Jana Vohralíková

“Mít práci za odměnu”

Začínala s oživením YMCA v ČR, pokračovala ve státní správě, ve špičkové IT firmě, dohlížela na investice na České zemědělské univerzitě a nyní modernizuje Kancelář Senátu.  Když reflektuje svoji kariéru, hovoří o náhodách a příležitostech, kterým nešlo odolat.  Manažerskou kariéru ve vrcholových pozicích začala po mateřské dovolené po Sametové revoluci v neziskovém sektoru.  Pod jejím vedení probíhala nejen přestavba paláce YMCA, ale z české organizace YMCA se svým týmem postupně vybudovala organizaci, která se rozsahem činností a aktivit vyrovnala sesterským organizacím v zemích, ve kterých nikdy nebyla komunistickým režimem přerušena jejich činnost. Další sedmiletka ji zavedla do státní správy.  Zde působila např. na Úřadu vlády jako vedoucí týmu poradců premiéra Jana Fischera.  A potom přišla nabídka od majitele významné české IT firmy Anect, Mirka Řiháka.  Přišel za ní s výzvou, ať přestane zachraňovat svět a naučí se dělat business.  V té době jsem se s Janou seznámila, sblížil nás nejen malý počet žen v IT ve vrcholových pozicích, ale právě i potřeba měnit svět.  Po ukončeném funkčním období v představenstvu Anectu plánovala čas na oddech, aby si mohla promyslet další směřování.  Na dovolené byla týden, když ji bývalý kolega informoval o vypsaném výběrovém řízení na kvestorku České zemědělské univerzity.  A protože bývalých podřízených, kteří chtěli Janu za šéfovou, tam bylo více, tak se jednalo o další nabídku, která se neodmítá.  A navíc akademické prostředí bylo opět další příležitostí, jak se seznámit s něčím novým.  V té době ČZÚ realizovala velké projekty hrazené z Evropských fondů, takže Janě doslova prošly rukama více než 2 miliardy investičních prostředků.  

Do funkce kancléřky Senátu ji vybral bývalý předseda Senátu Jaroslav Kubera.  Během dvou let se Senát obměnil nejen kvůli nečekanému a tragickému odchodu bývalého pana předsedy, ale i s ohledem na změnu fungování kvůli pandemii.  Jana na své pozici dokazuje, že ve svém úsilí budovat a modernizovat neustává.  Na oběd jsme se sešly v reprezentační jídelně Senátu.  Královská modř, která se do prostor vrátila po rekonstrukci, za kterou Senát dostal ocenění, podtrhla důstojnost a historii tohoto místa.  Zároveň je však nutné instituci připravit na efektivní fungování v 21. století.  Užijte si náš letní rozhovor, který může být inspirací i k tomu, jak prosazovat změny ve složitém prostředí.  Diskutovaly jsme i o odkazu významných mužů, Albrechta z Valdštejna a Jaroslava Kubery.  A určitě se zajděte podívat na kulturní představení, která probíhají ve Valdštejnské zahradě v rámci akce Senát pro kulturu.

Jano, budou to dva roky, co působíš jako Kancléřka Senátu.  Výše popsaná profesní kariéra dokazuje, že tato pozice je dílem náhoda a současně i příležitost, která se neodmítá.

Ohledně výběrového řízení na Kancléřku Senátu mě kontaktoval Jan Bubeník.  V té době byly velké projekty na České zemědělské univerzitě dokončené a já jsem opět přemýšlela nad další výzvou.  Nemyslela jsem si, že mám šanci na pozici Kancléřky uspět.  Ale Honza mě přesvědčil, že mám výběrové řízení prostě zkusit.  A já jsem moc toužila osobně se setkat s tehdejším předsedou Senátu panem Kuberou.  Výběrové řízení se stalo jednou z nejhezčích zkušeností mého života, právě díky pověstnému charismatu pana předsedy Kubery.  Pan předseda Kubera se mě tehdy zeptal, proč o tuto pozici stojím.  A já jsem položila otázku, zda mám říct pravdu.  Mé důvody byly setkat s ním, mít možnost jezdit do práce tramvají a láska k historickým budovám.  Pan předseda se smál na celé kolo a podotknul, že přece budu mít řidiče a já trvala na tom, že budu jezdit tramvají.  A takto jsme se smáli celou dobu.  On mi vyprávěl historky ze starostování v Teplicích, já jsem vyprávěla o spolupráci se starostou Miroslavem Brýdlem v Litomyšli, se kterým jsem realizovala právě projekty YMCA.  A pan Kubera pokračoval: ano, pan Brýdl, to on vymyslel slovo „přizdis*áči“, které často používám.  Po hodině jsem vyšla z místnosti a viděla jsem čekat v chodbě dalšího kandidáta se vzhledem ostříleného manažera.  Přestala jsem doufat, že mám nějakou šanci.  Poslední kolo se odehrávalo před organizačním výborem Senátu jakožto nejvyšším grémiem, které koordinuje veškeré aktivity.  Zase jsem to šla zkusit.  A první otázka od pana předsedy byla opět, proč tam chci pracovat.  A chci slyšet pravdu, podotknul.  Další otázky už byly odborné.  Když se se mnou loučili, poděkovali mi a upozornili, že na výsledek výběrového řízení budu muset nějakou dobu počkat.  Ještě jsem nestačila ani dojít na Malostranské náměstí, když mi zazvonil telefon.  Pan předseda Kubera mi řekl, vítejte na palubě.  A o dva dny později už jsem byla v jeho kanceláři a vybírala jsem šperky jako dar pro prezidentku Slovenské republiky Zuzanu Čaputovou.  Během 48 hodin se mi svět otočil vzhůru nohama.  

Když jsi nastoupila, tak jsi všem říkala, že pozice Kancléřky je po letech dřiny práce za odměnu.  Stále si to myslíš?

Už to neříkám s takovou lehkostí.  Mnohé se změnilo.  Do půl roku od mého nástupu pan předseda Kubera zemřel a potom začala pandemie, která změnila úplně všechno.  Tuto souhru náhod komentoval i jeden senátor, který podotknul, že 22 let se v Senátu nic nestalo.  A po mém příchodu najednou dvě zásadní události.  Mám takovou smůlu, nebo změny s sebou prostě přináším?

Zůstaňme na chvilku u genia loci historických budov.  Sama jsem jej zažila, když jsem pracovala na Ministerstvu zahraničních věcí v Toskánském paláci, ve Škoda Auto potom v prostorách kláštera Na Karmeli.  Kancelář kancléřky se nachází v bývalé Valdštejnově ložnici.  Obklopují Tě reprezentační prostory, díky citlivé rekonstrukci se do prostor vrátila noblesní královská modř, předseda Senátu je druhým nejvýznamnějším ústavním činitelem v České republice.  Jak o odkaz pečovat a zároveň ho modernizovat?  Nenechat se svázat, ale být zavázán?

Mám v sobě velkou pokoru k dílu našich předků, ať už se to týká obyčejných vesnických chalup či velkých paláců.  Myslím, že mám velkou vnímavost pro skutečnost, co všechno obnášelo konkrétní dílo vytvořit, vybudovat a udržovat.  Od první chvíle zde chodím či často spíše běhám po špičkách.  Vnímám neskutečný odkaz předků a fakt, že mám tu čest a možnost o něj chvíli pečovat.  Když je otevřená zahrada, tak se jí ráno ráda procházím a uvědomuji si, jak dlouho tady již palác se zahradou stojí a jak mohu posunout tuto hodnotu dále a zároveň transformovat do nové doby.  Fungování nemůže zůstat stejné.  Valdštejnův odkaz v sobě nese cílevědomost, touhu po úspěchu i jeho pověstné velké ego… Když se podíváte na tento neuvěřitelný komplex budov, který se rozpíná pod Pražským hradem, tak je jasné, že toto vše pro tehdejšího panovníka představovalo opravdu velkou výzvu.  Valdštejnův velký portrét visí i v mé pracovně, přímo naproti mému stolu.  Mimochodem, teď je zapůjčený Národní galerii, a tak mi ráno pohled na Valdštejna chybí.  Portrét Valdštejnovy manželky visí hned vedle.  Zdá se mi, že její pohled je trochu vyčítavý, zatímco on se tváří velmi sebevědomě.  Součástí denního rituálu bylo, že se posadím k psacímu stolu, pohlédnu na Valdštejna a s úsměvem podotknu, že nyní tady vládne ženská ruka.  A mimochodem, těší mě, že sis všimla citlivě provedené rekonstrukce, za kterou právem dostala Česká republika cenu UNESCO.  

Od rekonstrukce pojďme k dalším změnám.  Již jsi zmínila předčasný odchod bývalého předsedy Kubery a potom propuknutí pandemie.  Doteď si vzpomínám, že odchod pana předsedy Kubery zasáhl nás všechny.   

Byla to nečekaná a mimořádně bolestivá změna.  V paláci se objevila malá pietní místa s popelníky a nedokouřenou cigaretou, hořící svíčkou a růží.  Venku potom bylo velké pietní místo, nyní je na nádvoří lavička věnovaná panu Kuberovi, společně s čestným vyznamenáním, které dostal na Taiwanu.  

Lidé měli pana předsedu opravdu rádi.  Myslím, že byl jedním z posledních politiků, který používal zdravý selský rozum.  Lidi měl rád.  Byl mezi nimi často.  Dodnes lidé vzpomínají, jak se znenadále otevřely dveře a pan předseda se přišel zeptat, jak se jim daří, aniž by něco potřeboval.  Hledal cesty, nehledal překážky.  Momenty, kdy přijímal zahraniční delegace, pro mne byly neuvěřitelným zážitkem.  Na oddělení protokolu mu vždy připravili projev do slavnostních desek.  On přečetl první tři věty a pak desky zavřel a začal s lidmi mluvit.  A tak dokázal zjistit mnohé.  Státníci si totiž povídají málokdy.  Většinou se drží předepsaných formulí.  Pan předseda měl lidi rád, chtěl se o nich dozvědět co nejvíce, a tento přístup mu otevíral všude dveře.  Toto mi v dnešní politice chybí.  Více než o téma a porozumění, jde o souboj či boj. 

Když už hovoříme o přístupnosti, tak z pozice veřejnosti kladně vnímám snahu nechávat Senát a jeho prostory co nejvíce otevřené a přístupné veřejnosti, samozřejmě s přihlédnutím k aktuálním epidemiologickým nařízením.  Aktuálně probíhá Kulturní léto v Senátu, prostory Valdštejnské zahrady využívá Univerzita Karlova k tradičnímu setkání svých alumni.     

Kulturní léto v Senátu má už dlouholetou tradici, já jsem tento projekt pouze zdědila.  Každý senátor má možnost představit významný soubor ze svého regionu, který má šanci vyzkoušet si představení ve Valdštejnské zahradě.  Je to specifická forma celostátního networkingu.  Letos nově máme program Senát pro kulturu, o jehož vznik jsem se částečně zasadila i já.  Tento projekt vzešel jako reakce na pandemii.  Kultura patřila mezi sektory, které byly postiženy covidem nejvíce.  Bylo nám jasné, že covid nezmizí a zároveň že bude velká poptávka po letních scénách.  A tak jsme se rozhodli poskytnout významným souborům sallu terrenu, ať mohou hrát představení zde.  Kromě pražských divadelních scén tu vystoupí umělci z Olomouce nebo z Jihlavy a tak doplní program senátorů z regionů.  Valdštejnská zahrada je opravdu nádherná a o tato představení je velký zájem.  Zároveň ukazujeme, jak lze státní majetek využít ku prospěchu oblastí, které pomoc potřebují.  

Do Senátu jsi přišla s cílem reformovat jeho kancelář, tak, aby podporovala činnost zákonodárců, aby oni mohli dělat to nejlepší pro lidi.   

Fungování kanceláře bylo před mým příchodem 22 let téměř stejné.  Senátoři zde trávili pár dnů v měsíci, zbytek pobývali v regionech, což bylo v pořádku.  S covidem se zasedalo mnohem častěji, pokud ne každý týden, tak každý druhý týden.  Dodržovala se přísná hygienická opatření, bez účasti veřejnosti, ovšem s možností využívat distanční připojení.  Ze dne na den začala restrukturalizace nejen IT, ale i organizačního zajištění.  Narazila jsem na strop mnohých zaměstnanců, kteří zde působili dlouhá léta a najednou měli chodit rychle.  Tuto paralelu používám často, protože jeden ze zaměstnanců mi řekl, že když v Senátu rychle běhám, tak se za mnou dělá průvan.  Nejdříve jsem si myslela, že jde o žert, ale bylo to vážně.  Lidé, kteří byli v důchodovém věku, vlastně už tempo změn nezvládli.  Další zaměstnanci odešli, protože neměli zájem změnit přístup.  Je těžké hledat lidi zvenku do státní správy.  Z mého pohledu má státní správa dva velké nedostatky.  Prvním je odměňování dle tabulek a tříd, druhým potom velký počet státních úředníků.  Kdyby ministerstva i další státní instituce byly schopny fungovat nikoliv na základě odměňování dle tabulek, ale dle skutečných výkonů a na základě manažerského řízení, tak se všem bude dařit lépe.  

Absence veřejnosti na jednáních potom vyvolala potřebu aktivní komunikace.  Určitá část veřejnosti ještě stále není o prospěšnosti Senátu přesvědčena.  Na druhou stranu, v rámci pandemie důvěra v Senát posílila.  Bylo vidět, jak Senát opravuje zákony, které přichází z Poslanecké sněmovny.  A zároveň je za současného složení schopen dojít ke konsenzu a domluvit se na potřebné změně.  Poslanecká sněmovna tak přijala mnoho zákonů ve verzi navržené právě Senátem.  Vyskytly se i případy, kdy sama Poslanecká sněmovna vyzvala Senát k opravě zákonů.  

A jsme zpátky u mé první zkušenosti z neziskového sektoru.  Podařilo se mi zde dát dohromady skvělý tým, který vidí smysl v práci, kterou děláme.  Daří se mi lidi motivovat, protože sama jsem o svém cíli a jeho smyslu přesvědčená.  

Linda Štucbartová