Pavel Šporcl

“Pojďme se vrátit k živé kultuře…”

Kdy jste naposledy byli na koncertě nebo v divadle? Naživo…nikoliv přes Zoom…Sama nesu uzavření divadel a koncertních síní velmi těžce. Poslední koncert, který jsem absolvovala 8.10. již v poloprázdném sále Smetanovy síně v Obecním domě budu mít v paměti dlouho. Již tehdy omezená kapacita velkého sálu, diváci, stejně jako hudebníci přišli v rouškách. Protagonisty jsme vyprovodili dlouhým potleskem vestoje. Od té doby si uvědomuji, jak mi kultura schází. Obě moje děti zpívaly v prestižních sborech. Syn se svým sborem zkouší on-line, byť to není ideální. Z několika natáčení kvůli epidemii či následně nedostatku financí sešlo. Druhý sbor svoji činnost pozastavil úplně. O Češích se říkalo, že jsme kulturní národ. Nechováme se k národnímu dědictví a bohatství tak trochu macešsky? Zeptala jsem se Pavla Šporcla. Představovat českého houslového virtuóza světového renomé, který patří mezi nejpopulárnější české umělce působícího v oblasti vážné hudby, je nošením dříví do lesa.

Pavel Šporcl ovšem v březnu začal vystupovat ne s houslemi, ale s mluveným slovem. Źánr nezměnil. Jen se postavil za českou kulturu.

Pavel Šporcl absolvoval konzervatoř a AMU, dále studoval v USA. Vystupoval na světových pódiích i festivalech, s remonovanými světovými orchesty i se zpěváky a kapelami moderních žánrů. Posluchače zaujal nejen neformálním vystupováním a oblékáním, ale i jeho unikátními modrémy houslemi z dílny nejlepšího současného houslaře Jana Špidlena. Téměř všechna alba získala ocenění Platinová deska. Pavel Šporcl se zúčastnil a podpořil mnohé benefiční projekty nadací a neziskových organizací.

Následující rozhovor je tedy o jeho otevřeném kritickém dopisu poukazujícím na katastrofální situaci v kultuře, příznačně nazvaném „Po nás potopa“.

Cituji z dopisu

„Kultura obecně přestala existovat. Nemám na mysli to, že se nemohou konat koncerty, divadla, jsou zavřené výstavní síně atd. Mám na mysli stav, kdy se o kultuře nemluví, nepíše, je odstavena na vedlejší, možná poslední kolej. Ani si nepamatuji, že bych viděl a slyšel ministra kultury hovořit o kultuře, o nutnosti jejího zachování, psychické a finanční podpoře umělcům, vládu o její důležitosti… “

Pane Šporcle, 22.3. jsem zaslal Vládě České republiky otevřený kritický dopis poukazující na katastrofální situaci v kultuře. Dopis poukazoval nejen na tíživou situaci umělců, ale i o na těžkosti spojené s výukou hudby např. na základních uměleckých školách či apeloval na hodnotu kultury jako takové. Absolvoval jste mnoho jednání i veřejných vystoupení, nikoliv s houslemi, ale v roli dotazovaného. Co jste si za toto období uvědomil?

Uvědomil jsem si, že je u nás spousta lidí, kterým kultura není lhostejná a kteří se nebojí veřejně vystoupit. Stejně jako mně, i mnohým dalším, záleží na zachování kulturnosti našeho národa, na tom, co a jak se v tomto směru učí naše děti, které budou pokračovat v šíření hudby a umění po celém světě. Všem, kteří se ke mně přidali, moc děkuji a vážím si jejich podpory.

Sledovala jsem Vaše aktivity, děkuji za Vánoční koncerty na u Smetanovy lávky na pontonu či vysílání z obýváku. Připravil jste nové nahrávky. Vypadalo to, že Vy sám jste on-line svět zvládl. Byl ten rok maximum, co bylo možné vydržet? Nebo Vás k Vaší akci vedly ještě jiné důvody?

Já si myslím, že ten poslední rok nás hodně naučil a ukázal slabiny, které tu v oblasti kultury byly už dřív, jen teď markantně vyplavaly na povrch. Nad podobnou akcí jsem přemýšlel dlouho, a veškerý chaos a nekoncepčnost opatření vlády mě jen utvrdil v tom, že musím využít svého jména a renomé, které jsem celoživotní prací získal, a ozvat se za ostatní.

Věnujete se i problematice ZUŠ, které nám svět záviděl. Jak se rok pandemie projeví na mladých talentech? U syna, který zpíval v chlapeckém sboru, vidím velkou demotivovanost…

Systém vzdělávání v základních uměleckých školách máme naprosto jedinečný a celý svět nám ho může závidět. Rok uzavření těchto škol napáchal velké škody. Děti i učitelé jsou demotivované, rodiče děti odhlašují, čímž ZUŠky přicházejí o peníze a mnoha bude hrozit, že nepřežijí. Navíc umělecké předměty jsou obory, které nemůžete vyučovat distančně, na housle nemůžete nikoho učit po Skypu, to prostě nejde. Obávám se, že jsme přišli o mnoho talentů, kteří mohli šířit kvalitu a slávu českého umění po celém světě.

Opět cituji z dopisu…

Seriózní kultura, která národ povznáší a obohacuje – to nejsou pseudocelebrity, které se ukazují na sociálních sítích a fotí na nějakých hezkých zahraničních plážích. Seriózní kultura jsou muzikanti, zpěváci, herci, malíři, výtvarníci a další, kteří dennodenně dřou na svých výkonech, chtějí se udržet a zlepšit. I v časech pandemie.“

Lze namítnout, že těžké to mají dnes všichni. Živnostníci, kteří po 30 letech zavírají své firmy, matky samoživitelky a otcové samoživitelé a samozřejmě zdravotníci…V čem se tedy liší situace umělců? A můžete uvést nějaký konkrétní příklad vhodné zahraniční praxe ohledně podpory umělců v pandemii?

Situace umělců se samozřejmě neliší od osudů všech, které pandemie poškodila. Ale umělecký svět je specifický třeba vysokým počtem OSVČ. Programy pro jejich podporu byly špatně nastavené, obsahovaly řadu nesmyslných podmínek, kvůli kterým spousta lidí na podporu nedosáhla. Třeba podmínku nepřerušení činnosti OSVČ, což samozřejmě mnoho lidí udělalo, když pominul pardon na placení sociálních a zdravotních záloh. Velký počet lidí pracujících v kultuře také musí mít kvůli finanční podhodnocenosti tohoto oboru více úvazků, aby uživili sebe a rodinu, to byla další překážka. Vládě trvalo 11 měsíců, než usoudila, že 15 tisíc podpory po odečtení záloh k životu nestačí…

O Češích se tradovalo, že jsou kulturní národ. Pravidelné návštěvy divadel byly pravidelnou záležitostí, koncertní abonmá se dědila v rodinách po generace. Zažíval jste podporu od veřejnosti? Jak je ještě možné v dnešní době umělce podpořit, s výjimkou různých e-vstupenek či koupí jejich děl?

Víte, umělecký svět je plný emocí, bez kterých bychom nemohli jít na pódium a každým koncertem nebo představením dát lidem kus sebe. Pro nás je důležitá i morální podpora, kterou jsme od ministra kultury za celou dobu neslyšeli, ani když prezident nazval umělce sebrankou a póvlem, to se musela ozvat Eliška Balzerová…

Diváci a fanoušci se chovali skvěle, dostal jsem dnes už tisíce vzkazů, ať vydržíme, každý můj on-line koncert vítali s nadšením, zapojil jsem se do spousty charitativních projektů. Chci všechny čtenáře poprosit, aby začali na koncerty, představení a výstavy chodit hned, jak to bude možné. Ono totiž znovu nastartovat kulturu není tak jednoduché, jako otevřít restauraci. Už teď je pro nás celá letní sezóna velkých festivalů ztracená, takovou akci plánujete týdny a měsíce a pořadatelé se samozřejmě bojí, protože pořád nemáme žádný systém rozvolňování, při jakých počtech nakažených se kulturní akce otevřou, pro jaký počet diváků, za jakých podmínek. (Pozn. red. Rozhovor probíhal na konci dubna 2021).

Dopis se rovněž zabývá kritikou snížení časové dotace věnované výuce předmětů spadajících tzv. arts neboli výchov na úkor informatiky. Ve světě přitom trend zaměřený výhradně na předměty STEM – (science, technology, engineering, ARTS and mathematics) byl doplněný na tzv. STEAM. Mnoho lékařů a vědců jsou milovníky klasické hudby, protože si u ní odpočinou. Na druhou stranu, pokud má syn nějaké předměty v neoblibě ve škole, tak jsou to právě tyto „výchovy“. Jak by podle Vás měla ideální výuka hudby ve školách vypadat?

Nepřísluší mi hodnotit osnovy nebo systém vzdělávání ve společenskovědních oborech. Ale domnívám se, že vědomosti z těchto předmětů jsou nezbytnou a neoddělitelnou součástí výchovy dítěte, rozšiřují mi obzory, učí ho vnímat krásu a projevovat emoce. A je určitě součástí všeobecné kulturnosti vědět, kdo byl Smetana, Janáček, Martinů a další čeští velikáni. Myslím, že by základní školy měly být filtrem, sítem, které zachytí talentované děti a předají je dál, třeba právě do ZUŠky. Našim dcerám jsme od malička zpívali lidové písničky, kolik dnešních „počítačových“ dětí by asi zazpívalo Holka modrooká?

Říkalo se, že co Čech, to muzikant. Co udělat pro to, aby to platilo i po pandemii?

Pojďme se vrátit k živé kultuře!

Linda Štucbartová

Foto: Adolf Zika, Zuzka Bönisch