Podnikání vnímám jako styl života
Doc. RNDr. PhMr. Karel Volenec, CSc.
Může to znít jako pohádka…ELLA-CS, česká společnost bez zahraničního kapitálu, se sídlem v Hradci Králové, úspěšně působí v 70 zemích světa na trhu s medicínskými výrobky. Realita malých a středních podniků působících na českém trhu však žánrově připomíná thriller. Jaké je ohlédnutí za posledním čtvrtstoletím z pohledu podnikatele?
Hodnotit 25 let života v rámci omezeného prostoru je velmi obtížné. Podnikání nevnímám jako způsob k získání finančních prostředků, ale jako styl života. Tento styl je někdy hodně vyčerpávající, ale napínavý a velmi uspokojující. Pro mne je „conditio sine qua non“ smysluplnost toho, co dělám a možnost něco zcela nového vytvářet. V neposlední řadě se ještě připojuje zodpovědnost za kolektiv, který vedu.
Ačkoliv exportujeme do sedmi desítek zemí, pouze v České a Slovenské republice máme zastoupení napřímo. V jiných zemích nás zastupují distributoři. Zkusili jsme vybudovat přímé pobočky v západoevropských zemích, ale k mému překvapení jsme narazili na jazykovou barieru ze strany odběratelů byť se jednalo o země, kde angličtina je druhým jazykem.
Nevýhodou je skutečnost, že nejsme dostatečně často v přímém kontaktu s poskytovatelem zdravotní péče, v našem případě se přímo jako výrobci implantátů nedostaneme přímo k pacientovi. Zvláště u nových produktů to může být kontraproduktivní, protože ne vždy distributor s produktem takzvaně ,,žije“ a výrobek samotný je pro distributora jenom předmětem nákupu a prodeje.
Na rozdíl od mnohých firem, které se soustředí pouze na výrobu, Vy jste od počátku Vaší kariéry v roce 1986 věnoval pozornost problematice výzkumu a vývoje. Jak vnímáte vývoj v této sféře?
Pracoval jsem jako asistent na Ústavu biofyziky LFUK v Hradci Králové a měl jsem též na starost Ústav pro experimentální a klinickou radiobiologii. Působení v obou ústavech bylo pro mě nesmírným přínosem. Seznámil jsem se s výzkumnými postupy a přednášková činnost byla též výtečnou průpravou pro moji budoucí aktivitu.
Je důležité říci, že vývoj a výzkum v předchozí době byl financován obdobně jako je tomu nyní, ale byl více centrálně řízen. V našem povědomí je minulý režim vnímán skrze vysokou míru byrokracie vedoucí k situaci, že bylo možné realizovat vysokou investici, ale následně bylo velmi obtížné později nakupovat příslušné dílčí komponenty. Většinou ke konci roku byla snaha vyčerpat prostředky za každou cenu, neboť v opačném případě by byl rozpočet krácen na příští období. Naivně jsem se domníval, že se tato situace po roce 1989 změní, bohužel tento nešťastný model nejen ve vědě, ale i v dalších sférách přetrvává. Druhé moje rozčarování vyplynulo z malého zájmu o spolupráci ze strany firem.
Poté, co jsme po roce 1989 ukončili vojenské i civilní projekty díky ukončení činnosti zadávajících institucí, doufal jsem, že se k nám rozjedou zástupci významných firem a my si budeme vybírat, se kterou firmou budeme spolupracovat. Nikdo ale zájem neměl.
Sám jsem tehdy nic nevěděl o systému jakosti, o normativních požadavcích na řízení vývoje a výzkumu a vlastně až po přechodu do privátní sféry jsem si uvědomil, jak obrovská propast mezi aplikovaným výzkumem a mezi firmami a akademickou sférou existuje. Stále doufám, že se jednou tyto rozdíly smažou a podobně jako v jiných zemích se podaří tento rozpor překonat.
Před několika dny v Estonsku kde jsem měl možnost sledovat, jak universita v Tartu vybudovala plně certifikované analytické laboratoře. Našla odvahu a prostor v legislativě a založila dceřinou společnost.
Vy sám často vystupujete jako jeden z čelných představitelů spolupráce mezi akademických světem. V běžné populaci jsou však tyto světy chápány naprosto odděleně a téměř neproniknutelně…
Obě sféry – privátní a akademická a universitní se vzájemně doplňují, ale musí být vůle na obou stranách zvládnout především odlišný způsob komunikace. Je smutné, když se podíváte na statistky, které dokládají, že úspěšnost výsledků z aplikovaného výzkumu směřujícího do praxe se pohybuje mezi 3% – 5% ze všech řešených úkolů na úrovni EU. Tyto projekty jsou dotovány z peněz daňových poplatníků. Toto si žádná soukromá firma na světě nemůže dovolit. Firma musí být mnohem opatrnější a přemýšlet velmi detailně, kde si může dovolit investovat a s jakou efektivitou nasadit prostředky, aby od nápadu k myšlence co nejrychleji došlo k návratu vložených investic.
Měla jsem příležitost vyslechnout Váš příspěvek na téma Inovace na Univerzitě Karlově. Zaujala mne zejména dvě témata, která často diskutujeme s leadery v našem časopise. Prvním tématem je využití mentoringu jako nástroje pro sblížení soukromé a akademické sféry. Druhá myšlenka se věnovala podpoře humanitních věd, zejména v době, kdy průmysl volá po podpoře technických věd a diskutuje se povinná maturita z matematiky.
Co se týče mentoringu, domnívám se, že se jedná o velmi efektivní řešení z hlediska finančních prostředků i času. Pokud by se zástupci univerzity a akademie častěji dostali do výrobních podniků a měli možnost diskuse s jeho představiteli a stejně tak zástupci firem by se častěji účastnili výukového procesu, alespoň na úrovni motivačních přednášek. Výměnné stáže na pracovištích jsou nesmírně přínosné a čím dál více budou nabývat na důležitosti. V dnešní době už nejde „pouze“ o kvalitu výrobku, ta se bere za samozřejmost, nyní je důležitá i rychlost uvedení výrobku na trh.
Otázka ohledně podpory humanitních věd je z mého pohledu jednoduchá. Věřím, že podniky v brzké budoucnosti budou reprezentovat spíše konglomerát pracovníků, kteří sdílejí společné myšlenky a společné cíle. Firmy budou daleko více nuceny soustředit se na budování vnitrofiremní kultury. Příkladem může být postoj ke kritice – co například za kritiku odměňovat, nikoliv postihovat? Můj školitel prof. Steinhart mě kladl na srdce, abych se vždy obklopoval lidmi, kteří toho ví více než já. A je to přesně tak v současné době, kdy je čím dál tím méně prostoru pro individualisty a řada výsledků vzniká pouze v dobře sehraném týmu.
Pojďme se věnovat velice aktuálnímu a zároveň podceňovanému tématu, které úzce souvisí s vědou a výzkumem a v němž Česká republika zaostává…jak jsme na tom v oblasti duševního vlastnictví a jeho ochrany?
Obávám se že zde ještě obrovská mezera. Za čtvrt století jsem osobně udělal několik velmi vážných chyb právě podceněním této stránky a myslím, že na každé univerzitě, na každé fakultě by měl být odborník v tomto oboru, který se v uvedených záležitostech vyzná a vhodným způsobem pomůže všem těm, kteří se snaží vyvinout či inovovat a mají zájem aby jejich výrobek pak někdo vyráběl a uvedl na trh. To však je často jednou s nejkritičtější fází. Např. uzavírání smlouvy s americkou firmou bez profesionálního právníka je prakticky sebevraždou. Věřím, že se podaří do budoucna tento nešvar v nedostatečné ochraně duševního vlastnictví odstranit. Jako memento může sloužit skutečnost, že před několika lety fakulty objížděla jistá zahraniční organizace, která cíleně přebírala takto nedostatečně chráněné výsledky badatelské činnosti.
Společnost ELLA-CS nesídlí v Praze, ale v Hradci Králové. Hradec Králové je hodnocen jako nejlepší místo pro život v České republice. jak se Vám podniká mimo hlavní město?
Já sám jsem se narodil v překrásné části České republiky v Pošumaví a do Hradce Králové jsem přišel jako student. Vystudoval jsem zde a bydlím zde již mnoho let. Díky kořenům by bylo pro mne velmi obtížné bydlet v tak rušném prostoru jako je Praha nebo jiném městě, kde by mě chyběl tolik potřebný klid a příroda. Je to něco, co se asi během mládí vtiskne a nic už s tím neuděláte. Na druhé straně, pokud přijede zahraniční návštěva, logicky tím nejčastějším místem návštěvy je Praha, která v sobě spojuje tolik stylů a to nejen stavebních. Je to město, které nám celý svět může závidět. Já vlastně žiji mezi Hradcem Králové, Šumavou a Prahou a řadou jiných lokalit na celém světě, ale vracet se budu asi vždycky tam, kde jsem se narodil. Člověk asi skutečně má mít kořeny a někam patřit.
Vaše závěrečná slova pro čtenáře časopisu Czech and Slovak Leaders?
Přeju si, aby v podnikatelské sféře zůstávali jenom ti, které to baví a kteří to nedělají jenom z toho důvodu, aby mohli si takzvaně ,,užívat“, ale aby mohli dělat radost svému okolí. V mém případě těm, které asi nikdy nepotkám, ale kterým mohu společně se svým týmem spolupracovníků často vracet to nejcennější – zdraví.
Linda Štucbartová