Milan Hnilička

 

„Snažím se rozhýbat Česko“

 

Milan Hnilička je bývalý český profesionální hokejový brankář. V reprezentačním dresu sehrál 106 utkání a patří mezi pětici českých a československých nejvytíženějších brankářů.  Přechod z vrcholového sportu do managementu a následně do politiky na rozdíl od jiných sportovců zvládnul lehce.  Po ukončení aktivní kariéry u sportu zůstal, působil na různých pozicích ve Svazu ledního hokeje, naposledy jako manažer rozvoje mládeže a zároveň generální manažer dospělé reprezentace.  Od října 2017 se stal poslancem Poslanecké sněmovny za stranu ANO.  Od března působí jako vládní zmocněnec pro sport.

Setkali jsme se v polovině června v Poslanecké sněmovně.  Ačkoliv se tou dobou řešily zásadní nominace týkající se budoucí vlády, dohodli jsme se, že rozhovor nebudeme věnovat politice, ale sportu.  Vyplatilo se.  Zaujala mne nejen vize pana Hniličky změnit současné financování sportu, ale i jeho nadšení na rozhýbání české populace.  A v neposlední řadě jsem ráda, že jeho směřování dodá optimismus nejen mně, ale i dalším českým sportovním fanouškům.     

Nemohu začít otázkou opětovně zklamané hokejové fanynky: kdy se opět dočkáme medaile z mistrovství světa v hokeji?

Dost dlouho jsem pracoval s mládeží, takže Vám mohu dát naději.  Zintenzivněná práce s juniorskými reprezentačními týmy začíná nést ovoce.  Čeští hráči začínají být opět úspěšní v prvních kolech draftu NHL, jména loňských let jako Pastrňák, Vrána, Nečas či z letošního roku Zadina a Kaut ukazují, že úroveň juniorského národního týmu je srovnatelná se světem.  Důležité je, že tito junioři, kteří dorůstají do seniorského týmu, mají velmi pozitivní vztah k reprezentaci a mají zájem se vracet a reprezentovat Českou republiku.  Důkazem může být David Pastrňák, který letos reprezentoval v národním týmu, navzdory velmi náročné sezóně.  Věřím, že tito mladí hráči, za podpory zkušenějších hráčů, například Voráčka či Gudase, utvoří novou generaci reprezentantů, která bude schopna bojovat o nejvyšší umístění.  Na druhou stranu je nutné si uvědomit, že vždy budeme závislí na tom, kolik hráčů se podaří uvolnit z NHL, aby mohli přijet pomoci reprezentačnímu výběru České republiky na mistrovství světa. Můj optimistický odhad zní: do tří let budeme mít z MS medaili!

A bude se hráčům chtít reprezentovat v nových dresech? (Relativně krátce před rozhovorem s Milanem Hniličkou padlo rozhodnutí o tom, že nové dresy už nebudou mít státní znak, ale nový symbol.  Není zapotřebí dodávat, že debata byla tradičně vypjatá, což platí o všech sportovních tématech v České republice.)  Vám by se chtělo hrát v novém dresu?

Já osobně bych tuto záležitost vůbec neřešil.  Chápu důvody, které vedly Český hokejový svaz k tomu, aby omezoval prodej nelicencovaných výrobků.  Na mistrovství světa byla situace až tak absurdní, že přímo před O2 arénou prodávali neautorizovaní prodejci své zboží.  Co se ovšem týče designu, jsem zastáncem tradic.  Rád bych tedy viděl nějakého retro lvíčka na prsou, vždyť právě lvíček symbolizuje národní hrdost a statečnost.  K této tradici jsme všichni vychováváni již od dětství.  Co se týče hymny, zde jsem jednoznačně přívržencem tradičního pojetí.

Existuje nějaká paralela mezi sportem a politikou?

Paralelu nevidím.  Jedná se o dva oddělené světy.  Kdybych neměl zkušenost, kterou my sportovci označujeme jako zkušenost ze „druhého břehu“, tj. působení v roli trenéra a vedení klubu, v mém případě Svazu reprezentace ledního hokeje, tak bych se do politiky neodvážil.  Ovšem ani s těmito zkušenostmi nelze působení v roli zákonodárce srovnávat.  Ať již z pohledu časového, nebo odborného.   Musím nejen studovat spoustu legislativních procesů, ale musím se zároveň naučit i principy fungování Poslanecké sněmovny.  Mojí misí je vytvoření ústředního správního orgánu pro sport. Z pohledu legislativy se jedná o historickou změnu.  Korupční kauzy spojené s financováním sportu, které se objevily i v loňském roce, dokazují, že tento postup je správný.  Tím, že vytvoříme samostatnou instituci, která se bude zabývat pouze problematikou financování a rozvoje sportu, posílíme pozici státu natolik, že se vyhneme tomu, že v minulosti o výši přerozdělovaných prostředků rozhodovali různé sportovní organizace, což se ukázalo jako neefektivní, netransparentní a nakonec i problematické. Máme tu několik tzv. zastřešujících organizací, které mají svou důležitou roli v systému organizace sportu, nicméně alokaci finančních prostředků pro dané sportovní odvětví a koneckonců i výše prostředků pro zmiňované střešní organizace, je zodpovědností státu.  V současné době dokončuji novelu zákona o podpoře sportu, kterou na podzim předložím v Poslanecké sněmovně.

Pojďme se tedy nyní vrátit ke sportu a mládeži.  Když syn chodil do fotbalového oddílu, největší starost mělo vedení s vyplněnou přihláškou a zaplacenými příspěvky.  Na trénincích ovšem často do míče ani nekopl.  Co dělat s klesajícími sportovními schopnostmi zejména u dětí? 

Legislativní narovnání současného stavu a vytvoření rovných podmínek pro čerpání financí je pouze jedna strana mince.  Konkrétní přístup je potom na sportovních svazech a klubech.  Zvýšený přísun peněz lepší výsledky sám o sobě nezajistí.  My se ovšem snažíme rozhýbat Česko jako takové.  Víte, že sportování by mělo začít již ve školkách?  Již v předškolním roku potřebujeme začít vytvářet pozitivní vztah ke sportu.  Pohybová gramotnost se vytváří postupně.  Je nutné oddělit výkonnostní sport a vrcholový sport, velmi důležité je včasné podchycení pozitivního vztahu ke sportu.  Těžko lze klubům vyčítat, že mají zájem jen o ty talentované.  Na druhou stranu, i ti méně talentovaní by měli být motivovaní sportovat a měli by mít dostatek možností a příležitostí.  Proto je tělocvik jako předmět na školách tak důležitý.  Navíc do škol chodí všichni.  Vztah k pohybu se tvoří mezi první a třetí třídou základní školy.  Proto by metodika tělocviku na prvním stupni základní školy měla být co nejširší, zahrnovat jak rozcvičení, gymnastiku, plavání, atletiku i kolektivní sporty. Tělocvik musí děti bavit.  Známkovat by se mělo za snahu.  Sport je důležitý nejen jako prevence proti nemocem, ale i proti zraněním.  Zároveň pokud budou mít děti pozitivní vztah ke sportu, budou mít kluby kvalitní kandidáty pro rozvoj budoucích vrcholových sportovců.  To může potom České republice přinést ty medaile, o kterých jsme mluvili na začátku.  Současná situace je tristní, děti i dospělí tloustnou a sportu ubývá.  Na druhou stranu, máme příklady škol, které mají kvalitní sportoviště, kvalitní sportovní instruktory a ve spolupráci s obcemi a různými institucemi populaci rozhýbávají. Zajeďte se podívat třeba za paní ředitelkou Žánovou do Sadské, nebo na základní školu v Dolních Břežanech.

V mnohých školách se spojují hodiny tělesné výchovy, takže děti již nesportují dvakrát týdně, ale jednou týdně.  To je přeci v rozporu s doporučeními Světové zdravotnické organizace, hýbat se častěji, méně intenzivně?

Rád nabídnu svůj pohled na spojené hodiny tělesné výchovy.  Zejména u menších dětí zabere nejvíce času z hodiny převlékání.  Učitelům tak na výuku samotnou žádný čas nezbývá.  Proto vnímám, že spojení hodiny může samotný čas pro sport navýšit.  Přimlouval bych se za navýšení počtu hodin tělesné výchovy, což není moc reálné s ohledem na naplněné osnovy.  Alternativním řešením je poskytnutí dostatku financí ředitelům škol na pozici tzv. instruktora sportu, který by měl na starosti organizování pohybových hodin v rámci odpoledních kroužků.  Toto řešení by určitě uvítali i rodiče, kterým by odpadlo rozvážení na kroužky, zároveň by měli jistotu, že jsou děti v péči akreditovaného odborníka.  I tuto iniciativu se snažíme řešit s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy.  Na obranu tělocvikářů musím dodat, že narůstají obavy z případných zranění a následných soudů s rodiči, a tak sami často ustupují z požadavků a náročnosti.  Všichni ovšem víme, že zranění ke sportu patří.

Organizovaný sport se odehrává v klubech, řízených svazy.  Právě svazy mají na starost řízení metodiky sportu.  Zde je největším problémem raná specializace.  Jsem moc rád, že některé svazy pochopily tento problém a snaží se školit své trenéry v rámci multisportovních seminářů, kde jedním z témat je i nepřebírat si své členy navzájem.  Pokud bude dítě hrát ku příkladu jenom hokej, jeho rozvoj v dospělém věku bude mnohem složitější.  Je nutné přidat atletiku, trénovat koordinaci ruka-oko jako v tenise, dobře plavat, zkusit si i jiné kolektivní sporty pro nácvik orientace na hřišti, prostě pracovat na všeobecném sportovním rozvoji.  Jako první vlaštovka se může jevit nová iniciativa svazů kolektivních sportů, především fotbalu, hokeje a basketbalu, na jejichž turnajích děti soupeří ve všech třech sportech.

Ideální je tedy začít u dětí předškolního věku.  Jak doporučíte rozhýbat nás, dospělé?

Jsem příznivcem hromadně organizovaných sportovních akcí pro „neorganizované sportovce“, jako jsou např. maratony.  Pro ty, co se hýbat chtějí, je dost závodů ať již v chůzi, plavání, triatlonu, kterých se může zúčastnit každý.  V minulých letech probíhala kampaň věnovaná golfu, který už dávno není tím buržoazním sportem, za jaký byl označován za minulého režimu.  Důležitou roli hrají i sportoviště, logicky je nutné mít možnost někde daný sport provozovat.  Příkladem může být park Ladronka v Praze, který se stal hojně navštěvovaným místem ze strany různých typů právě neorganizovaných sportovců.

Teď přijde otázka takzvaně na tělo: jak sportujete Vy?

Od té doby, co jsem zasedl v Poslanecké sněmovně, tak málo.  O víkendu se snažím hrát tenis, který nezabere tolik času.  Občas se projedu na kole.  Přes týden nemám čas vůbec, o víkendu se snažím být hlavně s rodinou, mám tři děti a chci se jim alespoň o víkendech věnovat.  Synovi jsou čtyři roky, dcerám je 17 a 14, hrají tenis, v USA hrály ženský fotbal a tenis, v Čechách potom tenis a plážový volejbal. Už si ani nepamatuji, kdy jsem byl naposledy na ledě.  Na druhou stranu se mi nestýská, vnímám, že tuto životní kapitolu mám opravdu uzavřenou.

V reakci na nedávné prohlášení o nevhodnosti vrcholového sportu pro ženy z úst vysokého funkcionáře Olympijského výboru se zeptám i na Váš názor na ženy a vrcholový sport? 

Určitě jsem příznivcem, a to i díky tomu, že jsem působil v zámoří, kde je ženský sport velmi populární, především ve školách.  Jsou sporty, kde ženy tradičně vynikají, například v atletice a společnost je na to zvyklá.  Potom jsou sporty, kde jsme na to zvyklí méně, například sporty kontaktní, jako box nebo hokej.  Osobně nemusím být něčeho příznivcem, na druhou stranu respektuji tuto volbu.  Často se mluví o genderové vyváženosti, prostor pro prosazení děvčat určitě je.  Třeba v ženském hokeji, oproti fotbalu, je málo rozhodčích, ale co se týká třeba svazových funkcionářek, tak mají ženy velmi silné zastoupení.  Nemyslím si, že ženám někdo brání, záleží na osobní vůli se prosadit.

Po úspěšné kariéře sportovce jste nyní úspěšným politikem.  Jaký je Váš další sen? 

Mým cílem je vybudovat již zmiňovanou instituci pro sport a rozhýbat děti.  Druhým cílem je přispět k tomu, aby reprezentanti České republiky začali vozit více medailí z mezinárodních soutěží i v tradičních sportech.  Dnes vozíme medaile spíše z nestandardních sportů, kdy výsledek záleží na aktivitách a podpoře jedince a jeho nejbližšího okolí.  Opravdu bych si přál, aby se český hokej a fotbal jako dva nejvýznamnější kolektivní sporty vrátily zpět do světové špičky.  A v neposlední řadě si přeji změnit pohled na sport a financování jako „černou díru“.  Ve sportu je spousta lidí, kteří ho dělají s láskou a poctivě a zaslouží si nejen ocenění, ale i lepší podmínky.

Linda Štucbartová