S ředitelem jedné z nejúspěšnějších neziskových organizací v Evropě, Člověka v tísni, a také lektorem ELAI jsme si povídali o tom, jak koronavirus ovlivnil nejen jeho samotného, ale i celou řadu důležitých věcí v jeho organizaci. A také o tom, proč považuje firemní kulturu za nesmírně důležitou a jakou roli v této věci sehrává autentický leadership.
Když se vás vaši přátelé a známí ptají, jak se vám v posledních měsících daří, co jim odpovídáte?
Možná to bude znít překvapivě, ale říkám jim, že v zásadě nijak zvlášť špatně. Je to asi tím, že v Člověku v tísni jsme dlouhodobě zvyklí pracovat v náročném prostředí. Takže nás koronavirus možná překvapil méně než většinu lidí, pro které je prostředí válek, diktátorských režimů apod. něco absolutně nepředstavitelného. Tím ale nechci říct, že bychom byli naprosto v pohodě, samozřejmě nás jako všechny zmáhá nedostatek mezilidského kontaktu, příležitostí se navzájem osobně povzbudit, načerpat energii, nějakou radost z práce, což se přes sítě zažívá špatně.
Změnilo se ve vašem životě něco významného, kromě obligátní nutnosti práce na dálku ap.?
Už před před vypuknutím pandemie jsme byli hodně „digitalizovaní“. Jelikož působíme v několika desítkách zemí, musíme mít napříč sladěné finanční řízení, workflow, učetnictví ap. A proto, paradoxně možná podobně jako pro velké IT firmy, přizpůsobit chod Člověka v tísni podmínkám lockdownu nebyl příliš velký problém. Stačilo nám dotáhnout prakticky jen pár věcí. A musím říct, že to pro nás byl poměrně příjemný „aha moment“, tedy zjištění, jak dobře se dá pracovat, i když je společnost kompletně uzavřená. Pokud jde o změny, na které jste se ptal, přineslo nám to spoustu nové práce, hlavně v České republice.
Jaké?
Jednak jsme začali intenzivně podporovat distanční vzdělávání. Především tím, že jsme sháněli notebooky pro děti ze sociálně slabých rodin a pomáhali jim se připojit. Taky si troufám říct, že se nám povedlo přesvědčit vedení pedagogických fakult, aby svým studentům za to, že budou tyto děti doučovat, poskytovaly kredity. Zároveň jsme se stali jedním z expertních míst, které dává ministerstvu školství podněty a připomínky k řešení problému, jak to udělat, aby slabší děti zpoždění ve výuce dohnaly.
Za druhé došlo ke skokovému nárůstu dluhové problematiky. Pod tlakem covidu se povedlo inspirovat politiky, aby v oblasti exekucí, toho neregulovaného, mnohdy až nemravného prostředí, udělali řadu důležitých kroků. Mluvím například o zastavení praxe dětských exekucí, dále o velké novele exekučního řádu, která je těsně před schvalováním atd.
Za třetí jsme spustili přímé dluhové poradenství, od loňského léta působí v rámci Člověka v tísni padesát šest nových dluhových poradců. Přibylo nám i hodně sociální práce, mimo jiné se podílíme na distribuci potravinových balíčků těm, kteří jsou na tom nejhůř. Tedy lidé závislí na dávkách, kteří pracovali na částečné úvazky, dílem v neregulovaných zónách, prostě těm, kteří kvůli pandemii přišli o zdroj příjmů. Bohužel jsou dnes v ČR rodiny, ve kterých je fyzicky přítomný hlad, což je něco, čím by se asi střední Evropa chlubit nechtěla.
Ještě bych rád dodal, že reakci české veřejnosti a řady firem na vzniklou situaci považuji za fascinující. Člověk v tísni úmyslně nedělal sbírkovou kampaň v televizi, nechtěli jsme totiž kvůli lékařům, zdravotním sestrám a dalším v první linii na sebe strhávat pozornost. Přesto se vybralo 70 milionů na výzvu je potřeba pomáhat doma, což nám umožnilo sestavit velký tým, který bude působit zhruba dva roky.
Zbytek rozhovoru naleznete zde.
Převzato od ELAI.