Fenomén návratu ze zahraničí
Petr Kubernát, bývalý velvyslanec v Nizozemsku a Lucemburském velkovévodství
Rozhovor s velvyslancem Petrem Kubernátem proběhl v prostorách nedávno zrekonstruovaného klasicistního Trauttsmandorffského nebo také Trčkova paláce. Naše první kroky vedly do kaple, která je zasvěcena diplomatům, kteří svůj život ztratili během výkonu diplomatické služby v zahraničí. Oba dva jsme si připomněli bývalého kolegu Ivo Žďárka, který zahynul následkem teroristického útoku na hotel Mariott v pákistánském Islámábádu v roce 2008. Samotný pumový útok pan velvyslanec Žďárek přežil jen s malými oděrkami, bezprostředně po útoku pomáhal evakuovat raněné z hořící budovy. Napodruhé už se z budovy nedostal. Uvázl v ohni a uhořel. Ano, i taková může být realita diplomatické profese. V paláci sídlí také Diplomatická akademie, kde jsem začínala svoji profesní kariéru a kde jsme se s panem velvyslancem poprvé setkali v roce 2002, kdy on byl zástupcem státního tajemníka pro evropské záležitosti a ve funkci vrchního ředitele zodpovídal na MZV za celkovou koordinaci vyjednávacího procesu a přípravy ČR na členství v Unii. Na velvyslaneckých postech působil v Nizozemsku a Lucembursku. Předtím pracoval v Bruselu na Misi ČR při EU. V Nizozemsku zároveň zastupoval ČR l jako Stálý představitel při Organizaci pro zákaz chemických zbraní, a jako první Čech byl zvolen na rok předsedou její Výkonné rady. Velvyslanec Petr Kubernát má rovněž zkušenosti z působení v soukromém sektoru, ať již z konzultačního businessu či výkonu funkce prezidenta Smíšené obchodní komory Česká republika – Nizozemsko. V prosinci 2019 ukončil Petr Kubernát působení na postu velvyslance v Lucemburském velkovévodství a vrátil se do Prahy.
Pane velvyslanče, setkáváme se krátce po Vašem návratu z pětiletého působení v Lucembursku. Fenomén návratu ze zahraničí mi v rámci kariéry přijde velmi zajímavý. Z vlastní zkušenosti, ať již ze státní správy nebo z korporace vím, že zaměstnanci se připravují na výjezd, málokdy se však připravují na návrat. Jaké to je vrátit se po letech domů?
Odjezdy a návraty jsou bezprostředně spjaty s poněkud kočovným stylem života diplomatů. Sám však vnímám, že je vhodné a užitečné, aby se diplomaté po období působení v zahraničí vrátili a pobyli tzv. v Ústředí před případným dalším výjezdem. Jsou samozřejmě i situace, kdy se přejíždí z jednoho působiště na další, ale toto je spíše výjimečné a děje se tak v případech zvláštní potřeby. Situace se stále vyvíjí jak na domácí politické scéně, ve společnosti jako takové a v neposlední řadě i zde na Ministerstvu. Je dobré tedy nějakým způsobem moci si osvěžit nejen znalosti, ale i kontakty, získat nové informace a impulsy. Týká se to i rodinného života, kdy je možné pobýt i se širší rodinou či prohloubit vztahy s přáteli. Souhlasím s Vámi, že návrat nemusí být jednoduchý. Může se objevit určitý pocit vytrženosti, můžete postrádat dosavadní životní styl či pracovní rytmus. Nemyslím tím auto s vlaječkou, protože sám si užívám jízdu tramvají a autobusem. V Lucemburku i v Haagu jsem často chodil pěšky nebo jezdil na kole, v Lucemburku dokonce na elektrokole. Lucemburk je jako město poměrně kopcovité, od roku 2018 zde zavedli možnost používání právě elektrokol. Za 15 EUR jsem si koupil předplatné a využíval kolo celý rok. S návratem souvisí nejen ukončení mise, loučení se, ale i balení a stěhování. Návrat zpět do Ústředí je další kapitolou. Většinou se nevracíme na konkrétní pozici, ale máme několikaměsíční přechodné období dočasného zařazení, které nám mj. dává čas se rozhlédnout po dalším směřování.
Jak vlastně takové ukončení mise z pohledu velvyslance probíhá?
Obvyklé je se oficiálně rozloučit s nejvyššími představiteli v zemi svého přidělení. Absolvoval jsem závěrečnou audienci u hlavy státu velkovévody Jindřicha Lucemburského, rozloučil se s předsedou parlamentu F. Etgenem a premiérem X. Bettelem a ministr zahraničí J.Asselborn pro mne zorganizoval rozlučkový oběd. Setkání rovněž posloužily ke zhodnocení současného stavu bilaterální relace a zároveň k bilanci mého působení v Lucembursku. Byl jsem potěšen, že reakce lucemburských představitelů byla velmi kladná. Dále je potřeba předat úřad dočasnému vedoucímu a samozřejmě se rozloučit s kolegy, krajany a přáteli.
Stalo se pravidlem, že po návratu se pak uspořádá k danému teritoriu kulatý stůl u kterého se potkají končící velvyslanec s velvyslancem nastupujícím a spolu s dalšími účastníky hodnotí průběh mise a její výsledky. Nastupující velvyslanec zároveň představí koncepci svého budoucího působení. a diskutují se její priority a zaměření. Pro všechny zúčastněné je to přínosné z pohledu reflexe, zachování kontinuity a informovanosti. Pro čtenáře připomeňme, že dle Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích se nastupující a končící velvyslanec nikdy nesmí potkat současně v zemi působení, proto se setkání odehrávají v Černínském paláci. Po splnění řady dalších administrativních úkonů se nyní rozhlížím po dalším zařazení a samozřejmě záleží i na potřebách ministerstva. Mohu nabídnout zkušenosti z bilaterální i multilaterální diplomacie, s procesem evropské integrace a zažil jsem i dvojí předsednictví EU v zemích, kde jsem působil. Na každou pozici, ať už se jedná o pozici do zahraničí, tak pozici v ústředí, se v současné době vyhlašuje výběrové řízení a probíhají vnitřní konkurzy. Až poté, co se pozice neobsadí interním kandidátem, je volné místo nabídnuto externím uchazečům.
Už se Vám stýská po Lucembursku?
Zatím ještě ne. Jsem v kontaktu dnes už s bývalými kolegy, ale i přáteli a hlavně krajany. V Lucemburku je velmi široká krajanská obec, se kterou jsme společně odvedli velký kus práce. Jsou to krajané, kteří se řadí k tzv. novodobým krajanům a tak se pro ně často používá termín expati, který se mi příliš nelíbí. Mnozí z těchto krajanů přišli do Lucemburska za prací po rozšíření Evropské Unie a působí v institucích v Lucemburku, ať už Evropské investiční bance, Soudním dvoru EU či Evropském účetním dvoru. Co může být pro mnohé překvapením, je skutečnost, že instituce EU zaměstnávají pouze menší část Čechů. Ta větší část pracuje v soukromém sektoru, v nadnárodních firmách v Lucembursku sídlících, v odvětvích jako IT, finančnictví či bankovnictví. Ukazuje se, že Češi jsou opravdu šikovní, ve světě se prosadí a dokážou si najít své místo na slunci. Mluvíme o téměř dvou tisících Čechů, kteří v Lucembursku pracují. Krajanská obec je velice aktivní. Dramatický kroužek „Divadlo v Luxu“ připravuje divadelní inscenace, které hraje v různých jazycích, takže představení nejsou určena jen Čechům a Slovákům. Dále tam působí dětský folklorní taneční a pěvecký soubor, který se jmenuje Melimelo, složený z dětí původem z Česka, Slovenska i Lucemburska a také dobře funguje víkendová česká škola Další zajímavostí této komunity je, že spousta subjektů v Lucembursku spolupracuje na bázi bývalé československé federace. Konec konců se od toho také odvíjí název asociace samotné, která má zkratku ATSL, značící Asociace přátel Čechů a Slováků v Lucembursku. V roce 2018 jsme tedy využili výročí založení Československa a společně jsme zasadili česko-slovenskou lípu přátelství věnovanou hlavnímu městu Lucemburku. Díky těmto všem kontaktům na mne splín z návratu ještě nedolehnul. Lucembursko není daleko, přátelé již plánují návštěvy v Praze.
V Lucembursku ještě zůstaňme. Lucemburk je krásný, zažila jsem ho sama právě během služební cesty v rámci působení na Diplomatické akademii. Mám pocit, že ovšem Lucembursko není úplně doceněno z pohledu českých turistů. Navíc je to země velmi drahá.
Je pravdou, že životní úroveň je vysoká, a tím pádem se jedná o drahou destinaci. Jak už jsem říkal, v Lucembursku žije velká skupina obyvatel s vysokými příjmy, nejen v rámci EU institucí, ale sídlí zde asi 150 zastoupení zahraničních bank a k tomu přičtěte další pobočky velkých nadnárodních korporací. Cenová úroveň je tedy nastavena vysoko. Byty a nájmy jsou velmi drahé. Řada lidí, kteří pracují v Lucembursku, bydlí v okolních zemích, v Německu, ve Francii a v Belgii. Každý den se počet Lucemburčanů navyšuje o 200 000 tzv. pendlerů. Kromě toho, že byty jsou drahé, tak prostě nejsou k dispozici. Poptávka převyšuje nabídku a kvalita vůbec neodpovídá. Naše ambasáda byla dva roky zavřená a já sám jsem půl roku bydlel v provizorním bytě a až potom jsme si našli vhodné bydlení.
Pojďme se ale vrátit k cestování po Lucembursku. Je pravdou, že rozloha země neumožňuje, aby tam člověk plánoval týdenní dovolenou. Řada turistů přijíždí na jeden až dva dny, cestou do Belgie či Francie. Určitě doporučuji návštěvu hlavního města Lucemburku, které nabízí řadu českých stop. Najdete tam náměstí Jana Palacha, Lucemburčané byli mezi prvními, kteří pojmenovali po Janu Palachovi náměstí již v roce 1969, nejprve ilegálně. Náš společný předek Jan Lucemburský je pohřbený v kryptě největší lucemburské katedrály Panny Marie. Za Velkovévodským palácem je socha Jana Nepomuckého. Dále ulice Pražská a Karlova a nechybí ani škola pojmenovaná po Karlu IV. Jeden z našich krajanů, pan Klouda, kterému je přes 80 let, se dlouhodobě věnuje průvodcovství. On mne na tyto stopy upozornil. Letos pak doufám přibude další v podobě ulice pojmenované po našem bývalém prezidentovi Václavu Havlovi. V loňském roce jsem osobně prováděl turisty po českých stopách v rámci projektu Ministerstva pro turistiku a místní rozvoj„Průvodce na 1 den“. A naše procházka končila na zahradě velvyslanectví konzumací chlazeného plzeňského piva. Turisté byli spokojeni. A ještě jednu tradici, kterou založil Jan Lucemburský, musím zmínit. Jedná se o obdobu Matějské pouti, neboli Schueberfouer, tato tradice byla založena v roce 1340. Původní trh, který měl za cíl propagovat Lucembursko a jeho výrobky kupcům na cestě mezi Francií a Itálií, se postupně přeměnil na největší zábavní atrakci v zemi.
Hraniční řeka Mosela mezi Lucemburskem a Německem protéká nejen krásným údolím, ale po obou jejích stranách se nachází slavné vinice. Moselské převážně bílé víno je pojmem samo o sobě. Z tohoto regionu ovšem pochází i crémant neboli šumivé víno, které je vyráběno stejnou metodou jako víno šampaňské, ale nepochází z kraje Champagne, takže se jmenuje jinak. Kousek od města Lucemburk se nachází středověký hrad Bourlingster, který je využíván i ke státním akcím. I tam najdete českou stopu v podobě dvou tapisérií akademického malíře a našeho krajana Oty Nalezínka, který žije v podhradí a letos oslaví 90 let. Na severu je známý hrad Vianden, který je velmi podobný Karlštejnu. Tam se každoročně pořádají slavnosti řemesel, kterých se účastní i čeští řemeslníci. Zde už začínají Ardeny, s krásnými lesy a jezery. Ti, co mají rádi přírodu, mohou po návštěvě hlavního města a Mosely zavítat právě sem. Během relativně krátké doby lze tak navštívit celou zemi a získat tak představu o její rozmanitosti. Jsem rád, že se obnovila pravidelná letecká linka mezi Lucemburkem a Prahou, provozována Luxairem. V letní sezóně jsou lety čtyřikrát týdně. Když jsem létal do Česka, tak jsem za dvě a půl hodiny byl od dveří ambasády doma v Praze.
Posuňme se od návštěvy Lucemburska zpět k diplomacii. Působil jste v zemích, které byly zakládajícími členy Evropské unie. Začal jste po návratu vnímat poměrně kritický postoj Čechů k EU? A setkáváme se na začátku února, jak vnímáte dobu pobrexitovou?
Sleduji zprávy, čtu noviny a samozřejmě vnímám postoje veřejnosti. Určitý posun v rámci vnímání EU tedy pozoruji, ale nejedná se o zásadní rozdíl. Co se týče brexitu, zde je postoj české i lucemburské strany shodný. Je nám líto, že Velká Británie z EU odchází. Stále přemýšlím nad tím, k čemu došlo a co odchod způsobilo. Je stále těžko uvěřitelné, že Velká Británie odešla. Nemyslím si, že odchod jedné země vyvolá domino efekt. Doba přípravy na odchod byla tak dlouhá, že další země by už pravděpodobně Velkou Británii následovaly. Brexit nesporně bude mít negativní dopad na obě strany, jak na Velkou Británii, tak EU. Teď je důležité dojednat co nejlepší dohodu o vzájemných budoucích vztazích. A Česká republika ztrácí spojence v mnoha otázkách, což bude výzvou i pro naši diplomacii. Co se týče dalšího vývoje evropské integrace, nejsem skeptik, ale spíše pragmatik. Tento postoj jsem měl již během našeho přistupování do Unie.
Samozřejmě se musíme zabývat otázkou dalšího jejího směřování. A zkoumat všechny varianty. Ne vždy je rozhodování na úrovni EU jediné možné a vhodné. Možná je načase vrátit rozhodování v některých oblastech zpět na národní úroveň? Pojďme si začít tyto otázky klást a otevřeně o nich diskutovat. Projekt EU se prostě dostal do fáze dalšího vývoje. Konec konců princip subsidiarity je jedním z hlavních principů EU. A skutečnost, že EU takto fungovala doposud, neznamená, že změna není možná. Mladá generace navíc přistupuje k EU často kritičtěji a i to může posunout projekt evropské integrace dál.
Linda Štucbartová