“Když je Váš sen dostatečně veliký, na faktech a okolnostech nezáleží”
Tento rok jsem měla potřebu napsat speciální vánoční rozhovor. Příběh, který nás po náročném roce všechny pohladí, povzbudí a pozitivně nasměřuje do dalšího roku. Ovšem po dalším zpřísnění pravidel a uzavření prostor pro setkávání se možnost realizace rozhovoru s významnými osobnostmi ocitla na bodu mrazu. Naštěstí se opět ukázalo, že ty nejzajímavější příběhy píše život sám. S Janou Merunkovou se osobně znám několik let, blíže jsme se poznaly v létě, když jsme zjistily, že nás pojí mimo jiné zájem o nejnovější trendy ve vzdělávání a propojení s technologiemi. Jana vybudovala spolu s Gábinou Štikovu úspěšnou neziskovou organizaci yourchance, která pomáhá mladým lidem po odchodu z dětského domova postavit se na vlastní nohy a rozvoji finanční gramotnosti na školách. Má zkušenosti s produkcí více než 35 000 CD pro nevidomé děti a pohádkových knížek pro neslyšící, podporuje ženy podnikatelky, přednáší a píše knihy. V listopadu jsem díky sociálním sítím zjistila, že nově je Jana i zámeckou paní. Rozhodla se koupit zámek Hluboš, který byl mimo jiné prvním letním sídlem Tomáše Garriguea Masaryka. A tento zámek se chystá opravit a znovu obnovit expozici věnovanou našemu prvnímu prezidentovi a jeho rodině. Právě osud TGM a jeho rodiny je další vášní, kterou s Janou sdílím.
Za Janou jsem se synem, manželem a maminkou vyrazila poslední adventní neděli. Jana hledala nějaký sbor pro nahrávku vánočních koled, které by podpořily znovuobnovení vánočních tradic na Hluboši. Sbor se mi sehnat nepodařilo, ale koledy pomohl nazpívat můj syn společně s dalšími místními dětmi za kytarového doprovodu mého manžela. Moje maminka, ve svých 76 letech stále aktivní lékařka, se na Hluboš nedaleko Příbrami toužila podívat, protože to bylo právě na Příbramsku, kde začala svoji lékařskou kariéru, ale o existenci zámku neměla ponětí.
Již v momentě, kdy jsem vystoupila poslední sychravou adventní neděli na Hluboši, jsem zcela popadla kouzlu genia loci tohoto jedinečného místa. Kromě hudebních nahrávek vzniklo i povídání. Tak za redakci vám čtenářům přejeme požehnané vánoční svátky a do nového roku uskutečnění Vašich tajných snů. A protože se blíží nový rok a nová předsevzetí, tak vězte, že seznamy a nástěnky snů fungují!
Jano, jak se z Tebe stala zámecká paní? A ne tak ledasjaká, zámecká paní, která má za cíl obnovu zámku spojeného s jednou z nejvýznamnějších osobností českých dějin, Tomášem Garrigueem Masarykem?
Letos se mi splnil sen, o kterém jsem psala před 25 lety v rámci studií publicistiky. Tehdy mě velmi formovalo prostředí a osobnosti, které tam přednášely, mezi jinými skvělá literární kritička Květoslava Neradová či Viera Judtová, která pracovala v tiskové kanceláři Václava Havla. Hodnoty Tomáše Garriguea Masaryka a odkaz první republiky se na seminářích často diskutovaly. Jedním z úkolů, na které si vzpomínám, byla esej na téma „já v dospělém věku“. A tehdy jsem ji nazvala Můj život na zámku a důkladně jsem popsala, jak vrátím nějakému objektu jeho původní krásu i poslání. Tehdy v období 90. let se vracely v restitucích různé objekty v dezolátním stavu a mě inspirovalo, jak je jejich majitelé začali opravovat. Jaký je osud většiny esejí? Končí na dně šuplíku. Ta moje tam ovšem neskončila. Myslím, že už chápu Boženu Němcovou a její tvorbu. Když je člověku nejhůře, tak se upíná právě ke snům a vizím. Poslední revizi své eseje jsem udělala v roce 2014. Doplnila jsem ji o kapličku, rybník a konkrétní podobu zahrady. Tehdy to bylo na školení leadershipu, kdy jsme opět měli přemýšlet nad snem pro náš život. Já jsem si ten svůj vyšperkovala do detailů a představila si, že si ho splním k 50. narozeninám.
Počkej, něco mi časově nesedí, protože vím, že jsme stejně „mladé“.
V loňském roce jsem měla pocit, že se svému snu musím začít intenzivněji věnovat. Tak jsem si připravila prostor pro opatrné seznamování se s realitou a plánem. Říkala jsem si, že zmapuji situaci na trhu, poznám se jednak se zástupci realitních kanceláří i s majiteli objektů. Je mi jasné, že zámek se nedá koupit během odpoledne. Byla jsem zděšená tím, kolik krásných objektů v Čechách prodávají Rusové převážně Rusům, což mi přijde daleko horší než okupace. Našla jsem si skvělou makléřku Lucii Soukupovou. Když jsem jí volala, že bych se s ní chtěla zajím jen poznat a pobavit o možnostech, překvapila mě reakcí, že takhle mluví budoucí majitelé. Dohodly jsme se, že začneme objíždět jednotlivé vhodné objekty.
Každoročně si dělám tzv. nástěnku snů. A tam jsem měla jeden obrázek zámku ve novorenesančním stylu s francouzskou zahradou, s fontánkou… Pár dnů poté jsme jely na Hluboš. Když jsem zastavila, tak jsem cítila, že toto je ten zámek, o kterém jsem před 25 lety psala a celou dobu snila. Je tu zámek, kaplička i rybník. Cítila jsem, že sem patřím. Už jsem neměla potřebu jezdit nikam jinam. Oddychla jsem si, když jsem viděla, že střecha je nová. To je výhra. Všechno ostatní se dá dělat postupně. Při prohlídce zahrady pan Soukup nalezl čtyřlístek zalitý do pryskyřice, který mi věnoval. Dodnes mi při té vzpomínce běhá mráz po zádech.
Myslím, že dobře popisuješ pocity budoucí majitelky, která je šťastná a zároveň plná obav. Podobně to popisovala i Inéz Cusumano, když objevila Chateau Mcely. Ale zámek bylo potřeba příslovečně dobýt…
Na Hluboši jsem se cítila doma od prvního momentu. Dříve jsem závodně tančila, tak jsem hned využila velkého parketu ve Freskovém sále a zatančila si valčík. Zároveň jsem si stále říkala, tento sen se měl splnit až za pět let. Realitní makléřku jsem ujistila o tom, že zámek na mě počká, pokud má být můj. V lednu tohoto roku jsem se potkala přímo s majitelem a představila mu svůj záměr znovu navázat na Masarykův odkaz a vybudovat Hluboš jako jeho památník, ale i místo společenských setkávání v duchu tradic první republiky. Viděla jsem i jasné synergie s činností yourchance. A pak přišla pandemie. Stále jsem na Hluboš dojížděla a promýšlela svůj záměr. V srpnu jsem záměr představila svému kamarádovi, který mi potvrdil, že můj záměr dává smysl a ať ho dál rozpracuji. Během pár dnů mi volala makléřka, že o objekt projevil zájem i další kupec, který chtěl přestavět zámek na pětihvězdičkový hotel. Uzavřený areál, nejstarší botanická zahrada v Evropě nepřístupná veřejnosti a žádná expozice o Masarykovi… To jsem nemohla dopustit. Můj zámek na hotel nikdo předělávat nebude! Poradila jsem se ještě se svými dvěma životními mentory a oba dva mi doporučili, ať o zámek a jeho budoucnost bojuji.
A to všechno se událo během 14 dnů na pozadí doby covidové, kdy většina setkání byla téměř nemožná, nefungovaly úřady…
Ano, pokud je sen dost veliký, tak okolnosti Vás nezastaví. Promyslela jsem hybridní model financování, kdy se nezisková organizace jako majitel objektu bude opírat o dceřiné s.r.o. Předložila jsem to budoucím členům správní rady z.ú. Hluboš, kteří mi model odsouhlasili. Oslovila jsem další partnery a dárce. Ale stále jsem neměla požadovanou částku k dispozici. Volala jsem současnému majiteli panu Landovi, který mi laskavě prodloužil lhůtu o 14 dnů. I tak se výsledek výrazně nezměnil. Navrhla jsem mu, ať tedy pokračuje v jednání s developerem. A pan majitel mi dal další šanci… důvěru a klíče. Ačkoliv byly úřady zavřené, vždy se mi podařilo někoho přesvědčit, tak, abych veškeré náležitosti spojené s prodejem zvládla. Jsem hluboce věřící, a tak vnímám, že s Boží pomocí a dobrým týmem lze zvládnout vše. Vnímám, že tento projekt je doslova požehnaný.
Sama jsem v listopadu rozjížděla velký projekt Česko-izraelského ženského akcelerátoru. A vždycky, když jsem klesala na mysli, tak jsem si uvědomila, proč jsem začala. Co pomáhalo Tobě?
Ano, měla jsem obavy, hlavně o finance. Můj mentor mi dal dobrou radu: „Konej, jako by se to už stalo. Dělej malé postupné kroky.“ A ta jsem si objednala křeslo. Koupila jsem si krásné křišťálové skleničky. A těmito malými věcmi jsem si stále připomínala, po jaké cestě a k jakému cíli kráčím. 5. listopadu jsem podepsala smlouvu a hned jsem zde přespala na matracích na zemi. A stěhovala jsem se na výročí Sametové revoluce 17.11. 1989. Ideály Masaryka a Havla se tak podařilo v mém životě symbolicky propojit. A začala jsem podnikat kroky k tomu, abych naplnila všechny závazky, které vyplývají z poslání Hluboše. A od té doby sem jezdí přátelé, kamarádi a dobrovolníci, kteří mi nabízí různou pomoc.
Můžu tedy jménem časopisu Czech and Slovak Leaders pozvat čtenářky a čtenáře na Hluboš?
Určitě. Až to situace umožní, plánuji mnoho aktivit. A můžete se zapojit i v rámci dobrovolnických dnů, které pořádám. Budu se snažit co nejdříve obnovit Masarykovu expozici. Dále plánuji pořádání filmových a diskusních večerů, plesů republiky či hudebních setkání. V přízemních bytech správcovského domu budou fungovat startovací byty pro mladé lidi z dětských domovů zapojených do projektu Začni správně a přilehlý objekt konírny může být vhodným prostorem i pro malou manufakturu. A protože si myslím, že péče o Masarykův odkaz by měla být společným dílem nás všech, tak uvítám i zajímavé náměty k činnosti nebo předměty, které se k osobě TGM a jeho rodiny váží. Tak kromě zdraví, lásky a štěstí, čtenářům přeji, ať se v příštím roce nebojí velkých snů. Pokud jim jdeme naproti, tak se splní.
Zámek Hluboš nedaleko Příbrami vznikl přestavbou středověké tvrze v roce 1546. Budoucím průvodcům na Hluboši nezávidím, protože na zámku se od 15. do 18. století vystřídalo 25 majitelů. Současnou pseudorenesanční podobu získal koncem 19. století. Zámek Hluboš byl v letech 1920-1921 prvním letním sídlem prezidenta Tomáše Garriguea Masaryka, kde pobýval s rodinou před tím, než se jeho letním sídlem staly Lány. Hradní kancelář si sídlo pronajala zámek od rodu Oetingenů a mnohé zahraniční návštěvy a delegace tak zamířily namísto do Prahy právě na Hluboš. V roce 1925 koupil hlubošské panství příbramský továrník Josef Kolařík, který zámek spravoval do roku 1948, kdy byl zestátněn. Osud zámku zrcadlí smutný osud země za komunistické éry. Byla zde umístěna vojenská kasárna, ubytovna pro dělníky uranových dolů a střední odborná škola s internátem. Přetížení např. umístěním protiletadlových děl a nevhodné využívání prostorám zámku velmi uškodilo. Poničený zámek byl počátkem 90. let vrácen v restituci potomkům rodiny Kolaříkovy, kteří zámek postupně opravovali a zpřístupnili rozsáhlou expozici věnovanou právě Masarykovu pobytu na Hluboši. Pokud je Vám zámek povědomý, pak jste ho pravděpodobně vídali v seriálu Pojišťovna štěstí. Právě díky „obsazení“ v seriálu má zámek opravenou střechu. Od roku 2010 byl zámek uzavřen, v roce 2015 získal nové majitele. S ohledem na rozchod společníků se pan Landa rozhodl zámek prodat. Před prodejem zámku kupci, který by ho předělal na pětihvězdičkový hotel, se rozhodl dát šanci projektu, jež prezentovala Jana Merunková, která slíbila zachovat otevření jak zámku, tak zámecké zahrady veřejnosti a navázat tak na odkaz TGM. Mimochodem, botanická zahrada kolem zámku se datuje do počátku 19. století a navštívil ji sám císař František I., aby na vlastní oči obdivoval toto unikátní dílo.
Autor: Linda Štucbartová