Petr Pavel

 

“Stav naší společnosti mne mile překvapil”

 

Povoláním voják, který se postupně vypracoval na náčelníka Generálního štábu Armády České republiky.  Následně se stal předsedou vojenského výboru NATO, jako úplně první zástupce zemí bývalé Varšavské smlouvy v této nejvyšší vojenské funkci Severoatlantické aliance. V době pandemie založil iniciativu „Spolu silnější“ organizující finanční sbírku zacílenou na ty, kteří pomáhají v první linii.  Aktuálně je jeho jméno rovněž zmiňováno v souvislosti s možnou kandidaturou na prezidenta České republiky v roce 2023.

Rozhovor s panem generálem proběhl ještě v době omezených setkávání, u nás doma na zahradě.  Otázku ohledně možné kandidatury na prezidenta jsem položila mezi prvními.  Následovaly otázky o roli armády během pandemie a pokračování rozhovoru se neslo v duchu strategické geopolitické přednášky: vztahy ČR a NATO, EU a obrana a skončili jsme u leadershipu.  Paralela ke globální politice ale opět nechyběla.  K jaké chybě se generál Pavel otevřeně přiznal?  A co ho potěšilo?  Více v následujícím rozhovoru, který považuji za jeden z nejkomplexnějších a nejvíce informativních, jež jsem v poslední době realizovala. 

Pane generále, první otázka bude trochu netradiční.  S kým aktuálně dělám rozhovor?  Vím o Vás, že jste bývalý armádní generál, současný leader iniciativy Spolu silnější a možná jste také budoucím kandidátem na prezidenta České republiky.   

Aktuálně jsem důchodce.  Otázku ohledně kandidatury nechávám otevřenou.  K tomu, abych cítil motivaci kandidovat, je zapotřebí naplnění několika podmínek.  Zdravotní stav a rodinná situace jsou těmi základními.  Hodně bude záležet i na vývoji politické situace u nás.  Pokud se prezidentských voleb na předních místech zúčastní většina slušných lidí, které bych volil sám, pak nebude důvod, abych se angažoval.  Pokud bude situace opačná a velkou šanci na zvolení dostanou lidé, které bych v čele tohoto úřadu viděl nerad, pak udělám to, co bude v mých silách.  Jednak kvůli svému vlastnímu svědomí, ale i proto, že mne k tomuto kroku mnoho lidí vybízí. 

Máte nějaké konkrétní datum, do kdy se rozhodnete?  Neočekávám, že rozhodnutí oznámíte právě u mne na zahradě, byť z pohledu novináře by to byl splněný sen.  Dva kandidáti z předchozích voleb a dva podnikatelé své rozhodnutí o kandidatuře již oznámili.  I politologové vyzývají potenciální kandidáty k vyložení karet, tak, aby veřejnost mohla budoucí kandidáty sledovat a hodnotit.

Názory politologů sleduji a mám k nim respekt, protože jako odborníci vědí, o čem hovoří.  Mým cílem však není jít do prezidentských voleb za každou cenu.  Proto se necítím pod tlakem kandidaturu oznamovat.  Dělám to, co mi dává smysl a k tomu patří i působení v rámci veřejného povědomí.  Až ucítím, že jsem na křižovatce a je potřeba takzvaně přehodit výhybku, učiním tak.  Po skončení koronavirové krize se těším na to, že se vrátím k přednáškám na téma bezpečnost, začlenění České republiky do NATO a Evropské unie či mezinárodní vztahy, protože se jedná o činnost, která mne baví a naplňuje.

Pojďme k Vaší současné iniciativě Spolu silnější, která pomáhá lidem v tzv. první linii.  Co jste se dozvěděl o české společnosti během pandemie?

Stav české společnosti mne během pandemie velice mile překvapil.  Mnozí z nás měli předtím skeptičtější názor.  I při besedách s lidmi zaznívala často frustrace právě nad stavem české společnosti.  Rovněž dle jednoho z průzkumů veřejného mínění, který realizoval Český rozhlas k 30. výročí listopadu 1989, nevyzněly některé rysy české společnosti pozitivně.  Ovšem je vidět, že pokud se dostaneme pod tlak, který dopadá na všechny stejně, protože virus nerozlišuje mezi politickými preferencemi, tak se dokážeme dát dohromady, dokážeme si pomoci, umíme odhlédnout od toho, co nás rozděluje a umíme být vynalézaví.   Vynalézaví jsme ostatně byli vždy a tuto schopnost, stejně jako tvořivost a flexibilitu, bychom si měli dále rozvíjet.  Jako vždy, projevilo se i pár negativních rysů, ale těch pozitivních bylo více a bylo by dobře, abychom na nich stavěli a nenechali je vyprchat.

Jak Vás napadlo založit právě iniciativu Spolu silnější?

Impulsů bylo více.  Od počátku krize jsem pociťoval jisté abstinenční příznaky z nečinnosti, protože jsem byl vždy zvyklý být v krizích aktivní a směřovat úsilí k nějakému cíli a řešení problému.  Najednou byla krize, já jsem seděl doma, protože jsem už nemohl jezdit ani na ty besedy.  Napadla mne spousta možných aktivit, ale chtěl jsem, aby moje přispění mělo co největší dopad.  Poté, co jsem finančními prostředky podpořil výrobu roušek či charitativní organizace, mne napadlo pomoci právě těm, co už pomáhají.  Shromáždil jsem kolem sebe lidi, kteří nebyli ani tak šikovní, aby mohli vyrábět respirátory či odborně zdatní, aby mohli poskytovat kvalifikovanou sociální péči, zato ale dokázali zajistit zdroje potřebné k tomu, aby profesionálové mohli vykonávat vysoce potřebnou činnost co nejdéle bez obavy o finanční stránku.  Loni na podzim jsem založil Spolek pro bezpečnou budoucnost, a tak jsme s kolegy z tohoto spolku a s dalšími lidmi založili iniciativu Spolu silnější.  Fungujeme dva měsíce a já cítím, že naše iniciativa jde správným směrem.  Musím se přiznat, že možnost pozorovat zblízka činnost nevládních a charitativních organizací byla pro mne velkou lekcí.  Do té doby jsem měl jen malé povědomí o tom, co všechno dělají, kolik do té činnosti vkládají osobního úsilí a odhodlání.  (Pozn. autorky: ke konci května sbírku Spolu silnější podpořilo 624 lidí částkou téměř 1,4 miliónu Kč rozdělenou mezi 38 projektů).

Řeč byla o zdrojích.  Pojďme k jednomu zdroji, který se mi zdál v době krize málo využitý, a tím je právě Vaše oblíbená armáda a její nasazení či nenasazení v době pandemie.

Dovolím si malé upřesnění: jedná se přece o naši armádu.  Nasazení armády souvisí s dělbou rolí.  Rolí armády je primárně zajistit vnější bezpečnost.  Z tohoto důvodu je jakákoliv aktivita armády uvnitř státu jasně vymezená zákony a pravidly.  V minulém režimu existovalo riziko použití armády proti vlastním lidem, nasazení armády uvnitř státu bylo tedy vždy citlivou otázkou a bylo striktně vymezeno.  V rámci záchranného integrovaného systému, který postupně vznikal, byly rozděleny role klíčových respondentů v reakci na krizi a armáda byla definována jakožto prvek podpůrný.  Tedy takový, který má značné kapacity, bude však nasazen teprve ve chvíli, kdy kapacity složek vnitřní bezpečnosti přestanou dostačovat.  Při povodních byly prostředky hasičského záchranného sboru téměř na hraně, protože s ohledem na velkou plochu zasažení byli hasiči téměř všude, zatímco armáda seděla v posádkách a čekala.  V době, kdy jsem byl náčelníkem Generálního štábu, se na mne obraceli starostové obcí, ve kterých posádky, připravené pomoci, sídlily.  Tehdy bylo složité vysvětlit lidem fakt, že jsem rozkaz k nasazení vydat prostě nemohl, protože Ústřední krizový štáb nevydal pokyn k nasazení armády. Z této situace jsme se poučili a bylo přijato rozhodnutí, že nasazení se bude odvíjet od toho, jaké konkrétní možnosti jsou v daném čase a místě k dispozici. Pandemie je chápána jako krize zdravotní a vnitřní.  Byly aktivovány složky Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva vnitra a armáda zastávala podpůrnou roli, byla nasazena při řešení úloh logistických, při přepravě materiálu či vykládání letadel.  Armáda tedy nasazena byla, jen se o tom moc nemluvilo.  Vojáci za pomoci vojenské techniky přepravili stejné množství zboží jako Hasičský záchranný sbor.  Jednalo se o stovky vozů a transportů nejen naložených, ale i přepravených a vyložených.  Osobně tedy nasazení armády v době pandemie nevnímám jako doplňkové.  Připomeňme si, že v konkrétních případech proběhlo i nasazení speciálních chemických a biologických týmů.

Nyní se pojďme věnovat tématům mezinárodním.  V době pandemie jsme neměli možnost řádně oslavit výročí vstupu do NATO (12. 3. 1999) či do Evropské unie (1. 5. 2004).  A jelikož většina zpráv se věnovala statistikám ohledně nemoci Covid-19, tyto významné milníky nebyly ani příliš medializovány.

Myslím si, že připomenuty byly a je dobře, že neděláme žádné pompézní akce, nemáme potřebu dělat monstrózní přehlídky či manifestace.  Je pravdou, že z úst vrcholných představitelů bych očekával, že obě události občanům připomenou jako jednoznačné pozitivum.  Krátké vystoupení k těmto výročím bych očekával i od prezidenta nebo premiéra.  Ačkoliv krize tyto události upozadila, z mnoha stran zaznělo, jak prospěšné členství v obou organizacích pro Českou republiku je.  I s ohledem na současnou krizi.  Nebýt toho, že jsme členy Evropské unie, neměla by vláda rozhodně volné finanční zdroje na podporu podnikatelů, které uvolnila právě Evropská unie.

Stránky novin nyní zaplňuje boj s neviditelným virem, Vy však poukazujete na širší geopolitické souvislosti a potřebu zajistit vnitřní i vnější bezpečnost, včetně adekvátních výdajů na naši armádu.

Potřeba bezpečnosti se v době pandemie nijak nezmenšila a koronavirus nesnížil bezpečnostní rizika, která ve světě existují.  Vláda by měla modernizaci armády dále zajistit i ve vztahu k plnění úkolů vyplývajících z naší účasti na zajišťování kolektivní obrany.  Je důležité si uvědomit, že neexistuje hranice my vs. NATO či my vs. EU.  Ještě pořád jsme si nezvykli, že my jsme NATO a my jsme EU.  Zajišťování naší bezpečnosti v rámci systému kolektivní bezpečnosti je nejlevnějším a nejefektivnějším způsobem, který je k dispozici.  Do bezpečnosti nemusíme investovat příliš, ale musíme zajistit svůj díl.  Pokud tak neučiníme, a další státy se budou chovat podobně, nemůžeme očekávat, že kolektivní obrana bude účinná, protože bude podfinancovaná.  V tomto smyslu bychom měli škrty v armádních rozpočtech zvažovat velmi citlivě.  Investice do modernizace armády nejsou investicemi do „hraček pro vojáky“, ale je to investice do bezpečnosti nás všech. 

Důvěra v armádu je v České republice vysoká, patří dlouhodobě mezi nejdůvěryhodnější instituce.  Pouhá důvěra a obliba však asi nestačí.

Důvěra nejen v armádu, ale i policii je u nás vyšší než v jiných zemích NATO nebo EU.  Na druhou stranu, pokud se zeptáte občanů, kolik z nich by se osobně aktivně podílelo při obraně státu, procento klesne až na třetinu až čtvrtinu, protože obrana je vnímána jako záležitost armády.  Bezpečnost je přitom záležitost nás všech.  Výkon bezpečnosti jsme svěřili vojákům.  Ale materiální podporu, zajištění zdrojů či morální podporu bychom měli poskytovat všichni.  Mnoho lidí se rádo účastní popularizačních akcí armády, jako jsou např. Dny NATO, Cihelna nebo Tankové dny v Lešanech či Dny otevřených dveří v jednotlivých posádkách. Akcí se účastní desetitisíce lidí.  Pokud se ovšem NATO zeptá, zda vyčleníme dostatečné zdroje, stačí jedno populistické prohlášení z úst vrcholového politika a najednou jsme ochotni armádu zrušit nebo ji nechat působit se 40 let starou technikou.  Pokud by tato armáda se starou technikou byla někde nasazena a došlo k selhání, kdo by byl viníkem?  Armáda a její velení.  Pokud máme být na armádu hrdí, musí nás být schopna ubránit a toho bude schopna pouze s dostatečnými zdroji potřebnými k tomu, aby byla moderní, efektivní, vycvičená a připravená.    

Rozhovor je určen pro časopis Czech and Slovak Leaders Magazine.  Jaké je Vaše pojetí leadershipu? 

Leadership je dnes velmi oblíbené téma, podívejte se jen na množství odkazů, které Google vyhledávač nabízí.  Rovněž moji kolegové, kteří odchází z vysokých pozic v NATO nebo v americké armádě, zakládají různé think-tanky věnující se modernímu či strategickému leadershipu.  Nemyslím si, že z vedení lidí je potřeba dělat velkou vědu.  Leadership je o integritě, srozumitelnosti a transparentnosti.  A ještě bych tyto charakteristiky doplnil o tzv. civility, neboli lidský, běžný přístup.  Má-li leader nejen vést, ale být následován, musí být srozumitelný a uvěřitelný tak, aby ostatní přesvědčil.  Názorová konzistence nevylučuje názorový vývoj, ale nemůže se jednat o obraty o 180 stupňů v řádu dní.  K leadershipu nepatří detailní odborná znalost, úspěšný leader umí delegovat.  Pokud někdo předstírá, že rozumí všemu, pak je to pouze předstírání a lež.  Pokud se leader snaží dělat vše sám, snaží se o mikromanagement, je vždy vidět a slyšet, tak nedává prostor ani iniciativu ostatním.  Právě iniciativa nabízí obrovský potenciál, který je dobré využít.

K leadershipu patří i dopouštění se chyb a schopnost je přiznat.  K jaké největší chybě se přiznáte Vy?       

Chyb byla celá řada.  S odstupem času jsem si uvědomil, že některé věci jsem mohl dělat lépe.  Pokud se mám podívat na chybu, kterou si uvědomuji jako selhání, tak tou je vstup do KSČ za minulého režimu.  Byl jsem příliš mladý na to, abych prohlédl věci tak, jak jsou, a vstoupil jsem s nadějí, že se dá strana změnit k lepšímu.  Dodnes mne tento krok tíží.  Podobný nedostatek znalostí a objektivního poznání byl tehdy společný mnoha lidem.  Já sám jsem byl od 14 let produktem vojenského školství a můj názor byl tedy tvarován a usměrňován.  Neměl jsem zkrátka přístup k alternativám.    

Otevřenost a férový přístup v podobě přiznání se k chybám je to, co nás posune kupředu.  Mne se ve vedoucí pozici na jakékoliv úrovni vždy osvědčilo nejen dávat prostor lidem, které jsem vedl, ale i přiznat, že se něco nepovedlo, protože jsem situaci špatně vyhodnotil.  Schopnost uvědomit si chybu a konstruktivně postupovat tak, aby se neopakovala, není výrazem slabosti, ale síly.  Nebojme se toho.  Nemusíme mít ve všem deklarovaný úspěch, jen proto, abychom nevykázali slabost.  Takový přístup nakonec nahrává kritikům Západu, konkrétně Rusku a Číně, kteří jej zneužívají ve svých dezinformačních kampaních.  Jednou z cest, jak se proti těmto kampaním bránit, je právě býti otevřenější a férovější sami k sobě.  Pokud občas přiznáme, že jsme chybu udělali, tak nejen vezmeme vítr z plachet dezinformátorům, protože nebudou mít pro vytváření spekulací prostor, ale zároveň i ukážeme našim lidem, že jsme schopni chybu přiznat a poučit se z ní. Bohužel to tak neděláme vždy. A těch příkladů, kdy jsme nechtěli ustoupit a přiznat, že jsme udělali chybu, je celá řada.  Kupříkladu Libye.

Linda Štucbartová