Josef Středula

Předseda Českomoravské konfederace odborových svazů má pověst tvrdého diskutéra – vždy věcný a připravený nesmlouvavě hájit zájmy českých zaměstnanců, zároveň však empatický a lidský. Výsledkem je přirozená autorita a silný mandát.

Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS) je největší odborovou centrálou v České republice, jejímž posláním je ochrana mzdových, pracovních a životních podmínek a práv zaměstnanců. Sdružuje 32 odborových svazů a počet členů dosahující tří set tisíc z ní činí největší a také nejvlivnější společenskou organizaci v ČR. Ročně přibývá v rámci ČMKOS 15 000 nových členů. Jen pro srovnání, toto číslo přesahuje členskou základnu většiny tradičních politických stran.

Jako jeden ze sociálních partnerů se ČMKOS aktivně účastní tripartitních jednání s vládou a zaměstnavateli v rámci Rady hospodářské a sociální dohody ČR. ČMKOS je rovněž členem Evropské odborové konfederace (ETUC), Mezinárodní odborové konfederace (ITUC) a Odborového poradního výboru při OECD (TUAC).

Zkusme si místo zákopových ideologických válek naslouchat. Vždyť slovo respekt, pocházející z latiny, svým původním významem značí druhý pohled. Z pohledu vyjednavače je respekt nejsnadnějším ústupkem protistraně. Pojďme se nyní na problematiku zaměstnanců, ale i dalších ohrožených skupin, podívat právě z pohledu jejich největšího obhájce. A za sebe, jako za podnikatelku, bych si přála, abychom i my měli zastání, které nám náleží. Zatím ho můžu dalším skupinám nikoliv závidět, ale přát.

Pár zajímavých aktualit:

V ČR dojde každoročně k přibližně 45 000 pracovních úrazů s pracovní neschopností a zhruba stovka zaměstnanců v práci zemře.

Startup Survio porovnal názory 1 500 zaměstnanců s odpověďmi 100 zástupců českých firem a zjistil, v čem se jejich názory na pracoviště nejvíce rozcházejí. Zatímco 97 % oslovených zaměstnavatelů si myslí, že jejich podřízení vnímají svou práci jako smysluplnou, zaměstnanci ji tak ve skutečnosti vnímají jen v 77 % případů. Stejně tak se zaměstnavatelé domnívají, že jsou jejich zaměstnanci spokojení (tvrdí to 95 %), ale zaměstnanci jsou přitom podle dotazníků spokojení jen z 67 %. Podotýkám, že se jednalo o pracovníky IT firem, nikoliv pracovníky ve výrobě, kde lze očekávat rozdíly ještě výraznější.

„Někteří zaměstnavatelé už vysílají signály, že zrušení superhrubé mzdy je příležitost, jak svým zaměstnancům nezvyšovat mzdy, protože to za ně udělal stát,“ uvedl Josef Středula. „Považujeme za velmi nebezpečné a nepřijatelné, aby vyjednávání o růstu mezd zaměstnavatelé blokovali s výmluvou na zrušení superhrubé mzdy.“

S Josefem Středulou jsem se setkala počátkem září. Diskutovali jsme nejen o nadcházejícím horkém podzimu, o možné kandidatuře na prezidenta republiky, o inovacích, ale i o jeho čase pro rodinu a zálibách. Jakého daru si nejvíce váží? A jaké to je reprezentovat 32 různých profesních sdruženích, přirovnávaných k akcionářům? A co přeje České republice?

První otázka se týká Vaší kandidatury na post prezidenta republiky. Máme tento rozhovor zařadit do sekce rozhovory s kandidáty na prezidenta republiky?

O tom, kdo bude, nebo nebude kandidátem, rozhodnou lidé. Už samotná kandidatura by měla být odrazem toho, koho si lidé ve funkci představují. Vidíme, že i v minulosti se vyskytla celá řada kandidátů, o kterých lidé nebyli přesvědčeni. Lidé sami by měli potenciálním kandidátům vyslat zprávu, zda si je jako kandidáty přejí, či nikoliv. O tom právě veřejná volba je. Takže vše záleží na okolnostech.

Rozumím, prezidentské volby mají v těchto dnech nádech spíše vzdálenější budoucnosti. Pojďme se věnovat současné realitě. Čeká nás horký podzim?

Myslím, že nás čeká nejen horký podzim. Prožíváme něco, co jsme si neuměli nikdy představit. Zažili jsme ekonomický blackout, zažíváme pandemii, zažíváme strach, který jsme doposud nezažívali, bojíme se věcí, kterých jsme se donedávna nebáli a kolabují nám sektory, o kterých jsme si mysleli, že jsou téměř nedotknutelné. Kdyby mi někdo řekl, že přestanou létat letadla a lidé cestovat, tak bych si to dokázal představit pouze v případě živelní katastrofy nebo válečného konfliktu. Myslím, že bychom se ze všech těchto věcí měli poučit. Já sám se snažím iniciovat debatu nad tématem kritické infrastruktury. A tato diskuze by se měla otevřít jak na úrovni Evropské unie, tak České republiky.

Co si pod termínem kritická infrastruktura máme konkrétně představit?

Kritická infrastruktura je opravdu široký pojem. V souvislosti s pandemií se můžeme ptát, zda na území České republiky, ale i Evropské unie, máme zajištěnou dodávku roušek a léků. Zároveň se zajímejme o dostatečně funkční systém výroby elektrické energie a tepla, protože pandemie může ohrozit například horníky, kteří těží uhlí a oni jej nebudou schopni dodávat pro výrobu elektrické energie, což by mohlo vést k blackoutu. Představme si, že onemocní lidé, kteří mají na starosti údržbu kanalizací. Jsou teď vystaveni novým hrozbám a rizikům. Nechci si ani představit, že by právě pracovníci kanalizací nemohli pracovat například z důvodu karantény, jaké všechny typy nemocí by se začaly šířit. Další otázkou je dodávka a výroba základních potravin. V době pandemie se opět vrátily fronty kamiónů na hranicích a viděli jsme, jak snadno může být velký společný trh zranitelný. A v neposlední řadě zmíním dodávky vody. Z mé odpovědi vyplývá, jak odbory na otázku kritické infrastruktury nahlíží, a proto chceme, aby opravdu proběhla seriózní diskuze o jejím zajištění. Pandemie by tak mohla být učebnicovým příkladem, jak se připravit nikoliv na „válku minulou“, ale na „válku budoucí“.

Připomenutí často opomíjených zaměstnání je pro nás pro všechny velkou lekcí. Na co ještě máme tendenci zapomínat?

Neměli bychom zapomínat na jednotlivé skupiny obyvatel a jejich zkušenost s pandemií. Pokud se zaměstnanec dostal do karantény, okamžitě ztratil 40 % svého příjmu. Proč se o tom nemluví? Je správné, že se podporovaly jiné skupiny, jsem zastáncem toho, že česká ekonomika potřebuje podpořit a zachránit. Ale české HDP tvoří z více než 50 % spotřeba, a to především zaměstnanců, kterých je přes čtyři miliony. Proč tedy vznikl rozdíl mezi německým zaměstnancem, který spotřebu omezovat nemusel a českým zaměstnancem, který s výpadkem příjmů musí pomyslně zatáhnout za ruční brzdu a spotřebu omezovat? Myslím si, že vážných témat máme více a je mi smutno z toho, jakým způsobem se diskuze vede.

Zdá se mi, že mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva v České republice je poměrně nízká solidarita. Nejnovější diskuze o jednorázové dávce důchodcům toho byla příkladem.

Pokud kolabovala ekonomika, hledala se vhodná forma pomoci. S tím souhlasím. Pomoc firmám a OSVČ byla na místě. Často jsme i kritizovali, že nebyla dobře připravená. Proč se ovšem následná diskuze ohledně důchodců vyhrotila tak, že se konkrétních důchodců ptali, jak s 500 Kč na měsíc naloží? Ptal se snad někdo podnikatelů, co budou dělat s 500 Kč na den? Proč se diskutuje o tom, zda důchodci mají na něco nárok? Nejednalo se i v případě podnikatelů o stejný předvolební balíček, tak, jako se o tom nyní hovoří u důchodců? Důchodci navíc obdržené finance zpravidla vrátí zpět do spotřeby. Neměla by krize vést spíše k poučení o vyšší míře solidarity jedné skupiny s druhou, třetí vůči čtvrté a tak podobně? Pokud se nepoučíme, jsme odsouzeni si lekci zopakovat. Rozdělování společnosti může vést k radikalizaci politické scény, což asi nikdo nechce prožít.

Podotýkám, že zaměstnanci nedostali žádné zvláštní dávky. Dokonce v Litovli, kde byla uzavřená zóna, hrozilo, že zaměstnanci mimo zónu neobdrží žádné kompenzace. Jsem rád, že se nakonec řešení našlo.

Situace u zaměstnanců byla následující. Po uzavření škol činilo ošetřovné původně 60 %, potom bylo navýšeno na 80 %. Jiná skupina dostala 500 Kč denně, ošetřovné k tomu, a ještě dočasné zrušení dávek na sociální pojištění, alikvotně cca 55 000 Kč hrubého měsíčně. Zaměstnanci ošetřovné nedostali, v případě karantény jim byla automaticky snížena mzda. Pomoc směřovala k firmám a podnikům. Přirozeně tedy dochází ke snížení spotřeby, protože lidé se budoucnosti obávají. Nyní se začíná hrubě manipulovat s tzv. superhrubou mzdou. Vláda chce její zrušení vyměnit za zmrazení mezd a platů. Tím se připravuje o dvojitý minusový zásah do státního rozpočtu. Odhadujeme 110 miliard korun minus. Nízkopříjmovým skupinám zrušení superhrubé mzdy více peněz nepřinese, mnohem lepší by bylo navýšit odpočitatelné položky základu daně či zvýšení minimální mzdy. Investovat lze nejen do technologií, ale i do lidí. Pokud lidé nebudou mít peníze a budou se bát, tak si krizi způsobíme sami, tak jako tomu bylo v roce 2012.

A mimochodem, všechny politické strany mají tendenci před volbami chystat nějaké aktivity, které jim nakloní voliče na jejich stranu. Volič ale není předmět loutkoherectví. Má svoji hlavu a svoje názory a rozhodne se bez ohledu na nějakou deklarovanou podporu.

Pojďme nyní ke konceptu „konec levné ekonomiky“, aktuálně oblíbenému termínu používanému odborníky a ekonomy. Pokud se nepletu, byl jste to právě Vy, kdo začal prosazovat koncept „konec levné práce“ a upozorňovat na nutné strukturální změny v české ekonomice.

S konceptem „konec levné práce“ jsme přišli v roce 2015 a ukazuje se, že to byl krok správným směrem. Za dobu trvání kampaně se výrazně zvýšily reálné mzdy a platy v ČR. Tempo nástupu nových technologií by samozřejmě mohlo být vyšší. Jsme si vědomi toho, že nástupem nových technologií se budou některá pracovní místa rušit, ale přejeme si, aby technologie nahrazovaly lidi například tam, kde je práce zdraví a životu nebezpečná, a takových míst není málo. V České republice máme například 9 500 pracovišť, která jsou karcinogenní a lidé, kteří tam pracují, jsou v ohrožení svého zdraví. Život je přitom to nejcennější. Odbory za posledních 30 let nevystupovaly proti technologickým změnám. Dejme jen pozor na technologie, které ze svobodného člověka dělají nesvobodného, například zneužíváním dat. Technologie, které lidem život zlepšují, nebo technologie, které nevidomým či slabozrakým umožňují se do něj navrátit, jsou fantastické. Přál bych si, aby Česká republika měla podobný inovační potenciál jako má Izrael. V tuto chvíli svoji cestu k inovacím hledáme, ale jsem přesvědčený, že máme velké množství chytrých a zdatných lidí a k technologicky vyspělé zemi se dopracujeme. Chce to ovšem soulad mezi zájmy politiků a občanů. Jsem pyšný na to, co všechno Češi v době pandemie zvládli. Od šití roušek, výroby štítů a pomoci firem, jako například Prusa Research, přes repatriace českých občanů a pomoc ostatním zemím ze strany Ministerstva zahraničních věcí. Jsme schopni být mezinárodně solidární, a to je dobrá zpráva pro budoucnost.

Jak relaxujete a dbáte o duševní pohodu a dobrou náladu? Na jednom z našich setkání jste zmínil, že kávu pijete jen dopoledne, tu druhou si dáváte se svojí ženou po příchodu z práce a je to Váš soukromý kávový rituál.

Ano, na tento rituál si vždy čas najdu, byť často po této kávě odcházím na vystoupení do televize či rozhlasu. Rád fotím. Baví mě to. Prostě chodím, všímám si světa trochu jinak a momenty zachycuji. Čas od času některé fotky zveřejním na Instagramu a nechám lidi nakouknout do mého soukromí.

Rodina je pro mě obrovskou inspirací a místem, kde se odreaguji. Bez rodiny se ani práce dělat nedá. Naprosto chápu všechny, co kladou tak silný důraz právě na slaďování rodinného a pracovního života. Rodinu totiž můžeme rychle ztratit.

Mám rád hudbu. Nerozhoduje jakou. Někdy mám rád klasiku, někdy filmovou hudbu. V mládí jsem hrál na altovou flétnu a na křídlovku.

A teď se vám pochlubím. Když jsem začal působit na ČMKOS, dostal jsem od Jiřího Bělohlávka tuto vzácnou taktovku. Věděla jste, že Česká filharmonie před 125 lety vznikla právě stávkou nespokojených hráčů Národního divadla? Ano, i takovou roli a historii mají odbory. A jednou z našich organizací je i Odborová organizace orchestrálních hudebníků.

Sdružujete 32 organizací, přirovnávaných k akcionářům. Jak se Vám daří udržet si v dnešní době jakýsi nadhled a nestrannost? Dokážu si představit, že kromě hudebníků a herců jsou v těžké situaci pracovníci z tzv. HORECA odvětví i zástupci výrobních firem.

Je to těžké. Nestrannost se mi daří zvládnout, protože rád podpořím oprávněné požadavky zaměstnanců muzeí i galerií, stejně jako oprávněné požadavky zaměstnanců v průmyslové firmě. Právě individuální požadavky činí naši společnost barvitou. Nikdo by se neměl nad nikoho povyšovat a nikdo by neměl nikoho ponižovat. Úcta k jednotlivým profesím v době pandemie velmi posílila. O některých profesích společnost ani nevěděla nebo jim nepřikládala dostatečný význam. Věděli jsme to, co dnes, o již zmiňovaných pracovnících vodáren a kanalizací nebo zdravotních sestrách, hasičích, policistech či celnících? Nezačali jsme si alespoň na chvíli vážit uklízeček, prodavaček či popelářů, protože bez nich si neumíme život představit? Neměli bychom to přijmout jako cennou zpětnou vazbu o tom, že jsme se k těmto profesím nechovali důstojně? Řidič, který vozí zboží, nemá být vnímán jako ten, kdo nás obtěžuje na silnici, ale jako ten, kdo nás zásobuje. Pamatujme na tyto profese dlouhodobě, nikoliv jen v momentech, kdy je potřebujeme. A dodržme sliby, které jsme jim dali ohledně ocenění jejich práce.

Myslím, že slovo závěrem máme. Nebo se mýlím?

Mám velkou vizi. Přeji si, aby Česká republika byla Izraelem Evropy. Rozlohou malá, inspirací pro ostatní velká. Máme na to.

Linda Štucbartová