několik měsíců. V době krize jsou to horizonty, kdy může
podnikatel zkrachovat. A ještě hůře oproti velkým firmám z toho pochopitelně vy- cházejí právě tisíce malých podnikatelů, kteří si všechny náležitosti ohledně kompenzací musí usledovat sami. Ze slibovaného bilionu korun pomoci viděli loni podnikatelé méně než deset procent a přitom státní rozpočet, abychom udrželi rekordní schodek, počítá s ukončením většiny programů v červnu letošního roku.

V lednu ukončil svoji živnost rekordní počet živnostníků. Mnohým podnikatelům se zhroutilo podnikání budované 30 let. Co Vás k tomu napadá?

Tohle není ani smutné či tragické, tohle je absurdní. Celý vyspělý svět dnes stojí primárně na fungování malých a středních podnikatelů. Přinášejí největší přidanou hod- notu, poskytují služby, které zvyšují kvalitu života lidí. A my jsme se ani rok po vzniku krize o ně nedokázali postarat.

Tuzemská ekonomika se v uplynulém roce výrazně propadla a vyhlídky do budoucna nejsou nijak růžové. Do existenčních problémů z důvodů restrikcí spojených s bojem proti koronaviru se dostávají jak živnostníci, tak i firmy. Na základě lockdownu přerušilo loni podnikání téměř 100 000 živnostníků. Mimochodem za letošní leden jich bylo přes 25 000, což je vůbec nejvíc v historii samostatné České republiky. Patří mezi ně i ti, kteří budovali svoje podnikání dlouhou dobu, třeba hned od 90. let. Rodinné firmy, kde vedle sebe pracovali otec, syn a vnuk. Asi příliš nepřekvapí, že jde především o oblast výroby, obchodu, služeb a stravování. Dramatické nárůsty se projevily hlavně ve druhé polovině loňského roku, nejhůř pak z tohoto pohledu dopadla Praha. A to spousta podnikatelů dlouho vyčkávala, investovala vlastní úspory či prodávala majetek, aby překonala největší krizi, protože věřili, že je vláda nenechá padnout stejně jako to dělají vlády v civilizovaném světě. Je smutné, že si naši politici nedokázali vzít ponaučení z loňského jara a léta. Dnes je to pouze hašení obrovského požáru, a navíc zbytečného. A nulové přemýšlení vlády o tom, jak Česko znovu rychle nastartovat…

A teď z jiného úhlu pohledu. Ti živnostníci, kteří to ještě nevzdali, mají často deprese, protože nemohou vykonávat profesi, kterou mají rádi. Jde zejména o ženy pracující ve službách. Mimochodem, covid ukazuje, jak snadno zapomínáme na některé segmenty společnosti. Např. pedikérky poskytují často službu starším lidem, kteří si prostě tuto činnost sami neobstarají. Můj syn v pubertě potřebuje nehtová rovnátka, protože jedinou alternativou je bolestivý chirurgický zákrok. Proč se nestanoví pravidla, za kterých mohou tito lidé podnikat? Např. omezení počtu lidí na provozovnách atd.?

Tuto otázku je potřebné položit odpovědným ministrům. Pro boj s krizí tohoto typu je možné využít řadu strategií. V České republice jsme zvolili cestu matematického modelování. Jako by se virus choval podle vzorečků v Excelu. Jenže virus se, k velkému překvapení teoretických modelářů, chová jako biologická entita a kašle na to, co tým sice inteligentních, ale jednostranně zaměřených lidí vymodeluje. Letos v únoru udělal profesor Šerý, renomovaný znalec z oboru neurobiologie a specialista na DNA diagnostiku, analýzu výskytu koronaviru na frekventovaných površích v nákupních centrech. Z 52 vzorků byly všechny negativní. A to se analyzovaly pokladny, tlačítka výtahů či kliky na WC. Důsledkem toho, že vláda tyto výsledky ignoruje, je počet bankrotů, ekonomické problémy a totální ztráta důvěry vlády. Přitom se stačí poučit z okolních zemí, které mají mnohem méně mrtvých, a zdaleka ne tak nesmyslná pravidla.

O ekonomické krizi v roce 2008 se říkalo, že kdyby Lehman Brothers byli Lehman Brothers and Sisters, krize by nenastala. Mám pocit, že kdyby ženy více pracovaly v továrnách a muži ve službách, tak továrny jsou zastavené a služby otevřené. Jaký je Váš dojem?

Ten příběh o Lehman Brothers and Sisters mám rád. A trochu to platí i pro situaci Česka, toho, jak stará generace politiků stále vzývá jen průmyslové montovny a vzdělávání, služby či obchod (často dominantu žen, ať už podnikatelek nebo zaměstnankyň) považuje za něco zbytného. Je vidět, že tu komunistickou ideologii mají zažranou velmi hluboko. Když si srovnám jednání se současnou vládní koalicí a s oběma opozičními uskupeními, tak na vládní straně vidím lidi s mentalitou druhé půlky minulého století, a na straně současné opozice lidi, kteří chápou, jak se musí Česká republika změnit a jak nám poslední roky ujíždí vlak. Koronavirová krize to velmi jasně nasvěcuje a ukazuje, do jak hluboké krize nás to zastaralé vnímání světa dostalo. V řadě případů jsme zapomněli použít zdravý rozum, úsudek a empatii a z těch škod se budeme vzpamatovávat ještě dlouho.

Překvapila Vás relativně nízká společenská solidarita s živnostníky? Uvedu jako příklad Izrael. Velké podniky zmiňovaly nutnost podpory menších, aby celý ekosystém fungoval. Lidé nabízeli k pronájmu své balkony a terasy, aby v rámci epidemiologických opatření mohly např. restaurace fungovat. Mám pocit, že v Čechách osudy živnostníků kromě novinářů moc ostatní nezajímají. Doufám, že se mýlím.

Je pravdou, že větší aktivitu průmyslu přinesly až debaty o tom, že se má zavřít stejně jako služby. Bohužel se ukazuje krátkodobost přemýšlení řady firem, které se na svět dívají optikou jednoho až dvou let. Proto se v Čechách tak silně odmítá zelená transformace, proto s řadou chytrých digitálních nápadů Češi uspějí spíše v zahraničí než doma, proto se vede boj za co nejdelší spalování uhlí, zatímco i Polsko už se dívá dál na nové technologie. Tak, jak jsem mluvil o potřebě generační obměny politiků, musí přijít i generační obměna podnikatelské reprezentace. Nemůže být normální dlouhodobě žít z levné práce v montovnách a lití betonu do krajiny.

Pokud má být Česká republika skutečně zemí pro budoucnost, jak říká vládní slogan, musíme projít rozsáhlou transformací. Jenže ta bude řadu firem, které stojí jen na levné práci, hodně bolet – a jako všichni se snaží jakékoliv bolesti vyhnout. Navíc to není jednoduše uchopitelné mediální téma, takže se mu nevěnuje ani veřejná pozornost. Ale takový přístup je cesta do pekel.

Moje nejoblíbenější otázka, co se chystáte prosazovat, až se nebude řešit Covid-19?

Covid považuji za epizodu, i když hodně intenzivní. Moje priority samozřejmě zůstávají. I nadále hodlám prosazovat transparentní a rovné podmínky pro podnikání v oblasti obchodu. Budu pracovat na reputaci obchodu, podporovat vzájemnou spolupráci s na- vazujícími obory, jako je zemědělství a výroba potravin. Do budoucna se dá očekávat, že se český obchod změní. Čeká nás cesta směrem k online, což bude rozhodně za- jímavé. Nemyslím si, že půjde o revoluční změnu, nicméně řada obchodníků se v tom- to prostředí naučila fungovat, a to bude mít nepochybně vliv na to, jak bude obchod vypadat, zejména ten s nepotravinářským zbožím.

Poslední otázka je tradičně otevřená a nabízí prostor pro sdílení nejen závěrečného slova, ale i třeba jiný úhel pohledu či zdůraznění již známého faktu. Co si vyberete?

Těší mě vlna solidarity, která se v souvislosti s koronavirovým stavem zvedla. Ať už šlo o šití a darování roušek a další pomoc potřebným v okolí, třeba s nákupem, venčením psa nebo s odvozem. Češi začali více poskytovat konkrétní materiální pomoc nějaké instituci nebo podporovat konkrétního člověka. Mnozí působí jako dobrovolníci nebo pomocné síly. Na podzim se kvůli rostoucímu počtu lidí v problémech úplně vyprázdnily sklady potravinových bank – a následná Sbírka po- travin se i přes skutečně náročné podmínky stala nejúspěšnější v historii. Díky lidem i díky obchodním řetězcům. Tak se všichni držme a nezapomínejme na lidi okolo sebe.

Linda Štucbartová

Foto: Archiv

---