Petr Gajdušek

 

“Svou misi na Ministerstvu zahraničních věcí jsem splnil, těším se na další kariérní výzvu“

 

O české státní správě panuje mezi širokou veřejností spousta stereotypů a mýtů. Z vlastní zkušenosti však vím, že tam působí mnoho talentovaných, vzdělaných a pracovitých jednotlivců. JUDr. Petr Gajdušek, LL.M. (Cam), M.St. (Oxon), který aktuálně zastává funkci státního tajemníka MZV je důkazem. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a obor politologie a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Poté absolvoval University of Cambridge, kde získal titul Master of Laws (LL.M.) a rovněž University of Oxford (M.St.), kde se věnoval mezinárodněprávním aspektům lidských práv. Působení na dvou britských prestižních univerzitách doplnil studijními pobyty na neméně prestižních universitách v USA na Georgetownu a v italské Bologni. Je držitelem Bolzanovy ceny za nejlepší diplomovou práci. Petr Gajdušek hovoří plynně anglicky a francouzsky.

Před nástupem na Ministerstvo zahraničních věcí pracoval jako ředitel Sekce mezinárodní a legislativní Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, zkušenost ze soukromého sektoru má z působení v mezinárodní advokátní kanceláři, kde se věnoval problematice energetiky.
A pokud si myslíte, že ve státní správě vždy a vše dlouho trvá, tak aktivita pana Gajduška vás opět přesvědčí o tom, že existují výjimky. Po dvou a půl letém působení, v rámci kterého splnil svou misi spojenou s přijetím zákona o zahraniční službě, požádal o uvolnění z funkce a k 1.10. tohoto roku byl jmenován vládním zmocněncem pro mezinárodní organizace.

Navzdory náročnému programu se mi podařilo se s panem Gajduškem setkat v Toskánském paláci, tam, kde jsem před 15 lety sama začínala své působení na Diplomatické akademii. Znovu jsem si uvědomila, že diplomacie nezná okurkovou sezónu, ať již z důvodu množství konzulárních případů či mnoha strategických porad a setkání, které probíhají právě v letním období. Setkali jsme se krátce poté, co byl oznámen jeho odchod z funkce a zároveň probíhalo schvalování nových velvyslanců, které je vždy předmětem mnoha debat a spekulací.

S ohledem na to, že vztahy mezi novináři a tiskem jsou v poslední době hodně napjaté, jsem využila jako ice-break gratulaci ke studiím a pozvala ho na setkání absolventů Cambridge a Oxfordu, které v Praze pořádá organizace OCAS (Oxford and Cambridge Alumni Society). Sama jsem absolventka Oxfordu a tak první otázka byla nasnadě. Odpověď na otázku, na které univerzitě se mu líbilo více, byla první a poslední, která se mi úplně nezamlouvala. Cambridge má prostě romantičtější polohu u řeky.

Pane Gajdušku, Vaše studijní úspěchy mohou být vzorem pro mladou generaci, která z mého pohledu ne vždy doceňuje a využívá všechny možnosti, které dnešní doba nabízí. Vy jste řekl, že absolvování obou univerzit pro Vás představovalo splnění snu… Odkud pramenila Vaše motivace a jaká doporučení pro dnešní vysokoškoláky máte?

Pocházím z Mostů u Jablunkova, což je malá vesnice úplně na východě ČR. Věděl jsem, že pokud se chci v životě věnovat tomu, co mě baví, tedy mezinárodnímu právu a filozofii, jedinou cestou je kvalitní vzdělání. Mezinárodní právo v kombinaci s filozofií se na dobré úrovni vyučuje především na anglosaských univerzitách. Vzhledem k tomu, že mi nešly technické obory a manuálně jsem příliš nevynikal, třinecký těžký průmysl by se mnou žádnou díru do světa asi neudělal. Proto jsem se rozhodl odejít z mého regionu. A co se týče doporučení pro ostatní, tak, mohu-li vůbec radit, podle mého je nezbytná pokora a odvaha. Zahraniční univerzity mi daly lekce pokory, tedy respektu vůči lidem, kteří něco opravdu umí. Potkal jsem celou řadu mimořádně nadaných kolegů, kteří třeba neměli takové štěstí jako já a nedostali stipendia nebo se prostě narodili v jiné době. O to více si vážím šance, kterou jsem dostal. A odvaha proto, že pokud se člověk odhodlá jít určitou cestou, musí vydržet, i když třeba dělá krok do neznáma.

Po praxi v advokátní kanceláři jste svou dosavadní kariéru spojil se státní správou. Vás mnohé stereotypy o rigidním a pomalém prostředí neodradily? A jak se na ně díváte dnes?

Neodradily. Myslím, že vůči státní správě panuje celá řada předsudků. Měl jsem ale štěstí, že jsem mohl v minulém zaměstnání na antimonopolním úřadu dělat to, co mě bavilo, tedy agendu, která zahrnovala spolupráci s mezinárodními organizacemi jako OECD nebo Světová banka i práci na nových zákonech. Ve státní správě je hodně věcí o tom, s kým spolupracujete. Pokud jste součástí dobrého týmu, máte šanci hodně věcí změnit i v rigidním prostředí. Rigidní prostředí je dáno rigiditou lidí. Máte-li dynamický kolektiv, rigidita vás nepostihne. Na MZV jsem se mohl obklopit personalisty i právníky a i díky tomu se nám povedla řada věcí, které resort posunuly kupředu. Jsem rád, že jsem mohl být součástí takových změn.

Po dvou a půl letech odcházíte z Ministerstva zahraničních věcí, poté, co jste splnil misi, která spočívala zejména v zajištění nezávislosti státní správy a v přijetí zákona o zahraniční službě. Sportovní terminologií řečeno odcházíte v poločase, byl jste jmenován na pět let. Přála bych si, aby všechny státní projekty (zejména rekonstrukce D1) byly podobně urychleny. Jak Vaše mise probíhala a co konkrétně se Vám podařilo?

Nastoupil jsem v době, kdy MZV stálo před zásadní křižovatkou. Na jedné straně služební zákon nereflektoval specifika MZV a hrozily velké problémy, na druhé straně jsme tím dostali faktický mandát začít věci měnit, objevila se tedy obrovská možnost. Stručně řečeno se otevřelo okno příležitosti, now-or-never. Věděl jsem, že pokud chceme uspět, musíme se vydat cestou, kterou nikdo před námi nedošel až do konce. Díky týmu, jehož jsem měl tu čest být součástí, se nám povedlo v krátké době přijmout tzv. technickou novelu služebního zákona, která mj. státnímu rozpočtu ušetřila několik set miliónů korun ročně a umožnila základní fungování MZV. To ale pořád neřešilo řadu dalších problémů, které MZV trápily několik desetiletí, např. absenci zdravotního pojištění, odškodnění nebo malou právní ochranu vracejících se zaměstnanců. Z toho důvodu jsme po technické novele plynule přešli k pracím na zákoně o zahraniční službě. Srovnám-li ho s obdobnými zahraničními úpravami, český zákon jde mnohem dále, co se práv zaměstnanců a důrazu na transparentnost systému týče. Nyní je nutné zákon vykládat tak, aby skutečně poměry na MZV měnil k lepšímu. A to je lidský faktor, který žádný zákon neovlivní. V každém případě pro mě osobně je obrovskou satisfakcí po skoro třech letech práce a nočních směn, že jsem byl součástí této změny. A také, že jsme splnili sliby, které jsme před několika lety zaměstnancům MZV dali.

Politizace a depolitizace státní správy jsou takovými stálými tématy. Jak to vnímáte Vy? Nejen z role státního tajemníka, ale i státního úředníka…

Na prvním místě musí rozhodovat kvalita každého člověka. Tedy jeho profesní znalosti ale také osobnost. Stejně důležitá jako odbornost je podle mého soudu empatie, schopnost se domluvit a umět naslouchat. Má-li státní úředník tyto vlastnosti, je irelevantní, jakou volí stranu, v jaké je církvi nebo s kým tráví soukromý život. Problém nastane, pokud se na klíčová místa dostanou lidé pouze díky známostem, aniž by disponovali odbornými předpoklady. I z toho důvodu jsem rád, že na MZV jsou naprosto striktně dané jazykové, bezpečnostní a další podmínky, na základě kterých můžete danou funkci vykonávat. V podstatě jsou nejpřísnější ve státní správě, což je ale dáno také specifickou prací v diplomacii.

V nové pozici budete mít na starosti zastoupení České republiky v mezinárodních organizacích. Ze zkušenosti vím, že třeba Polsko je v obsazování pozic v mezinárodních institucích daleko úspěšnější. Jak jsme na tom a co lze dělat pro to, aby byli Češi zastoupeni lépe?

V polovině loňského roku jsme byli osloveni Úřadem vlády, abychom začali pracovat na strategii zvýšení počtu Čechů v mezinárodních organizacích. Podmínkou zároveň bylo, že by tato strategie neměla vést k nárůstu počtu úředníků ani peněz z rozpočtu. Nejprve jsme tedy museli situaci důkladně analyzovat a čísla, která nám vyšla, nejsou optimistická. Česká republika si ve srovnání s okolními zeměmi nestojí dobře, navzdory členství v téměř 500 mezinárodních organizacích a vysokým sumám, které platíme do jejich rozpočtu. Z toho vzniká jednoduchá úměra: nabídka ze strany mezinárodních organizací je, poptávka na české straně také. Jde tedy o to vytvořit systém, kdy se poptávka a nabídka střetnou v nějaké inteligentní formě. Proto chceme vytvořit databázi vhodných uchazečů, seznam prioritních mezinárodních organizací, pomoc s přípravou na výběrová řízení, komunikaci napříč rezorty apod. Je to ovšem běh na dlouhou trať, za některými okolními zeměmi jsme mnoho let pozadu. Všechny statistiky určitě nedoženeme za rok ani za dva.

Na co jste v dosavadní kariéře nejvíce hrdý? A jaké jsou Vaše kariérní ambice a plány ve střednědobém horizontu?

Co se týče MZV, tak nejvíce hrdý jsem na to, že jsem na MZV mohl být součástí velkých změn i takového mimořádného týmu lidí, ať už kolegů náměstků, právníků i personalistů. Jsem rád, že se nám všechny změny podařilo uskutečnit v krátkémčase, nakonec jinou možnost jsme ani neměli. Co se týče mých dalších plánů, tak nejdříve musím řádně předat funkci, pak mě můj nadřízený zařadí na adekvátní místo v ústředí MZV. Funkce vládního zmocněnce je totiž čestná, neboť celá strategie je koncipovaná bez jakýchkoliv nároků na státní rozpočet. V krátkodobém horizontu budu muset především dočerpat dovolenou a v tom střednědobém bych se nadále rád věnoval mezinárodnímu právu na nadnárodní úrovni.

Linda Štucbartová