Pavel Černoch

 

“Vydal jsem se vlastní cestou”

 

Pavel Černoch patří k nejvyhledávanějším tenorům posledních let. Vrcholnou profesionální kariéru začal ve věku 30 let. Od svého debutu v Bavorské státní opeře vystupoval na hlavních operních scénách, jako je milánská La Scala, Vídeňská státní opera, londýnská Covent Garden nebo Ópera National de Paris. Pandemie mu překazila podzimní vystupování v USA.

Režisérka Olga Špátová Malířová o něm natočila dokument s názvem Enfant terrible. Moje maminka ho přirovnává k legendárnímu Pavarottimu. Po rozhovoru s Pavlem Černochem vím, že on sám se jakýmkoliv škatulkám brání. Za mne je prostě Leader s velkým L. Leader ve svém oboru, i v podnikání. Stoprocentně naplňuje definici leadera, kterou jsem používala během působení v ATAIRU, kdy leader je ten, kdo převezme odpovědnost za svůj život. A jde za svým snem. Navzdory učitelům, kteří ho od zpěvu zrazovali a někteří dokonce neblahým způsobem ovlivnili jeho hlasivky, jeho nejcennější nástroj.

Rozhovor proběhl v umělcově krásném proskleném domě u lesa, který nedávno postavil v Jesenici u Prahy. Na rozhovor jsem vzala i svého 13letého syna, který se věnuje zpěvu v chlapeckém souboru Pueri Gaudentes. Bylo zajímavé sledovat generační, vpravdě mentorskou výměnu názorů a zkušeností mezi světovým tenorem a mým synem, což mi přineslo i jedinečnou možnost více proniknout do soukromí umělcovy osobnosti. Jak prožívá dny v rámci pandemie? V jakém oboru stále podniká? Jaké jsou nejčastější mýty, které jsou s operou spojené?

(První dvě otázky pokládal syn Sebastian).
Jak vnímáte zpěv? Všiml jsem si, že když lidem řeknu, že zpívám, tak přestože zkouším třikrát týdně, málokdo zpívání ocení jako „plnohodnotný koníček“. A přitom my zpěváci víme, jak je to náročné na hlasivky a udržení kondice. Lze zpěv náročností přirovnat například k vrcholovému sportu?

Zpěv byl vždycky mým koníčkem a dlouho jsem si nemyslel, že se stane prací na plný úvazek. A dnes tomu tak je. Pokud chcete v práci uspět, tak na sobě musíte hodně pracovat. Je to opravdu každodenní činnost. U zpěvu se navíc kloubí s odříkáním a nejistou budoucností. Nikdy nikoho nechci odrazovat od tohoto povolání, ale vezměte si počet absolventů operního zpěvu, kteří každým rokem opouští vysoké školy. Každým rokem je jich kolem patnácti. A existuje pro ně adekvátní uplatnění? Já ho nevidím. Profesionálním zpěvem se živím od 30 let, za 16 let mé kariéry promovalo více než 240 studentů. Uspěje možná jedno procento.

Přestože je zpěv pro Vás na jednu stranu prací, zůstává pro Vás stále i jakousi výjimečnou činností?

Mám výhodu, že mám vlastně práce dvě. Jednu tradiční, tou je pořádání konferencí. Netradiční práce je potom zpěv. Patřím do stejné kategorie jako vrcholoví sportovci či vrcholní umělci, zejména z toho pohledu, že si většina populace nedokáže představit, co vlastně zpěv obnáší. Jak vypadá náš den, jak vypadá náš život.

Jak tedy vypadá Váš den v době pandemie? Cvičit a udržovat se ve formě musíte stále…

Volnější režim pociťuji v tom, že nepracuji v divadle, ale pracuji doma. Pandemii jsem využil k sebevzdělávání a rozšiřování obzorů. To ostatně dělám každý den. Dopoledne jsem strávil s kolegyní germanistkou a přes WhatsApp jsme konzultovali moji příští roli Maxe v Čarostřelci od Carla Maria von Weber. Překládali jsme celé libreto, řešili jsme psychologii postavy a různé dějové linky. Před tím jsem hodinu věnoval zpěvu. Každý den musím sám minimálně hodinu cvičit zpěv. Odpoledne se chystám dvě hodiny nacvičovat s klavíristkou v Národním divadle. Večery trávím doma, pandemii jsem využil k přestěhování se a zařízení domu. Takže vlastně prožívám docela příjemné období.

Někteří umělci začínají poukazovat na složitou situaci lidí v kultuře v souvislosti s dlouhodobým a opakovaným uzavřením divadel a koncertních síní. Jak tuto situaci vnímáte Vy?

Vnímám, že všichni to mají těžké. Ani přesně nevím, jaké kompenzace umělcům stát nabízí. Na druhou stranu, ačkoliv to bude možná znít tvrdě, tak nevidím rozdíl mezi majitelem restauračního zařízení či hotelu a hudebníkem či umělcem. K otázce platů a kompenzací se vyjadřovat nechci, někteří na ně nedosáhnou, protože měli ohodnocení nadstandardní. Vlastně jsem moc ani přesvědčování o tom, že umění je práce, nepochopil. On to někdo zpochybňoval?

Na druhou stranu vnímám uměleckou dimenzi problému. Je problém být rok zavřený doma a nemoci vykonávat povolání. Stejně tak je toto ovšem problém pro seniory, kteří už jsou opět několik měsíců zavření doma. Vidím to u svých rodičů, kteří jsou rok zavření doma. Se mnou se vidí na občasném setkání pod balkónem, jinak si telefonujeme. Rok v životě těchto lidí je opravdu významná doba, a přesto omezení snášejí bez reptání.

Systémovým problémem, o kterém se dostatečně nemluví v souvislostech, je nízké platové ohodnocení. Umělci ve stálých angažmá, až na čestnou výjimku České filharmonie, mají většinou velmi nízké platy, které jsou doplňovány dalšími četnými úvazky. Toto je dlouhodobě neudržitelné a často se bohužel odráží na kvalitě a profesionalitě.

A jak se v této době daří Vašemu podnikání, které se věnuje managementu kongresů?

Moje agentura začínala před dvaceti lety s pořádáním hudebních a společenských akcí zejména pro farmaceutické a zdravotnické firmy. S postupem času jsme se stali specializovanou firmou na produkci odborných vzdělávacích akcí. Již poslední roky se vzdělávací akce přesouvaly ze systému „face2face“ do „on-line“ prostředí. My streamujeme již delší dobu a v on-line podobě přenášíme operace z nemocnic, představujeme odborníky z celého světa či organizujeme kongresy pro stovky osob. Aktuálně přestavujeme můj pražský byt na profesionální studio. Zakázky se nám naštěstí podařilo udržet celou dobu. První tři měsíce na jaře možná byly trochu komplikovanější, ale vycházím ze své povahy být celý život připraven na nějakou katastrofu, a proto se vždy snažím mít finanční rezervy. Když se mám rozhodnout, zda mám pořídit investiční nemovitost či luxusní drahé auto, vždy se rozhodnu pro to, co není vidět, ale představuje jistotu. Ve firmě mám sice vedení a velmi schopný tým, ale stále jsem tak říkajíc„u toho“. Z určitého pohledu mám tedy dva úvazky, zpěv na plný úvazek, podnikání jako vedlejší.

Jak umělci vnímají on-line přenosy? Neobáváte se, že se lidé do divadel a koncertních síní nevrátí?

Přenosy opery do kin jsou už běžné. Myslím si, že je důležité jít právě do kina, kde je kvalitní velké plátno, ozvučení a jste ve společnosti dalších lidí. Nevěřím, že by vrcholnou společenskou událost a sdílení emoce s ostatními mohlo nahradit posezení u notebooku či mobilu s otevřenou lahví vína. Živé umění tváří v tvář s jeho atmosférou je opravdu nenahraditelné.

Jste jako pěvec citlivější na nějaké zvuky? U svého syna vnímám, jak je na nějaké typy zvuků citlivý. Nedávno na procházce mi prý příliš šustil rukáv u bundy.

Nepozoruji nic zásadního, ale mám problém s hlukem. Proto jsem také odešel z Prahy. Je to pro mne velký problém při výběru bytů v zahraničí. Potřebuji absolutní ticho, abych si odpočinul. V domě mám zabudovanou rekuperaci vzduchu a pokud si chci v klidu číst, musím ji vypnout. Možná už je to způsobeno i stařeckou neurózou. (smích).

A otočí se k Sebastianovi…pokud jsi takto citlivý, tak máš taky neurózu a všechny předpoklady k výkonu umělecké kariéry.

Všimla jsem si, že se Vás mnozí snaží různě kategorizovat. Jak byste sám sebe charakterizoval?

Vůbec nevím, co Vám odpovědět. Nálepkování mě strašně štve. Musíte být buďto k někomu přirovnávaný nebo označovaný. Aby člověk dnes někoho zaujal, tak to musí začínat nejvyhledávanější, světový, nejslavnější, nejúspěšnější, nejžádanější… Málokdy jsem se setkal s tím, že někdo během rozhovoru poznamená krásně zpívající, dramaticky hrající či profesionální. Spíše to vnímám jako mediální záležitost dnešního světa.

Od fenoménu nálepek pojďme k různým mýtům. Zdá se, že „doma není nikdo prorokem“, mnozí pěvci prorazili nejdříve v zahraničí, než byli uznáni doma. Namátkou Eva Urbanová, Dagmar Pecková, Adam Plachetka… Vypadá to, že Češi a Slováci si neumí osobností vážit.

Štefan Margita, Edita Gruberová… v podstatě všichni. Nemyslím si, že by si Češi umělců nevážili. Možná je to o tom, že jsme byli všichni ambicióznější než ostatní, a tak jsme vyrazili prorazit do světa. Já jsem předzpívával v mnoha městech České republiky, ale první angažmá jsem dostal až ve Volksoper ve Vídni. Už jsem několikrát mluvil na téma jistých mýtů, které vznikají. Často se mluví o nějakých náhodných záskocích, které přes noc stvoří novou hvězdu. Málokdo ví, že právě i ty záskoky jsou výsledkem dlouholeté práce. Navíc dnes je vše daleko více globální a propojené. Vezměte si například lékaře. Také vyrážejí do zahraničí na stáže, zůstanou tam působit a nikomu to nepřijde nepřirozené.

Už jsme se bavili o Vašem hlasovém cvičení. V jiných rozhovorech jste zmínil, jak se musíte držet i fyzicky ve formě. Jak se Vám aktuálně daří nějaký režim držet?

Tady ta oblast pokulhává. Hodně hřeším…

Tak dobře, přeformuluji otázku. Jak hřeší nebo nehřeší Pavel Černoch?

Některé věci nejsou ani publikovatelné… (smích). Tak teď vážně. Jsme opět u té disciplíny, která se pojí s fyzickou kondicí. Fyzická kondice je opravdu alfou a omegou. Osobně mi strašně chybí fitness. S příchodem zimy už tolik neběhám, ale každý den jdu do parku. Druhá věc, která je pro mne stejně důležitá, je stravování. V Česku je toto pořád velmi opomíjenou stránkou. Kvalitní bio organické potraviny jsou ve srovnání pořád málo dostupné. Velký důraz kladu na kvalitu a původ surovin. U nás se pořád spokojíme s určitou druhou kvalitou.

Zdá se mi, že s nižší kvalitou se spokojíme nejen u potravin. Třeba v politice či ekonomice.

Myslím si, že je to dané i velikostí země a specifikem češtiny jako jazyka. Někdy mi připadá, že zde žijeme v nějakém vakuu. Jako na nějakém ostrově. V Německu, v USA nebo ve Francii je konkurence daleko větší. Praha je neuvěřitelně krásné město, ale nepřisvojujeme si dílo předchozích generací? Jak k aktuální kráse Prahy přispěla současná generace? Hodně jsem hostoval například v Pobaltí a vnímal jsem, jak tam jsou lidé progresivnější, kreativnější a houževnatější. Největší problém Čechů je, že jsme se dlouho měli moc dobře. Já sám jsem nic nezdědil, nikdo z mých rodičů nebyl ani zpěvák, ani ředitel operního divadla. Sám jsem si prošlapal vlastní cestu. I proto se nebojím být sám sebou.

Linda Štucbartová

Foto: Tomáš Krist