Miroslav Kalousek

 

(Ne)politický rozhovor o politice z nadhledu, o výchově k demokracii, leadershipu a důvodech k úsměvu.

 

Miroslav Kalousek patří k nejzkušenějším českým politikům.  Od roku 1990 působí ve státní správě, od roku 1998 v aktivní politice.  Byl předsedou KDU-ČSL, poté se stal spoluzakladatelem strany TOP 09. Jako ministr financí dvakrát získal ocenění časopisu Emerging Markets.  V současné době je předsedou TOP 09.  Má pověst velmi inteligentního a zároveň velmi tvrdého diskutéra.  Osobně mne rozhovor zcela pohltil, on se občas i usmál. Rozhovor nebyl jen „sluníčkový“, ale došlo i na stahující se mračna nad českou společností, která mohou být předzvěstí bouřky.

Dokážete se ještě po tak dlouhém působení v politice podívat na ni nezaujatě?

Naopak, čím je člověk starší a přibývají mu nejen zkušenosti, ale i léta, tak tím je větší šance na pohled z nadhledu.  Na druhou stranu těžko lze očekávat, že aktivní politik prosazující určitý ideový směr bude zcela objektivní.  Čím déle se v politice pohybuji, tím více rozumím systému jako takovému, a tak jsem schopen odlišit důležité od nepodstatného.

Představte Českou republiku v roce 2016 někomu, kdo zde dlouhodobě nežije a není zatížen aktuálními či minulými politickými kauzami, například zahraničnímu manažerovi nadnárodní firmy, který se přistěhoval za prací.

Česká republika je velmi šťastná a bohatá země se stabilizovanou tržní ekonomikou.  Ekonomicky se nám zatím daří, ale je důležité poukázat i na některá strukturální rizika, která se dříve nebo později projeví.  Jedním z nich je velká míra orientace na automobilový průmysl.  Jsme demokratickou zemí, která bývala jedním ze sovětských satelitů, kde vliv ruské propagandy je nebývale velký.  Pátá kolona ruské propagandy je přítomna v centrálních státních úřadech a institucích.  Jsme v situaci, kdy dlouholetý systém liberální demokracie a politických stran je do značné míry ohrožen snahou o zvýšení autokratičnosti a korporátního způsobu řízení.

Dle posledních výzkumů má v Čechách větší popularitu ruský prezident Putin než německá kancléřka Angela Merkelová…Jak to vnímáte?

Nepřekvapuje mne to, ale je to velmi smutná zpráva o jakémsi intelektuálním smyku v české společnosti, ve kterém se nacházíme jak ve vztahu k Evropské unii, tak ve vztahu k Rusku.  Vypadá to, jako kdybychom tu měli dvě politické reprezentace a dvě České republiky a každá chtěla na opačný konec.  Asi není překvapením, že jsem zastáncem toho, aby Česká republika patřila k tvrdému jádru Evropské unie a plnila své závazky i v rámci NATO.  Ačkoliv je nutné s Ruskem jednat a udržovat s ním co nejlepší vztahy, přesto Rusko pokládám z hlediska mezinárodní a obranné politiky za bezpečnostní hrozbu číslo jedna.

Když budu parafrázovat oblíbený film Pelíšky, kde tedy soudruzi udělali chybu (a ne ti z NDR)?  Jak jsme se dostali do toho smyku po 27 letech od Sametové revoluce?

Demokracie je systémem, kde děláte chyby.  Každý dělá chyby a ty se dějí i při správě země.

Asi tou největší chybou bylo dlouholeté přesvědčení, že svoboda, která nám takřka spadla do klína, protože systém se zhroutil, aniž bychom si to museli vybojovat sami; tak tato svoboda nám dlouhá léta přišla jako samozřejmost.  Svobodné prostředí liberální demokracie však samozřejmostí není, musí se o něj každodenně bojovat a každodenně pečovat.  Ve velmi krátké době se nám podařilo vybudovat standardní systém demokratických institucí se všemi demokratickými procesy a mechanismy, ale už jsme si nekladli otázku, zda je v nich dostatek demokratů.  Na rozdíl od západního Německa po druhé světové válce jsme podcenili to, čemu se zprofanovaně za komunismu říkalo „občanská výchova“.  Snaha o to, aby si občan přesně uvědomoval principy liberální demokracie, své místo v systému, svá práva, ale i principy a svoji odpovědnost a tak uměl včas rozeznat signály, které mohou tuto liberální demokracii ohrozit.  V Německu se po desítky let zabývají otázkou, jak je možné, že se z kulturní země stala zrůdná diktatura.  Takový proces neproběhne z úterý na středu.  Je to proces, při němž podobně jako je tomu u přicházejících bouřek, nezačne hned pršet, ale nejdříve přijdou mraky, vítr a občas i blesk.  Společnost, která se občanské výchově věnuje, tyto signály včas rozezná.  My jsme stále ještě zemí s nepředvídatelnou minulostí.  Málo se historii věnujeme, zejména v kontextu hledání odpovědi na otázku jak se mohlo stát, že jsme o svobodu přišli?  V naší mentalitě je velmi silně zakořeněná odpověď „my za to nemůžeme, to někdo jiný zvenku“.  Ale to není pravda, o svobodu jsme se často připravili sami a já bych velmi nerad, aby se to opakovalo.

Čím byste byl, kdybyste se nevěnoval politice?

Já jsem nebyl v situaci, kdy bych si mohl vybírat.  Pocházím z malého města a v 15 letech jsem dostal do posudku, že by bylo vhodné, abych byl vychován dělnickou třídou, a tak jsem si mohl vybrat mezi rybářským učilištěm a chemickým učilištěm, kde byla šance získat maturitu.  Poté, co jsem tedy byl původním povoláním dělník a byl vychován dělnickou třídou, tak jsem šel na Vysokou školu chemicko-technologickou.  V roce 1990 jsem dostal výzvu nastoupit do státní správy, kterou jsem nejprve odmítl.  Pokud bych tam nenastoupil, tak bych asi nadále působil v chemickém a gumárenském průmyslu.  Můj sen byl však jiný.  Já jsem chtěl vystudovat zemědělskou školu v Táboře, pak univerzitu v Českých Budějovicích a pak být na venkově u krav.  Nevím, zda by mi to vydrželo celý život, ale ve 14 jsem měl jasno.  Jen na tu střední školu jsem nesměl.

Jaké téma tedy vidí občan Miroslav Kalousek pro nadcházející podzimní volby?

Jako nejsilnější a centrální téma pro senátní volby vnímám téma ochrany svobody.  Jsme v situaci, kdy vláda jak exekutivními, tak legislativními kroky prolamuje takové svobody, mezi které patří domovní svoboda či svoboda shromažďování.  Za dva roky byly vytvořeny nesčetné registry, kde stát shromažďuje citlivé informace o svých občanech, které nelze nějak systémově zpracovat, na to není kapacita.  Ale má dost informací na to, aby byly účelově použity.  Tyto kroky jsme sepsali do „Seznamu nesvobody“ a chceme požádat voliče, aby nám svými hlasy umožnili získat většinu v Senátu, aby tento seznam nemohl být rozšiřován a naopak mohl být postupně zrušen.

Teď ale odpovídáte jako politik, jak byste volby vnímal jako občan?

Věřím, že bych byl aktivním občanem, kterému by se prostě odnímání svobod nelíbilo a chtěl s tím něco udělat.  O kvalitě demokracie a míře svobody totiž nikdy nerozhodují vrcholní političtí lídři – Svobodové, Kalouskové, Babišové.  O tom rozhoduje 70-80% lidí, kterým je to v zásadě jedno.  Úkolem politiků je starat se o to, aby procento lidí, kterým je to jedno, bylo co nejmenší.  Ale nemyslím si, že to je jenom úkolem politiků.  V historii českých zemí byla vždy angažovaná intelektuální elita, která se angažovala ve společenské a politické diskuzi a dokázala ji ovlivnit.  Dnes, pokud máme elity, tak mlčí.

Právě jste mi nahrál na další otázku.  Náš rozhovor je určen pro časopis  Czech and Slovak Leaders. Jaké vidíte leadery v současné době v ČR, Evropě a ve světě?

Nebudu jmenovat, nehodí se to a obzvláště ne před volbami.  Jak z předchozí odpovědi vyplývá, vnímám nedostatek lídrů nejen v Čechách, ale i v Evropě.  Evropa je momentálně v tíživé situaci, máme zde finanční krizi, uprchlickou krizi a do toho se promítají různorodé a protichůdné zájmy jednotlivých členských států.  Pamatuji si doby, kdy Evropa měla daleko silnější vedení v podobě Kohl, Mitterrand a Thatcherová.  Kladu si otázku, na kterou by spíše měli odpovědět sociologové, zda poslední skuteční lídři nebyli ti, kteří patřili k válečné generaci a tudíž měli zkušenost z mezních situací. Tito lídři pak byli nahrazeni administrátory.  Ti jsou v dobrých časech oblíbení u veřejnosti, protože nejsou kontroverzní, ale v rozhodujících časech, kdy je potřeba dělat těžká rozhodnutí a přijímat až téměř sebevražednou odpovědnost, tak v těchto momentech skutečný leadership chybí.

A jaké je Vaše pojetí leadershipu?

Každý politik vám odpoví, že se vnímá jako dokonalý leader.  Ale to není pravda, sám si uvědomuji své nedostatky.  Politiku však vnímám jako zvláštní disciplínu a není možné politickou stranu ani správu státu pojímat jako řízení firmy.  V pozici leadera vnímám jako klíčové nadchnout a přesvědčit lidi kolem sebe, naznačit směr a strhnout je k tomu, aby pro naplnění cílů udělali maximum. A zároveň musí být lídr ochoten na sebe převzít zodpovědnost, která v mezních situacích může být i sebevražedná.

Na Vašich webových stránkách mne zaujalo Vaše tvrzení:  „Úsměvů není nikdy dost, neusmát se na nikoho celý den je zločin“.  Na koho jste se dnes usmál a co Vám dává důvod k úsměvu?

Tak já doufám, že jsem se usmál na Vás, ale vždy se snažím usmát i na lidi, kteří pracují na vrátnici.  Pozoruji, že někteří kolegové mají pocit, že prochází mrtvou zónou a vchází bez pozdravu.  Příliš toto nechápu, myslím si, že když člověk někam přijde, tak se má usmát a slušně pozdravit, i když mu třeba do zpěvu není.  Mračení patří k české mentalitě, ale důvodů k úsměvu máme opravdu hodně.  Přes všechny problémy se vrátím k začátku našeho rozhovoru, kdy jsem Českou republiku charakterizoval jako velmi šťastnou a bohatou zemi.

A Vaše závěrečné slovo pro čtenáře Czech and Slovak Leaders?

Stále se snažím opakovat totéž, takže apeluji:  „Nebuďme lhostejní“.  Naši vlastní lhostejnost vnímám jako největší problém České republiky.  Můžeme mít různé názory, o ty se přeme, snažme se je prosadit, ale nebuďme lhostejní, nevšímaví, neříkejme, že je nám to jedno.  Protože v okamžiku, kdy se stane něco, co si nepřejeme, může být pozdě, protože jsme před tím byli nevšímaví.  Aktivní občan se neomezuje pouze na chození k volbám jednou za čtyři roky. Aktivní občan je všímavý ke každodennímu dění a ozve se, má-li pocit, že jsou potenciálně krácena jeho práva.

Autor: Linda Štucbartová