Milan Koller

Běháte? Běhejte pro hospic a jděte se tam sami podívat

MUDr. Milan Koller je z dnešního pohledu renesanční osobnost. Po 40 ti letech lékařské praxe v 63 letech odešel do důchodu. Už je to pět let. Ač to tak může vypadat, neměl nesplněných snů. Chtěl jen začít něco jiného, dělat něco potřebného, ale aby ho to bavilo. Tak raději hned tři věci najednou. Začít trénovat na maraton. A uběhnout ho. Udělat řidičáky na velká vozidla (náklaďák, přívěs, autobus) a zkusit to. Naučit se pořádně německy a udělat z němčiny zkoušky. A už je to rok, co díky náhodě (kdy kamarád, který v hospici pracuje jako údržbář mu řekl jednu větu: „Milane, ty tady točíš volantem a paní ředitelka shání doktora do hospice, tak se nad tím zamysli!“) a tak si k tomu přidal ještě hospic, kde začal pracovat zase jako lékař na malý a pak větší úvazek. A hospic se mu stal něčím úžasným, o čem by si nikdy nemyslel, že je možné, spojit běhání a hospic.

Jeho týdenní program je pečlivě naplánován mezi gynekologickou ordinací v Bečově a Chomutově, dopravním podnikem v Mostě a hospicem v Mostě. V době, kdy trénuje na maraton, běhá až šestkrát týdně a za týden naběhá i 80 km. Zamiloval si němčinu, poslouchá podcasty, připravuje se na poslední zkoušku z němčiny na úrovni C1. S nadsázkou krátké vtipné video dostupné na You Tube, pod názvem Běžím pro hospic ukazuje MUDr. Kollera jako šíleného běžce, ale on neběhá samoúčelně – on běhá pro hospic.

Navzdory dosaženým úspěchům a ambiciózním plánům je MUDr. Koller skromný a pokorný. Žádost o rozhovor pro časopis Leaders ho překvapila a pochyboval, zda je dostatečně významnou osobností. Takovouto reakci jsem po více než dvou stovkách realizovaných rozhovorů zažila poprvé. Následně jsem obdržela několik dlouhých, milých, velmi otevřených a osobníche-mailů, jeden z nich v němčině. Dostala jsem pozvání do hospice na oběd. A tak jsme s fotografkou Terezou vyrazily… Už jste byli v hospici? Hádám, že ne. Jaké jsou Vaše představy? Ponurá atmosféra, tmavé místnosti a deprese z přítomnosti smrti? Pan doktor říká, že hospic se musí prožít. Málokdo o něm umí vyprávět. Já se alespoň pokusím popsat vlastní zážitek. Mostecký hospic leží na svahu u kraje lesa v parku. Svítilo sluníčko a my jsme měly možnost pozorovat usměvavý personál a dobře naladěného pana doktora. Paní ředitelka Blanka Števicová je nejen zakladatelkou hospice a od samého začátku i ředitelka a manažerka, ale i famózní kuchařka. Na její chilli con carne budu vzpomínat ještě dlouho. Stejně jako na fakt, že každým rokem hospic musí sehnat 44% do rozpočtu z grantů, darů a jak sama říká „milodarů“. Provoz hospice stojí ročně 16 miliónů Kč. Z toho 44% nákladů hradí pojišťovna, 12% si hradí klienti sami a paní ředitelka se tak musí zhostit další role v podobě kouzelnice, kde sehnat zbývajících 44%. Po celou dobu jsem vnímala zvláštní energii tohoto místa, kde čas plyne jinak. Cítila jsem zpomalení a zároveň bytostnou potřebu jít v rozhovoru opravdu k podstatě věci, až na dřeň.

Pane doktore, začněme otázkou, kterou si vypůjčím z oblíbeného filmu Stážista. Sedmdesátník, kterého hraje Robert de Niro, nastupuje na stáž ve firmě plné lidí do třiceti let. Náborový pracovník mu položí otázku: Kde se vidíte za 10 let? Vy jste za posledních pět let zvládnul odejít do důchodu, uběhnout maratony, udělat si řidičský průkaz skupiny C,D a E a řídit autobusy, udělat zkoušky z němčiny B1 a B2 a nyní se věnujete paliativní medicíně. Kde se tedy vidíte za 10 let?

Plány dlouhodobé jsou pro mladší či střední generaci. Já si tuto otázku nekladu. Přemýšlím v horizontu tohoto a příštího roku. Pro mne byl odchod do důchodu zásadním předělem. Přemýšlel jsem, zda se budu věnovat svým zálibám a ty pilovat k dokonalosti, nebo zda si zvolím náročnější cestu, kdy budu dělat něco prospěšného.

Počkejte, tomu nerozumím. Celý život jste vykonával lékařské povolání, o kterém platí, že je jednou z mála profesí, která není pouhým povoláním, ale posláním.

Právě proto. Lékař umí často dělat jenom lékaře, a na nic jiného nemá čas, chuť a energii, máte spoustu nočních služeb v nemocnici, plno pacientek v ordinaci. A když se dočkáte důchodu – je několik možností, co dál. Řada mých kolegů zůstává ve své praxi dále a pracují a pracují až…až… až se upracují. Pak platí že to bylo jejich poslání. Vybral jsem si jinou cestu, jedno skončit a druhé začít. Začneme u těch autobusů. Začíná to už v autoškole…hmm, pan doktor a řidič autobusu…no a pak když opravdu (protože je nedostatek řidičů, tak vezmou i toho doktora) začnete řídit a jezdit linkový autobus, stáváte se sice trochu exotem, ale jelikož po 40ti letech lékařské praxe nemáte problém k práci přistupovat se soustředěním a odpovědností, tak nakonec se to naučíte, zvládnete stres a je z vás zcela normální autobusák a zapadnete do prostředí ostatních kolegů, doktor nedoktor. A pak jedete sice stejnou trasu třeba osmkrát za den, ale pokaždé je slunce někde jinde, jiné osvětlení, vnímáte krásu těch všech kopečků a kopců Českého středohoří. Oblaka, svítání, stmívání, východ, západ slunce atd. Jako lékař v nemocnici cca 20 let, jako lékař v ordinaci cca dalších 20 let a jste zavřený na operačním nebo porodním sále nebo v ordinaci, toto vám chybělo. Je to úžasné, řídit velké vozidlo a ještě vám za to zaplatí.

Vymykáte se běžnému negativnímu stereotypu o českých důchodcích, kteří jsou často označováni jako pasivní, nepříliš ochotní se učit, v nevalné zdravotní kondici…

Nemám potřebu být vzorem. Vnímám, že na aktuální stav jednotlivce má vliv mnoho faktorů, jako například dosavadní profesní život, zdravotní stav či mnohé důsledky předchozích rozhodnutí. Mnoho mých vrstevníků má problémy, ať již zdravotní či finanční, a ta příslovečná pasivita je tedy spíše důsledkem, než samotnou příčinou. Já sám se proto zaměřuji na oslovení lidí v mladší a střední generaci.

Tvrdíte, že hospic se musí prožít. Proč?

Hospic je stále i v dnešní době tabuizovaným místem. Je to místo, kde se umírá. O smrti a o umírání ne každý je schopen mluvit. Z dlouhodobých průzkumů vychází, že 85% dotázaných si přeje umřít doma. 80% jich ovšem umírá v nemocnicích, léčebnách pro dlouhodobě nemocné či v sociálních ústavech. Přání umřít doma vyplývá z obav umírání o samotě, v anonymním prostředí bez přítomnosti blízkých lidí. Nutno si přiznat, že v nemocnicích takováto situace nastat může. Nemocnice není nastavena na umírání, ale na léčení. Hospic má dle své definice funkci odlišnou. Cituji ze stránek našeho hospice v Mostě: „Hospic je zdravotnické zařízení ošetřovatelského typu, kde se v maximální míře využívá poznatků paliativní medicíny. Je to systém služeb, který podporuje kvalitu života nevyléčitelně nemocných. Praktikuje holistický (celostní) přístup k nemocnému, při kterém zajišťuje kompletní ošetřovatelský, psychologický, sociální a duchovní komfort. Nabízí podpůrný systém, umožňující žít plně až do konce.“ Paradoxem zůstává, že pokud bychom se dotázaných ptali, zda chtějí zemřít doma či v hospici, rozdíl by byl ještě markantnější, odhaduji 90% respondentů podporujících variantu odchodu doma a 10% v hospici. Hospice jsou stále málo využívány. Klienti jejich péči vyhledávají na poslední chvíli.

Všichni chceme zemřít doma. Je to proto, že si smrt idealizujeme?

Varianta zemřít doma se jeví jako optimální za pomoci tzv. domácího hospice, kdy jsou lékaři a pečovatelé v blízkém kontaktu s rodinou a dle potřeb k dispozici. Na druhou stranu se stále jedná o reaktivní péči,střídají se služby, a ne vždy je dopředu jasné, jak rychlé zhoršení stavu nastane a jakou zátěž a komplikace péče o umírajícího okolí přinese. Sám jsem svědkem akutních žádostí přijetí do hospice, které někdy bohužel nezvládáme. A to je moc smutné. Péče o imobilní pacienty je nesmírně náročná, je nutné dbát nejen na prevenci proleženin, ale i udržení hygieny, správnou medikaci a mnohé další. Nejsem po roce praxe v hospici zdaleka takový odborník, abych se mohl zcela fundovaně o těchto otázkách vyjadřovat a každý pacient je jiný, má jinou rodinu, někdy tou rodinou jsme my. Četl jsem tento krátký příběh: Lékař umírajícímu povídá: Nejste tady sám. A umírající po chvili mu odpoví: Ale jsem.“ Je to asi pravda. Umírající odchází sám. Sám jsem i pozoroval a je i popisováno, že když příbuzní chtějí doprovázet své blízké až do samotného konce, někdy to nevyjde. Sedí dlouhé hodiny u lůžka, ale pak si musí na nějakou chvíli vzdálit a v tu chvíli dotyčný odejde. Nevěřme filmům. Umírání není o tom, že by dotyčný pronesl moudrou větu a naposledy vydechl. Proces umírání trvá delší dobu a pro laika není často snadno zvládnutelný. Na základě vlastních zkušeností bych viděl asi jako dobrou variantu domácího hospice, doplněný možností akutního příjmu do normálního hospici. Sama jste měla možnost zažít naše klidné prostředí, terasu s výhledem, umožňujeme přítomnost nejen blízkých členů rodiny, ale i domácích mazlíčků. Lékař zde není tím nejdůležitějším článkem, je jím všechen ošetřující a pečující personál. Sám osobně prožívám velké uspokojení z toho, když jdu na vizitu, a vidím, že pacienti na samém sklonku života jsou stále opečovávaní, vykoupaní, převlečení a učesaní, zkrátka v důstojném stavu. Leckdy ani není poznat, jak blízko smrti jsou. To vše velmi šetrně, bez zbytečné manipulace, která by zhoršovala bolest. Je nemožné těžce nemocného, plného bolestí a i třeba nemohoucího vykoupat v běžné vaně v panelákovém bytě? Stejně jako možnost se dostat na čerstvý vzduch, do mnohých výtahů s invalidními vozíky stále nezajedete.

Je starší věk ošetřujícího lékaře pro pacienty výhodou?

Mám pocit, že k sobě máme blíže. Také riziko vyhoření je v mém případě možná menší než u např. mladých kolegů. Když se ohlížím za svým životem, cítím, že zde v hospici svůj profesní život končím. Před 45 ti lety jsem začal přivádět novorozeňátka na svět (a že jich bylo v té době) a teď na konci svého života lékaře se snažím pomáhat při odchodu z tohoto světa a tak symbolicky se mi uzavírá určitý kruh. Pocit určitého symbolického ukončení bez hospice bych neměl.

Náhody ve Vašem životě hrají opravdu velkou roli. Jedna náhoda v podobě kamarádství s údržbářem v hospicu Vás právě sem přivedla. Další náhoda v podobě opožděné výplaty Vás přivedla k hledání dalšího způsobu financování hospice.

Byl jsem spokojený, malá praxe v ordinaci, osm jízd autobusem za měsíc, za rok si zaběhnout pár půlmaratonů a jeden maraton, číst si v němčině citáty moudrých lidí, rozebrat si jejich gramatiku a plně pochopit jejich obsah, chybělo mi něco? A pak přijdou ty náhody. Ty krásné náhody, které vám změní zase zaběhnutý život. Hospic. Hospic mě potřebuje. Já jsem starý a někdo mě potřebuje. Zkusíte tedy ten hospic, je to výzva. A chytne vás to. A dostanete se zase jinam, je to úplně něco jiného ale i jiné problémy. Hned druhý měsíc, mě paní ředitelka poprosila, jestli by byl problém, že dostanu výplatu později. Já, důchodce, dva malé platy z ordinací, dva menší platy z autobusů, není problém dostat pátou výplatu později. A další měsíc jsem dostal výplatu ještě později – ale to byla už náhoda, že na nového doktora zapomněli. Náhoda, která mě přivedla k něčemu, co jsem nazval Běhám pro hospic. Začal jsem se zajímat o financování hospice a není to nic veselého a snadného shánět peníze. A jedná se o miliony. V hlavě mi to už zůstalo. Začal jsem v lednu trénovat na maraton, což mezi námi je dost nuda, v pomalém tempu běháte každý den těch deset kilometrů a pak se to postupně prodlužuje a zrychluje a tak až do začátku května, kdy je v Praze slavný maratonský běh. Já jako běžec jsem v loňském roce dosáhl svých rekordů, půlmaraton za 1:45, maraton za 3:46, nato aby se člověk ještě dále zlepšoval, když je starší a starší, musel by se více trápit v tréninku. Běžíte tím pomalým tempem tak tu hodinu, na něco člověk musí myslet, jako běžec jsem byl skoro vyhořelý. Do toho se dostanou ty myšlenky s financováním hospice, jak třeba pomoci. Spojit běh a hospic. Zdánlivě nespojitelné.

A tak vznikla Vaše aktivita Běhej pro hospic, která byla zaměřena pouze na podporu hospice v Mostě

Napadlo mne to opravdu při běhu a i další detaily jsem vymýšlel při tom pomalém běhu. Zrovna v televizi běžel seriál Most!, který byl úspěšný a i zábavný. Ne že bych sázel na popularitu Luďana, naopak má první idea byla přesně opačná Most? Hospic! Jak málo lidí vlastně o hospicu ví, jaké jsou problémy s financováním o tom už neví nikdo. A Běhat pro hospic? Jak? Je to jednoduché, mám své pacienty v hospici. Ti neběhají, co by za to dali, kdyby mohli běhat. Ty běháš, jsi zdravý, jinak bys neběhal. Máš štěstí. Můžeš zaplatit, zaplať. Za každého, kterého v závodě předběhneš, dáš 1 Kč. Snažil jsem se řídit citátem Gándhího: Buďte tou změnou, kterou chcete vidět. Vloni v rámci závodů RunCzech – jsem běžel – a ne pomalu – tři půlmaratony a jeden maraton – dělalo to přesně 14.912 závodnic a závodníků a tedy přesně tolik v Kč byl můj první sponzorský dar hospici v Mostě. Moji přátelé z reklamní agentury mi pomohli vytvořit tričko Běham pro hospic, reklamní video a www. stránky a profil na FB. A v letošním roce máme už zhruba zhruba čtyřicet triček, která běhají pro náš hospic. Ne každý je tak zuřivým běžcem jako třeba já sám, ale jdu i příkladem všem svým synáčkům. A třeba zrovna teď se běžel slavný závod 10 km Běchovice-Praha, kde čtyři Kolleři vyběhali pro hospic v Mostě přesně 7.315,-Kč. Z toho každý otec by měl radost, já nejsem výjimkou, jsem na ně pyšný.

Věřím, že již máte plán jak rošířit podporu i na další hospice…

Myslím že ano, když tak před každým závodem jsme tam před startem namačkáni na sebe a dívám se okolo, všechno jsou to mladší lidé, šacoval bych, že budou i dobře situovaní, perfektní vybavení, zdraví, veselí, optimističtí. Každý běhá sám pro sebe, pro svůj výkon, co nejlepší čas. Taky jsem tak běhal, o nějakém hospici jsem neměl ani ponětí. Teď to mám ale úplně jinak, stal jsem se běžcem hospice, udělám všechno, co můžu pro hospic. Hospic mě změnil, hospic mne udělal „lepším“, jsem mu za to vděčný. Když to jde u mě, proč by to nešlo u jiných. Já nejsem jiný, jsem zcela obyčejný. Ale lidé musí o hospicích dostat povědomí, to je na celé věci asi nejsložitější. Někoho, kdo je zdravý, běhá, nevnímá to štěstí, že to tak má, má to, že to je přece normální. Cílovou skupinou vidím věkovou kategorii 40+.

Na příští rok máme připravenou akci na podporu všech hospiců. Netřeba si počítat předběhnuté závodníky. Jednalo by se o částku startovného. Lidé se hlásí už na příští rok na půlmaratony a maratony. Počet startujících na závodech RunCzech je až deset tisíc běžců. Nelitují zaplatit startovné. Nelitují hodin tréninku, na maraton je to hodně hodin. A běhat pro hospic, tím že si vyberou ten svůj, ten jejich, ten blízký a věnují mu stejnou částku jako startovné na maraton či půlmaraton, to dává jejich běhu úplně jiný smysl. Úplně nejvíc to dá těm, kteří si hospic vyberou a hospic navštíví. To bych viděl jako to pravé a ideální, najít vztah k hospici. Pomoci hospici. Běhat pro hospic. Já mohu prozradit, že je to úžasný pocit a tím bych chtěl náš rozhovor skončit. Naše akce na příští rok se jmenuje Maratonský klub přátel hospiců, věřím, že o ní ještě uslyšíte.

Maraton / Půlmaraton a Hospic. Je to úplně něco jiného běžet závod pro sebe anebo pro hospic.

Linda Štucbartová