Constantin Kinský

 

“Živá společnost je ta, která tvoří”

 

 

Další ze série rozhovorů s příslušníky tradičních šlechtických rodů mne zavedl do Žďáru nad Sázavou.  Pan hrabě Constantin Kinský společně s manželkou Marií zde spravují zámek Žďár. Zámek je položen pod barokní perlou kostela Svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Díky intervenci otce pana Kinského Radslava byl tento klenot zapsán jako památka UNESCO.  Zámek Žďár však nežije pouze historií, jak dokazuje interaktivní Muzeum nové generace, jehož unikátní zážitková multimediální expozice byla vyhlášena jako nejlepší slovanské muzeum ve střední Evropě.

Rozhovor jsem nakonec pojala jako výlet pro celou rodinu. Sám pan Constantin věří, že zámek je nepřesný název pro objekt, neboť historické památky by se neměly zamykat, ale odemykat a zpřístupňovat veřejnosti.  V tomto duchu také Zámek Žďár nabízí možnost ubytování přímo na zámku. Už jste někdy měli možnost přespat ve středověké strážní věži, ovšem s komfortem, který přináší 21. století?  Návštěva zámku a muzea vám jistě přinese nezapomenutelný zážitek.  

Pro rozhovor s panem Kinským se nabízelo mnoho témat, pan Kinský si přál hovořit především o vzdělávání a potřebě rozvíjet českou kreativitu tak, aby se Česká republika nestala pouhou montovnou.  Náš rozhovor ostatně probíhal v jeho kanceláři, která sídlí v budově bývalé Šlechtické akademie.

Pane Kinský, šlechtické rody jsou rozvětvené a zároveň navzájem spřízněné. Zatímco Váš bratranec, František Kinský, starosta a majitel zámku v Kostelci nad Orlicí nyní v České televizi uvádí pořad Modrá krev, Váš další o mnoho starší bratranec, Ferdinand Kinský, působil jako profesor Univerzity v Nice, a v Čechách jsem se s ním setkala při spolupořádání Letní školy evropských studií pro pracovníky státní správy.  Jak dobře znáte svůj rodokmen a všechny příbuzné?

No, úplně všichni se také neznáme, vídáme se nepravidelně, ale když se potkáme, například na různých svatbách, tak je cítit, že k sobě patříme.  Organizovali jsme rodinné jamboree z celého světa a pravidlem bylo, že jste byl rozený Kinský/Kinská nebo vaši prarodiče byli nositeli tohoto jména. Sešlo se nás 360, nejvzdálenější příbuzní přijeli z Japonska a z Peru.  Podrobné seznamy hovoří o 400-500 rodinných příslušnících.  Je zajímavé, když se v takto velké skupině projeví pocit, že k sobě patříme.  S touto sounáležitostí se pojí i další zajímavý aspekt a to přináležitost k vlasti na straně jedné a úplná svoboda na straně druhé.  Naše kořeny vnímáme jako obohacení, ale nejsou závislé na teritoriu.  Historicky nás definoval úzký vztah s místními lidmi na straně jedné, na druhé straně jsme cítili touhu po nezávislosti na centrální moci.  Tento postoj nás naučil svobodnému myšlení a otázka hranic v tomto kontextu je pro nás opravdu relativní.  Přidám jednu úsměvnou rodinnou historku o našich vzájemných vztazích, ilustrující, jak se vzájemně škádlíme.  Ti starší z rodu, co byli místní a obhospodařovali majetky, získali titul hrabě a ti, kteří byli mladší, dostali titul kníže a museli jít dělat kariéru do Vídně.  Ti mladší nás častují přídomkem „sedláci z venkova“, zatímco my je nazýváme „kolaboranty“ s ústřední mocí.

Jak vnímáte skutečnost, že se téma šlechtických rodů, jejich vlastenectví a láska k zemi opět vrací do povědomí veřejnosti?

Dějepis je mnohem důležitější, než si uvědomujeme.  Vezměme si kupříkladu ekonomickou krizi a reakci USA a reakci Evropy.  Američané si formovali svůj vztah ke krizi na pozadí událostí z roku 1929.  Velká krize přinesla deflaci a recept na hospodářské oživení spočíval v ohromných investicích, deficitních rozpočtech, projektování velkých staveb a zadlužení státu.  Ekonomický přístup dle Johna Maynharda Keynese.  V Německu se ta samá krize projevila hyperinflací.  Němci si z krize odnesli zcela opačnou lekci.  Vyrovnaný rozpočet, přísná rozpočtová disciplína, žádné ekonomické stimuly.  A tento přístup, shrnutý v přístupu Fridricha Augusta Hayeka, považuji v dnešní době za katastrofický.  Jsem přesvědčen, že Evropa potřebuje nastartovat a podpořit ekonomiku a teprve potom snižovat zadlužení.  My se dnes nerozhodujeme na základně dnešních potřeb, ale na základě emocí, které sahají zpátky do 30. let minulého století.

Jako druhý příklad mohu uvést dnešní citlivé téma imigrace.  Toto téma je velmi vážné a zaslouží strategii, která bude důstojná, citlivá a zároveň faktická.  Vůbec nechci tvrdit, že máme otevřít brány všem bez rozdílu, ale diskuze na toto téma v Čechách je velmi složitá, protože probíhá na pozadí vnímání cizinců, které se utvářelo na základě Benešových dekretů.  Dokud toto téma nebudeme mít integrováno, tak nemůžeme vést racionální debatu o vztahu k cizincům.  Skutečnost, že od roku 1938 do roku 1989, s výjimkou krátkého období 1945-1948, jsme nemohli mít normální vztahy s okolním světem, významně ovlivňuje dnešní debatu o současných problémech.  Dějiny nás mají inspirovat, zároveň se však od nich musíme osvobodit.

Památka má hodnotu pouze tehdy, když má smysl pro dnešní a budoucí generace.  Památka je nositelem hodnot, na které lze navázat.  V souvislosti s dějinami uvedu dvě motta, která jsou komplementární a která ovlivňují naše směřování. „Naše minulost je pramenem budoucnosti.“ a „Společnost, která tvoří, žije“.

Dostáváme se tedy k Vašemu oblíbenému tématu, totiž tvořivosti…

Vnímám, že v současné době se Čechům jako národu daří, jsme úspěšní, nezaměstnanost je nízká, musíme však investovat více do tvořivosti.  Je potřeba nejen vyrábět automobily, které navrhuje někdo ze zahraničí, ale navazovat na naši bohatou průmyslovou a kreativní tradici.  Základy tvořivosti začínají ve školách, mimo jiné i při školních výletech, když máte možnost obdivovat památky. Proto je naše muzeum jiné, multimediální a zážitkové.  Já sám, ačkoliv jsem velkým přívržencem umění, se v klasickém muzeu začínám brzy nudit.  Kolem mne zdi, na nich obrazy, s titulkem „český mistr kolem…“, ale že ten pan Kolem toho hodně namaloval, že?  Na wikipedii ho však nenajdete.  Zážitky jsou důležitější.  A tak v našem muzeu zprostředkujeme setkání se zakladateli kláštera ze 13. století nebo s těmi, co se podíleli na rekonstrukci ve století 18.  A také s těmi, co vytvářejí hodnoty dnes.  Víte, že naše sádky na kapry sahají právě do 13. století?  Hodně se věnujeme baroku.  Tvrdíme, že český člověk je barokní člověk, jenom to neví.

V dobách komunismu nebylo baroko zrovna oblíbeným tématem, v podání mnohých to přeci byla doba „temna“.

Já si myslím, že baroko bylo naopak velmi oblíbené období, protože se jím dalo dobře manipulovat a velmi dobře sloužilo ideologii.  Když jdete pěšky k Zelené hoře, tak na konci cesty můžete pozorovat dvě ideologie:  na jedné straně zámek, cisterciánský klášter, rybníky a na straně druhé paneláky, také reprezentující ideologii.  Ten šok nechci kritizovat, chci ho pochopit.  Náš vztah k emocím byl formován během baroka, stejně jako náš vztah k životu a smrti, vztah k vertikalitě, práci se světlem, práci s prostorem, práci s krajinou a další poznání.  Pro nás je to doba temna, ale ruku na srdce, kdo opravdu Jiráska a jeho díla četl?  Baroko je přitom jeden z vrcholů tvořivosti.  Rozhlédněte se kolem, Zelená hora je světovým unikátem.  Myšlenka vidění světa se ve zdejší krajině nádherně odráží – začíná při pohledu na hřbitov, následně zámek se statky, symbolizující laický a světský život a nakonec kostel sahající k nebi.  Téma péče o krajinu je velmi důležité rovněž pro dnešní dobu, protože lidé se chovají podle toho, jaký prostor mají kolem sebe.  Když je město pěkné a příjemné místo k žití, lidé mají tendenci chovat se mnohem zdvořileji.  Brutální prostory podněcují brutální chování.  Krajina je vlastně takové spojení mezi dějepisem a zeměpisem, mezi přírodou a člověkem.  Toto téma není zdaleka tak moderní, jak by se mohlo zdát.  Památka, ať již je to budova či krajina či okolní příroda, je pramenem budoucnosti.

Přejděme k další otázce, tentokrát školství.  V souvislosti s kreativitou a průmyslovou tradicí, jste zastánce technického vzdělávání nebo humanitních věd? 

Během působení v konzultantské společnosti Rolland Berger jsme prováděli mezi CEOs v Evropě průzkum na téma, jakých deset kritérií budou potřebovat zaměstnanci splňovat za deset let… Tipnete si, jaké bylo první kritérium?  Znalost angličtiny, protože je potřeba, aby angličtina nebyla prvním cizím jazykem, ale druhým rodným jazykem.  Následujících osm kritérií bylo věnováno soft-skills, jako např. projektové myšlení, práce v týmu, schopnost řešit složité problémy, sebedůvěra a posledním kritériem byly technické znalosti.  A co nás učí škola především?  Kritérium č. 10.  Musíme mít tyto znalosti, ale musíme mít i ty ostatní.  Náš rozhovor se odehrává ve Šlechtické akademii, kde výuka byla opravdu komplexní.  Studenti tančili, šermovali, zároveň se učili aritmetiku, geometrii, fyziku, přírodní vědy, ale i latinu, němčinu, francouzštinu či italštinu.  Jsem zastáncem přístupu péče o přirozený talent, nikoliv tradiční výchovy, která zdůrazňuje nedostatky.  Jako příklad uvedu náš program, který učí matematiku pohybem.  Moje manželka se věnovala programu Škola tančí.  Škola, která se věnuje dětem s poruchami učení, přizvala ke spolupráci choreografa a ten byl schopen se s dětmi naučit matematiku skrze pohyb.  Když se naučím takto vnímat matematiku pohybem, nedochází k zablokování mozku skrze to, že čísla neumím nebo je nemám rád.

Jak tedy vnímáte novou generaci?

S nadějí a zároveň s obavami.  Generace našich dětí je chytrá, mají spoustu znalostí, zájem o celý svět a přemýšlí opravdu globálně.  Trochu mi připomínají Adama a Evu, z mýtu z knihy Genesis.  Měli znalost o světě a zároveň odpovědnost.  My rovněž neseme odpovědnost za celý svět, stačí zmáčknout červený knoflík v jaderném kufříku.  Nebo globální oteplování.  V určité části populace je však mládež, která se vrátila zpět do období kmenů.  A teď nemluvím pouze o dětech nespokojených imigrantů ve Francii, ale rovněž o xenofobních náladách, které jsou pozorovatelné v okolních zemích.  A nevím, kdo ten střet mezi globální humanitární otevřeností a návratem k tribalismu vyhraje… Myslím, že je potřeba rozšířit program poznání v rámci EU Erasmus i na studenty učebních oborů, tak, abychom mohli kultivovat pocit vzájemnosti a umění spolužití.  Toto téma mimochodem spojuje Francii i Českou republiku.

Máte ještě nějaké další sny?

Svěřím se Vám se svým plánem, který však už nemám sílu sám realizovat. Rád bych vybudoval sdružení Chytrá ruka, paralelu k oblíbenému „prdůchovi“. Truhlář, pekař a zástupci dalších profesí by po odchodu do důchodu věnovali jedno odpoledne dětem, které by se tak mohly učit řemeslům.  Je jedno, zda se z dětí truhláři stanou, ale pokud bude právník umět se dřevem, bude úspěšnější i ve své profesi.  Část dětí se může naučit technickému vzdělávání.  Je známo, že truhlář na rozdíl od administrativní síly má opravdu práci na celý život.  Třetím benefitem bude vztah mezi dvěma generaci.  Může to být odpověď na již zmíněné riziko tribalismu.  Čtvrtým benefitem může být pokračující smysl života pro důchodce.  Financování by bylo možné prostřednictvím penzijního systému a dopad na všechny neuvěřitelný.

Autor: Linda Štucbartová