Jiří Pehe

“Při první návštěvě knihovny Kolumbijské univerzity mě popadla hrůza. Jak to všechno přečtu…?!”

Po studiu práv se rozhodl z tehdejšího Československa emigrovat. Pracoval pak mimo jiné jako noční hlídač v newyorském hotelu, ale později se mu podařilo dostat se na prestižní Kolumbijskou univerzitu. A poté už působil a dodnes působí na vysokých postech významných institucí. S čím vším se během své neuvěřitelné životní cesty musel potýkat a jak vidí současnou českou a evropskou společnost?

V bývalém Československu jste studoval práva, kterým jste věnovat nechtěl, a zároveň filozofii. Proč zrovna filozofii, jak jste k tomu dospěl?

Filozofie a literatura mě zajímala prakticky odjakživa. Nicméně úplně původně jsem přemýšlel o astrofyzice. Jenže tohle studium se tehdy neotevíralo každý rok, a navíc bych musel studovat v Moskvě. Což jsem opravdu nechtěl.

Na právech jsem skončil zejména proto, že byla šance se tam dostat. Kdežto na filozofii, kam brali jen málo uchazečů, to bylo prakticky nemožné, pokud jste neměl tzv. tlačenku. A když už jsem na univerzitě byl, zažádal jsem o tzv. mimořádné studium na Filozofické fakultě. Díky tomu jsem se pak mohl věnovat přednáškám filozofie, které mě zajímaly. A musím přiznat, že jsem na nich trávil víc času než na právech.

A proč tedy ta filozofie?

V první řadě je člověk určitým způsobem nastaven. Roli v tom pochopitelně hraje genetika, společenské predispozice atd. A z toho vyplývá, jaké si kladete základní otázky. Mě zároveň výrazně ovlivnil můj strýc, který v 60. letech minulého století pracoval jako redaktor kulturního časopisu. Měl doma obrovskou knihovnu a dostával třeba i výtisky důležitých časopisů, jako byl Host do domu či Tvář.

A já, na rozdíl od mých vrstevníků, kteří vyjížděli do přírody či na různé tábory, jsem prázdniny trávil u něj a snažil se toho co nejvíc přečíst. Mimo jiné jsem byl doslova oslněn intelektuálním kvasem 60. let v tehdejším Československu.

V roce 1981 vám bylo 26 a tehdy jste se s manželkou rozhodli emigrovat. Proč?

Důvodů bylo několik. Jeden byl dlouhodobý a vznikl už v roce 1968 po okupaci Československa státy Varšavské smlouvy. To mi bylo třináct. Ta událost mě hodně poznamenala. Její následky jsem vnímal jako pád československé společnosti do bezčasí, všechno se zdálo zabetonované. Takže už od teenagerovského věku jsem měl v hlavě myšlenku, že pokud se chci rozvíjet a něco důležitého a zajímavého se dozvídat, nemůže to být v rámci ČSSR.

Řekl jste, že důvodů pro emigraci bylo víc.

Ano. Ten další byl konkrétní. Po univerzitě jsem působil jako redaktor odborné literatury, pak jsem byl v časopisu, který se zabýval amatérskou kulturou. Už na vysoké škole jsem četl samizdat, oslnily mě práce politické filosofky a publicistky Hannah Arendt a dalších. Pod tímhle vlivem jsem si něco zkusil napsat sám. A protože už tehdy jsem byl grafoman, vytvořil jsem 150 stran pojednání o totalitní podstatě komunismu. Dal jsem text tehdy k posouzení několika kamarádům, jimž jsem důvěřoval.

Jenže za pár dní jsem zjistil, že se text dostal „do oběhu”, a vznikl problém. Kdosi kvůli tomu volal strýci, který se také jmenoval Jiří Pehe, a ten mi pak řekl: jestli můžeš utéct, udělej to co nejdřív. Pravda ale je, že bychom se ženou ze země odešli i tak, byli jsme rozhodnuti předem.

Po několika pokusech se vám podařilo v kufru auta dvou rakouských studentů emigrovat přes tehdejší Jugoslávii. Později jste získal politický azyl v USA, kde jste vykonával pomocné práce. Jaké to bylo vyrovnat se s tak zásadní změnou prostředí a také s vědomím, že to, v čem jste vyrostl, je vám nejspíš navždy zapovězené?

Tohle se nesmírně těžko vysvětluje. Protože pro ty, kdo to nezažili, je to obtížně pochopitelné. Byla to pro nás zásadní změna celé naší existenční situace. Ztratili jsme všechno: dosažené vzdělání nám bylo k ničemu, přišli jsme o veškeré sociální kontakty, o rodiče, přátele… Museli jsme začínat úplně od začátku, ze dna se pokoušet prodrat výš. Musím ale říct, že jsme také měli notný kus štěstí.

V čem?

Například když jsem v New Yorku získal práci v hotelu, kde jsem nejprve dělal nočního vrátného a později nočního recepčního. Mimochodem, ten hotel byl jakousi obdobou pražské kavárny Slavie, scházeli se tam herci, literáti a další umělci. Pracoval jsem tam a také hodně četl, například knihy Johna Updika nebo Philipa Rotha. Vylepšoval jsem si tak svou angličtinu.

A jednou za mnou přišel manažer hotelu a chtěl vědět, co čtu a jak na tom s angličtinou jsem. Zjistili jsme, že literatura je naší společnou vášní a od té doby jsme se pravidelně scházeli a vedli intelektuální debaty. I díky tomu jsem velmi dobře poznal podhoubí americké společnosti, což se mi pak dost hodilo.

Zhruba po dvou letech se vám podařilo dostat na prestižní Kolumbijskou univerzitu, kde jste studoval mezinárodní vztahy. Jak obtížné to bylo?

V období, kdy jsem pracoval v hotelu, jsem hodně pracoval na zdokonalení své angličtiny. A dokonce jsem začal přemýšlet o tom, že bych využil svoje právnické vzdělání. Takže jsem v New Yorku úspěšně absolvoval roční kurz pro právníky s cizím vzděláním. Ovšem když jsem ho dokončil, uvědomil jsem si, že se tomu opravdu nechci věnovat.

Takže jsem se rozhodl, že se pokusím o studium na Kolumbijské univerzitě. Nedělali jsme tam žádné zkoušky, podmínkou pro přijetí bylo sepsání eseje na zadané téma. Určitou výhodou pro mě byla i právnická fakulta.

Jaké bylo studovat právě tam?

Musím říct, že univerzita pro mě jedním z několika velkých kulturních šoků, které jsem v Americe zažil. První přišel bezprostředně po překročení hranic. Dalším byl příjezd do New Yorku, protože je to tolik odlišná země. A třetí šok bylo prostředí Kolumbijské univerzity a způsob studia, které je obecně úplně jiné.

A zvlášť pro mě se zkušenostmi z totalitního Československa to bylo jako zjevení: semináře probíhaly v atmosféře diskuze a výměny názorů, profesoři ke studentům přistupovali jako k hotovým lidem, s nimiž diskutovali a chtěli znát jejich postoje. Přitom tam působily velké osobnosti, mimo jiné celá řada poradců amerických prezidentů, například Zbigniew Brzeziński. Bylo to pro mě do té doby naprosto nepředstavitelné rozšíření obzorů. Ovšem zřejmě největší šok jsem prodělal poté, co jsem překročil práh univerzitní knihovny Kolumbijské univerzity.

Jak to?

Měli tam totiž opravdu jakýkoli titul, na který jsem si vzpomněl. A mě popadla hrůza: proboha, jak tohle všechno stihnu přečíst! Takže jsem najednou měl přístup ke všem knihám, které u nás nikdy nebyly. Jednoduše k dostání tam byli autoři, kteří v té době byli v ČSSR zakázáni. Takže jsem intenzivně četl a četl. Zásadně to ovlivnilo mé vnímání světa.

Prakticky hned po ukončení studia jste začal pracovat na významných postech. Ještě v tomtéž roce jste se stal ředitelem východoevropských studií v organizaci Freedom House, o tři roky později už jste byl šéfem analytického odboru pro střední Evropu ve Výzkumném ústavu Rádia Svobodná Evropa v Mnichově atd. Díky čemu se vám podařilo rozjet takto skvělou kariéru?

Kdybych byl nafoukaný, řekl bych, že jsem zřejmě měl určité schopnosti a dovednosti a šlo mi to. Nicméně to vyplývalo už z vysoké prestiže Kolumbijské univerzity. Tam totiž už během studia chodili náboráři firem a rozebírali si studenty. Spousta z nich pak pracovala například pro americkou vládu či různé mezinárodní instituce.

Já jsem svůj výběr zúžil na dvě nabídky: jednou z nich byla banka Republic National Bank. V té době zřizovala oddělení pro Political Risk Management, protože chtěla investovat ve východní Evropě a potřeboval analytika. Ale já měl v úmyslu pracovat na politických tématech týkajících se východní Evropy. Chtěl jsem svou troškou přispět k boji proti totalitnímu komunistickému režimu a taky jsem cítil, že bych měl své zemi splatit určitý druh.

Proto jste si vybral organizaci Freedom House.

Ano, potřebovali tam analytika na pro oddělení východní Evropy. Napřed jsem pracoval jako zástupce, později jsem se stal jeho šéfem. V té době jsem začal hodně psát, moje články vycházely např. v New York Times. I díky tomu si mě všimli ve Svobodné Evropě, která sídlila v Mnichově, a dali mi nabídku.

Podotýkám, že místo ve Freedom House bylo asi třikrát hůře placené, než nabídka z banky. Moji manželku to dvakrát netěšilo, navíc moc neměla ráda New York. Takže když přišla nabídka ze Svobodné Evropy, kde byla mnohem vyšší mzda a navíc to bylo v Evropě, byla nadšená. A podobné to bylo i s mým dalším působením. Nikdy jsem o práci nežádal, vždycky přišla nabídka. Ať už od prezidenta Václava Havla nebo později z New York University Prague.

Jak byste dnes někomu v zahraničí popsal, v jaké kondici je česká společnost?

Poslední vývoj v České republice a vůbec v našem regionu vnímám na časové ose, držím se slavné analýzy Ralpha Dahrendorfa z roku 1990. On tehdy ve své eseji přisoudil jednotlivým fázím transformace totalitní společnosti v pluralitní konkrétní dobu trvání. Pro vytvoření politické demokracie stanovil 2 až 3 roky, pro vznik tržního hospodářství 5 až 10 let a rozvoj skutečné demokracie jako celku podle něj vyžaduje 60 let. Pamatuji si, že tehdy proti tomu spousta lidí protestovala.

Proč?

Nelíbilo se jim, že by to mělo trvat tak dlouho. Ale dneska se ukazuje, že Dahrendorf měl pravdu. Základní předpoklad spočívá v tom, že transformace tohoto typu v žádném případě nemůže být jen institucionální, ale musí být i kulturní. Čili společnost nemůže fungovat jako plnohodnotně demokratická, pokud neprojde určitou kulturní proměnou.

Co konkrétně by se během té proměny mělo stát?

Mělo by dojít ke zvnitřnění určitých hodnot, které jsou nezbytnou součástí takového procesu. Ten se s nadsázkou řečeno podobá tomu, jak se po pádu komunismu opravovaly domy v Praze. Nejdřív byly nové fasády, ale uvnitř ty domy vypadaly stejně jako za minulého režimu.

Takže vy s tím, jak to Dahrendorf načrtl, souhlasíte.

Dost se k tomu přikláním. Je totiž zřejmé, že ten proces je logicky generační věc. A teď to nemyslím zle, ale lidé, kteří prožili svá formativní léta v období komunismu, tím jsou přirozeně poznamenáni. Záleží pochopitelně na tom, kolik let takto žili a jak se k tomu stavěli, ale každopádně jsou tehdejšími rituály, jazykem a mentálními stereotypy ovlivněni. Nazývám tyto lidi postkomunistickou generací. Neznamená to, že všichni byli v komunistické straně, ale režimem nasákli. A to je vlastně podstata současného konfliktu, který se projevuje v české společnosti.

Jak to myslíte?

Vnímám konflikt mezi touhle postkomunistickou generací, která stále představuje zhruba polovina naší společnosti, a druhou, řekněme modernější částí, kterou reprezentují hlavně mladí lidé, vychovaní už v demokratických poměrech. A jestliže Dahrendorf mluvil o 60 letech, tak jsme dneska zhruba uprostřed. Možná taky proto jsme se dostali jakoby na dno sinusoidy.

To znamená co?

Myslím tím fakt, že původní elán po listopadu 1989, který měli i lidé z té postkomunistické generace, postupně vyprchal. Především ve světle nejrůznějších korupčních skandálů atd. Tito lidé dnes proto naději ztrácejí a vracejí se zpět ke svým původním mentálním stereotypům. A tak tu najednou máme situaci, kdy tito lidé, hlavně v menších městech, volí politiky jako je Miloš Zeman nebo Andrej Babiš. Vidí v nich své zachránce a jakmile vypukne nějaká mezinárodní krize, volají po vládě silné ruky atd.

A pak je tu druhá poloha problému, kterou máme společnou se Západem.

Jaká?

Jde o to, že jsou lidé nuceni čelit velkým výzvám vyplývajícím z globalizace. A také toto je generační proces, vidíme ho i na Západě, kterého se starší lidé bojí. Nevyznají se v tom, nerozumějí novým technologiím, které je zaplavují příliš rychle. Pak nás nemůže překvapit zjištění, že pro Brexit hlasovali především starší lidé z menších měst, kteří byli zvyklí na relativně přehledný svět. Jenže to už neplatí, naše společnost se stává jaksi zastřenou a tekutou, neustále se měnící.

Jak moc je tím vším ohrožena liberální demokracie?

Když na konci 90. let padl komunistický režim, leckdo si myslel, že liberální režim je statický model. Málokdo si uvědomil, že je to kulturní proces, a tím pádem pohybující se terč. Když se zhroutil bipolární svět, začalo se měnit paradigma liberální demokracie na Západě, které dlouhá léta drželo pohromadě opozitum vůči východnímu bloku.

Takže dnes se v důsledku již zmiňované „tekutosti” rozpouštějí i tradiční instituce, včetně třeba politických stran, které měly pevnou strukturu. Všechno je to umocněno novými komunikačními prostředky a tím, jak se občanská společnost posouvá do kyberprostoru. Přináší to s sebou obrovské množství změn. A pro nás je to těžší v tom, že neustále řešíme, jak se stát demokratickou společností. Je to nesmírně dynamický proces. Nicméně pokud jde o budoucnost, já nejsem pesimista.

Zeptám se vás teď v souvislosti s Dahrendorfovou prognózou a s tím, co jste právě popsal, na totéž, na co jsem se ptal Petra Pitharta. Neobáváte se, že se transformační proces zastavuje a možná se dokonce začíná pohybovat zpět?

Nemyslím si, že bychom začali brzdit, spíš možná dochází ke změnám některých parametrů. Rozhodovací systém západních společností se tomu bude muset přizpůsobit. To ale neznamená, že nastoupí nějaká nová totalita.

V jakém smyslu se bude muset přizpůsobit?

Například tak, že se změní způsob, jakým se rozhoduje. Dnes vidíme, že čím dál větší roli hraje expertní rozum. Celá řada problémů, které je třeba řešit, je nesmírně komplexní, a tím pádem patří do té sféry expertního rozumu. Jenže politici, kteří mají rozhodovat, o těch věcech často nic neví. Dlužno dodat, že mnohdy ani nemůžou. Takže se úporně hledá nějaký kompromis mezi zachováním politického demokratického rozhodování a tím, že se dnes spousta věcí musí řešit na odborné úrovni.

A jak vnímáte roli moderních technologií, především nových komunikačních sítí?

Podle mě jsme svědky toho, že technologická a vědecká změna obrovsky akcelerovala svůj vývoj a předběhla politiku a také schopnost společnosti tyto proměny absorbovat. Naší první reakcí na to bylo nadšení, protože nám to mimo jiné přináší nové příležitosti, například demokratizaci informací. Hned na to se toho jako obvykle zmocnili ti špatní a začaly vznikat dezinformace atd. No a teď už jsme podle mě ve třetí fázi, kdy se z toho demokratické společnosti poučily a začínají se bránit. Můžeme kolem sebe vidět čím dál víc iniciativ, které se zabývají vzděláváním mladé generace na tomto poli, osvětou v oblasti práce s informacemi, mediální gramotnosti atd.

Je něco dalšího, o co ještě opíráte svůj optimismus?

Množství změn, které přináší současný vývoj, je nesmírný, považuji to za vůbec nejvýznamnější proměnu v dějinách lidstva. Je ještě o řád větší než to, co přinesla průmyslová revoluce. A tak jako všechno má současný vývoj negativa i pozitiva. Takže nás může zničit, ale zároveň ho můžeme využít k dalšímu pokroku. Můj optimismus vychází z toho, že jsme to zatím vždycky zvládli. Navíc pokusy o zpětný chod, o němž jste mluvil, se v historii vyskytovaly prakticky pravidelně, ale nikdy k návratu nevedly.

Dnes se nicméně zdá, že přibývá hlasů, které volají po tom, abychom se vrátili za národní hranice a všechno si dělali po svém bez ohledu na okolní svět.

Ano, to je pravda. Jenomže je to stejně neproduktivní jako to v historii vždycky bylo. Dnes čelíme tomu, že národní politika zamrzla na úrovni národních států, jenomže trhy, komunikace atd. fungují globálně. Tím pádem produkují spoustu zásadních globálních výzev, jako jsou změny klimatu, migrace ap., které se na úrovni státu řešit prostě nedají. Tohle je fáze, kterou si musíme projít. A buď pochopíme, že musíme společně hledat globální řešení, anebo nás výše zmíněné výzvy zahubí.

Zároveň platí, že ona revoluce, kterou dnes probíhá v důsledku technologických a vědeckých objevů, je v podstatě integrující. V globálních rozměrech to může fungovat pouze tehdy, když budou spolupracovat mezinárodní organizované týmy. Otázka je, jak se to celé odehraje, jestli budeme muset projít výraznějšími krizemi či konflikty. Ale pro ty, kdo chtějí současné problémy řešit pomocí uzavření hranic, je to bezvýchodná situace.

Jiří Pehe

Vystudoval gymnázium a Právnickou a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.V roce 1981 emigroval z ČSSR, v USA kde dostal politický azyl. V emigraci v roce 1985 ukončil studia na Škole mezinárodních vztahů na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Od roku 1985 pracoval jako ředitel východoevropských studií v lidsko-právní organizaci Freedom House a přispíval do časopisů i deníků, včetně New York Times.

Později pracoval jako šéf analytického odboru pro Střední Evropu ve Výzkumném ústavu Rádia Svobodná Evropa v Mnichově, také jako vedoucí analytického odboru Open Media Research Institute v Praze, nebo ředitel Politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.

Od roku 1999 je ředitelem New York University Prague. Vede pražský Institut pro demokracii a kulturu Newyorské univerzity (PIDEC).

Píše články a analytické studie pro americké, české a německé deníky a vědecké časopisy. Je autorem šesti knih, z toho dvou románů.

Martin Zika (ELAI)
Zdroj: ELAI