Eugenie Trützschler von Falkenstein

 

“O společné středoevropské historii, ženské solidaritě a výchově mužů”

 

Jsem hrdá na to, že Eugenii mohu počítat mezi své blízké přítelkyně a mentorky. Poznaly jsme se na výroční konferenci Česko-německého diskusního fóra v německé vesničce Lauf an der Pegnitz, kde mimochodem stojí i hrad vybudovaný Karlem IV. s vzácnou erbovou výzdobou, která patří mezi významné sbírky česko-moravsko-slezské heraldiky. Jako ve středověku jsme si připadaly nejen kvůli místu konání, ale protože jsme obě horlivé zastánkyně ženských práv a rovnoprávnosti, tak nás zasáhl i fakt, jak málo žen v rámci Česko-německého diskusního fóra vystupuje a jak málo jsou na těchto výročních setkáních reflektována témata, ke kterým mají ženy přirozeně blíže, jako vzdělávání, sociální služby, boj proti násilí, inkluze či rovné odměňování. V červnu letošního roku získala Eugenie ocenění Stavitel mostů za celoživotní přínos k česko-německým vztahům.

Eugenie odešla do západního Německa v roce 1967. V Německu maturovala jako zdravotní sest-ra, v roce 1976 získala diplom z politologie na Mnichovské univerzitě a v roce 1982 i titul Dr.phil. V kontaktu s vlastí zůstala nejen díky českým tématům, kterým se jako vědkyně věnovala, ale i kon-taktům s disentem. Po Sametové revoluci vedla odbor střední a východní Evropy na ministerstvu pro Evropské a federální záležitosti v Durynsku, aktivně se podílela na vzniku Euroregionu Egren-sis. Během své kariéry upozorňovala na otázky související s rovnoprávností žen a uprchlíků. A protože je Eugenie členkou Mezinárodního PEN klubu, rozhovor jsme se rozhodly udělat písem-nou formou.

Eugenie je matkou dcery a syna, které vychovala „rovnoprávně“.

Eugenie, moc gratuluji k ocenění. Nejprve se pozastavím nad názvem ocenění. Napadá mě, zda Ti vadí, že na ceně není napsáno Stavitelka mostů? Nebo na názvu nezáleží? Podle po-sledních debat v české společnosti, mimo jiné i ohledně koncovky -ová, se ukazuje, že i název či oslovení je důležité.

Na názvu samozřejmě záleží, maskulinní pojmenování pouze zrcadlí fakt, že v rámci udělování cen stále převažují muži coby příjemci.

Cenu jsi získala za celoživotní snahu o česko-německé dobré vztahy. Vztah mezi Čechy a Němci, který dnes vnímáme jako bezproblémový, byl po dlouhá desetiletí velmi napjatý a vypjatý. Co Tě k vzájemnému propojování vedlo?

Osobně jsem přesvědčená, že podpora vzájemných česko-německých vztahů je mojí povinností. Když jsem přišla do Mnichova, nebylo mi ani 17. Od prvního dne jsem se musela starat sama o sebe a také pracovat. Ze začátku jsem hlídala tři malé kluky manželského páru lékařů. Neměla jsem nic, kromě věcí, které jsem si přivezla v jednom kufru. Vše, co jsem potřebovala mi bylo věnováno, skoro vždy od Němců, kteří sami také předtím odněkud utekli. Bavorské státní orgá-ny mne ve všem podporovaly, na vše jsem dostala zvláštní povolení. Uznali mi jeden rok zdra-votní školy v Praze, tak jsem mohla školu ukončit za další dva roky. Potom jsem dostala povo-lení jít rovnou do 13. třídy gymnasia, přestože v Praze jsem absolvovala jen 10 a půl roku. Řekli mi, že když zvládnu probíranou látku do pololetí, tak mě přijmou. Vzali mne. Maturovala jsem v roce 1972. Směla jsem maturovat dokonce z češtiny a ruštiny, jiné jazyky jsem tenkrát neumě-la. Pedagogickou fakultu jsem absolvovala za čtyři semestry. Když jsem dělala doktorát, tak mi opět uznali znalost jazyků a nemusela jsem absolvovat tehdy pro historiky povinnou zkoušku z latinského jazyka.

Málokdo z Prahy (a možná i z Berlína?) oceňuje či doceňuje úzkou přeshraniční spolupráci a konkrétní přínos Euroregionů. Ty ses podílela na vzniku založení Euregia Egrensis. Mě sa-motnou překvapilo, že během pobytu v Mariánských Lázních a v Chebu jsem našla pouze dvě letmé zmínky o takto významném projektu.

Mezi roky 1996-2013 jsem v rámci Euregia Egrensis za podpory Česko – německého fondu budoucnosti uskutečnila několik česko-německých školních projektů. Na posledním projektu se podílelo 36 tříd. V rámci projektů vše fungovalo, žáci zpracovávali společně projekty, jezdili společně na tábor atd. Ukazuje se, že média mají malý zájem o pozitivní témata. Udělalo se mnoho projektů v rámci turistiky, spolupráce záchranných složek, hasičů či nemocnic. O spo-lupráci nemocnic se psalo až v souvislosti s pandemií. Skutečnost, že se žádné peníze nezpro-nevěřily, že projekty fungují a plní svou roli, bohužel na novinový článek nestačí.

Obě jsme zastánkyně lidských a ženských práv. Opět se zeptám na jakousi retrospektivu, jak se vnímání této otázky změnilo v čase.

Musím smutně konstatovat, že podstatného se nezměnilo nic. Moje dcera se narodila v prosinci 1970 ve Starnbergu v Bavorsku. Tenkrát jsem si myslela, že až bude dospělá, tak bude emanci-pace zakončená. Nebude muset vysvětlovat, proč chce studovat a proč má zájem v zaměstnání dosáhnout na nejvyšší pozice. Stále přetrvává nespravedlnost jak v odměňování žen, tak jejich zastoupení ve vrcholových funkcích.

Sama vím, jak je malá solidarita mezi ženami, a tak se to snažím měnit. Mým cílem je propojo-vat ženy z různých oblastí jak v České republice, tak v Německu, aby o sobě věděly a mohly spolupracovat a vzájemně se podporovat. V Durynském zemském sněmu jsem byla jedinou ženou ve vědeckém oddělení na tzv. vyšší pozici. A přestože mezi lety 2000-2013 byla před-sedkyní sněmu žena, já jsem zůstala jediná v oddělení, která povýšena nebyla.

Cena Ti byla udělena za celoživotní dílo, ale je mi jasné, že máš další plány. Jaké nové pro-jekty připravuješ?

Nyní se soustředím na to, jak mladým kolegům a kolegyním nejlépe předat mé zkušenosti v rámci realizace společných projektů. Velmi si vážím toho, že mladí lidé ve věku mých dětí jsou ochotné se mnou spolupracovat. Člověk dělá většinou projekty, které se ho přímo dotýkají. Pro mne osobně to znamená zabývat se zločiny komunismu, emigrací a jsem velmi ráda, že jsem našla spoustu podporovatelek na obnovení Česko – německého diskusního fora žen. V rámci tohoto fora připravujeme dva projekty, audio-visuální o českých a německých spisovatelkách s českým PEN klubem a sdružením Adalbert Stifter. Těším se i na náš společný projekt věnovaný politickému a společenskému postavení a situaci žen v Německu a v České republice. A v příš-tím roce se uskuteční i druhá konference o česko – německo – židovských vztazích.

Žiješ se svým manželem v Německu, ale do Prahy pravidelně jezdíš. Máš tak jedinečný pro-stor pro srovnání dvou společností. Jak na tom Češi a Němci jsou?

Srovnání obou společností je komplikované. Osobně pracuji na tomto tématu už skoro půl stole-tí. Zastávám názor, že typicky německá či typicky česká společnost neexistuje. Během mého prvního projektu v Euregiu Egrensis v druhé polovině devadesátých let, který se jmenoval: „Po-znat sebe na cizím“, žáci zjistili, kolik mají společného. Na vysvětlení stačí konstatovat, že za-tímco Euregio Egrensis existoval již od roku 1136, národní státy, tak, jak je známe, vznikly až po I. světové válce.

Žila jsem přes 25 let v Bavorsku. Od podzimu 1992 žiji v Durynsku, bývalé NDR, kam jsem šla budovat administrativu. Pro Čechy to může být nezvyklé, ale problémy východoněmeckých občanů jsem asi chápala lépe než Němci ze Západu. Propojení Durynska s Čechy jde až k Pře-myslu Otakarovi I., který si vzal za manželku Judith z Durynska a strávil v Durynsku své stáří. Erfurtská univerzita byla založena profesory Karlovy University. Na Erfurtově univerzitě se Luther seznámil s husitstvím. Během třicetileté války, když byly boje nejsilnější, byly uschová-ny husitské spisy ze 14. století v Jeně. Zde studoval také Jan Kollar. To už jsme v 19. století. Někdo si dal tu práci a spočítal, že Goethe strávil v Čechách celkem více než tři roky. Jeho kon-takty s Dobrovským a dalšími obrozenci by měly být více známé. Zrovna tak jako, že Herder by nikdy nestudoval teologiii a nestal se podporovatelem rovnoprávnosti takzvaných malých jazy-ků, kdyby nebyl obdivovatelem Komenského. Mecenášem Smetany byl Franz Lizst. Přála bych si, abychom si nejen uvědomili, že máme společnou středoevropskou historii, ale také začali tato fakta obohacujícího soužití vyučovat.

Už v úvodu jsem zmínila, že jsi nejen mou blízkou přítelkyní, ale i mentorkou. Jakou mentor-skou radu bys dala nové generaci mladých žen? A jako matka syna a dcery, jakou radu bys dala mladým mužům?

Jako jediná žena ve vědeckém oddělení sněmu jsem byla zodpovědná za parlamentní výbor, který nesl název rovnoprávnost. Ve výboru jsme se zabývali právě násilím v domácnosti a vý-chovou chlapců. S výborem jsme byli v Rakousku a ve Švédsku. V Rakousku existuje školní model vzdělávání proti násilí, který je určen pro chlapce. Výboru se ale nepodařilo tento model v Durynsku prosadit. Děti jsem vychovala zcela rovnocenně a naučila jsem je všechno, co jsem uměla v domácnosti já. Nedávno jsem telefonovala se synem Janem, který žije v Den Haagu a pracuje v Amsterodamu v bance jako expert na Internetbanking, a on mi říkal, že během zoom meetingů plete. A když nás navštíví se synem a manželkou, tak se v kuchyni potkají tři genera-ce, včetně mého manžela.