Členové týmu prvního online zdravotního a úrazového pojištění psů a koček v ČR PetExpert sestavili ve spolupráci s uznávanou odbornicí na psí medicínu a výchovu psů a vedoucí týmu Veterinární kliniky MVDr. Martinou Načeradskou seznam deseti mýtů a omylů souvisejících se zdravím a výchovou psů. Jak tedy správně přistupovat k péči a výchově vašeho psího člena rodiny?
Mýtus 1: Fena musí mít alespoň jednou za život štěňata
I když z vědeckého hlediska je to úplný nesmysl, je to stále rozšířená pověra, která vede pouze k tomu, že se útulky plní štěňaty. Není pravda, že je to dobré pro zdraví feny, naopak mít štěňata je velká zátěž pro organismus. Fenky musí živit sebe a ještě štěňata, a pokud nejsou správně krmené, mohou mít naopak velké zdravotní potíže. Dalším milným argumentem pro to, aby fenka měla štěňata, je údajně nižší riziko zánětů dělohy a nádorů mléčné žlázy či falešné březosti, což je také nesmysl. Jediné, co prokazatelně zamezí rozvoji zánětu dělohy a tumorů vaječníků je kastrace. Nejlepší prevencí rozvoje nádorů mléčné žlázy je pak kastrace provedená před prvním háráním, nebo mezi prvními dvěma háráními. Já osobně doporučuji kastraci mezi prvními dvěma háráními, aby fenka pohlavně dospěla a tělo mohlo lépe dozrát, než se provede takový zásah.
Mýtus 2: Každý pes se ke mně hodí, musí se přizpůsobit
Lidé si dneska často vybírají psa dle vzhledu, aniž by si přečetli, k čemu bylo dané plemeno šlechtěno, nebo k čemu se používalo. Tak například velmi aktivní člověk by si neměl pořizovat plemeno, které je velmi zatížené různými zdravotními vadami, jako jsou krátkolebá plemena. „Měla jsem majitele, který byl upřímně překvapený, jak to, že s ním ten anglický buldok nemůže chodit běhat každý den na 30 minut?! No, protože se to zvíře dusí už jen, když musí ujít pár kroků,“ popisuje MVDr. Martina Načeradská. Pes je dnes často brán jako doplněk a když se „živá kabelka“ nechová dle představ svého majitele, tak buď skončí v útulku, nebo je označena za agresivní zvíře, které by se mělo utratit. A je tu ještě třetí možnost zvíře psychicky zlomit a přimět ho chovat se dle přestav svého majitele. Tomuto stavu se říká naučená bezmoc (learned helplessness) a majitelé ho mají obzvláště rádi, protože pes poslouchá a nezajímá se vůbec o svět okolo, přišel na to, že nic jiného nemá smysl a je ve stavu hluboké deprese. Takových zvířat bohužel přibývá, protože „poslouchajícího“ psa chce mít každý a když to ještě vidí televizi, tak to musí být správně.
Mýtus 3: Pes žije jen chvíli, není třeba nic plánovat
Když si pořizujeme psa, je to závazek na mnoho let a stejně jako, když rodiče plánují dítě, je třeba plánovat a přizpůsobit život živému tvorovi, který s námi začne sdílet domácnost. Pes žije průměrně 10-15 let a na to je třeba myslet. Není to jen módní doplněk na pár měsíců, je to živá bytost, které musíme přizpůsobit svůj život a denní režim. Bude potřebovat společnost, venčení a zdravotní péči. Když je mladý a zdravý, tak jeho péče není náročná, potřebuje jen očkování a sem tam si přivodí nějaký úraz. Ale když stárne, začne potřebovat častější kontroly u lékaře a případně léčbu, stejně tak jako stárnoucí člověk potřebuje více lékařské péče. Pokud nechce majitel neustále myslet na to, kolik ho to může stát, když se něco stane, je dobré si zvíře pojistit. Pokud si majitel zvíře pojistí už jako mladé, může pojistka výrazně pomoci, když je staré a skutečně potřebuje veterinární péči. Na trhu už je mnoho možností, je třeba si jen vybrat. V zemích jako je např. Anglie, nebo Švédsko už je většina zvířat pojištěných.
Útulky jsou plné starších psů, které někdo odložil, protože začali být svým majitelům na obtíž, ať už kvůli obyčejnému stáří, nebo kvůli tomu, že potřebovali péči, kterou jim majitelé nechtěli nebo nemohli poskytnout.
Mýtus 4: Pořídit si psa přes inzerát na internetu je bezpečné
Je opravdu třeba dobře vybírat, ODKUD si budoucí majitel zvíře pořizuje. Je velký rozdíl, jestli se jedná o psa od slušného chovatele, kam se na něj zajde několikrát podívat, od narození sleduje, jak roste, nebo jestli si pořídí štěně od neznámého člověka na benzínce nebo přes inzerát na internetu. Nejpodstatnější rozdíl je cena veterinární péče. Ten první pejsek bude potřebovat pravděpodobně jen očkování a ten druhý bude stát spoustu peněz za diagnostiku u veterináře, pokud vůbec přežije první týden. Psi z nevhodných podmínek často trpí různými nemocemi nebo vadami, často mají dokonce falešné očkovací průkazy a během prvního týdne v novém domově mohou uhynout např. na parvovirózu. „Je velmi smutné, že člověk, který si vybírá mobilní telefon, nebo auto stráví hodiny u internetu vybíráním vhodného modelu, ale pokud jde o živé zvíře, tak chce okamžitě a hned to, které si vybere, protože je zrovna dané plemeno v módě. Pak se nemůže divit, že velmi snadno naletí překupníkům,“ dodává Martina Načeradská.
Trailer na nový dokumentární film na toto téma, na kterém se podílela i MVDr. Načeradská:
Mýtus 5: Informace o očkování se nemění
Světová asociace veterinárních lékařů malých zvířat (World Small Animal Veterinary Association – WSAVA) vydala v roce 2015 nejnovější verzi doporučení, co by se mělo kdy očkovat a hlavně od kdy. Tato doporučení byla přeložena i do českého jazyka a jsou volně ke stažení (zde). Obecně platí, že u štěňat z chovů, kde se nevyskytuje žádná nebezpečná nákaza pro psy, stačí začít s očkováním až v 8-9. týdnech věku a poslední přeočkování pak dostávat ideálně ve věku 16 týdnů, kdy už je nižší hladina protilátek od matky. Když se ukončí očkování dříve, tak jak se to často dělá ve 3 měsících, nemusí mít až čtvrtina štěňat dostatečnou hladinu protilátek a může onemocnět např. parvovirózou, protože protilátky, které štěně v krvi má, se navážou na vakcínu a její efekt pak není takový. Po prvních štěněcích vakcinacích, by mělo následovat přeočkování v 1 roce a pak už je možné některé z nemocí, jako jsou např. parvoviróza (nebezpečné průjmové onemocnění, virus napadá i bílé krvinky, může poškodit i srdce a další tkáně), psinka (virové onemocnění, které podle formy napadá nervový systém, střeva, kůži nebo plíce, tzv. „psí spalničky“ – virus je ze stejné skupiny virů jako ten lidský) či hepatitida (virový infekční zánět jater), očkovat 1x za 3 roky. Všechna jmenovaná onemocnění končí u většiny psů smrtí nebo trvalým poškozením zdraví. „Trend neočkovat už dorazil i mezi majitele psů, a chtěla bych před ním důrazně varovat, protože jedinou skutečnou ochranou je včasné a kvalitní očkování,“ upozorňuje MVDr. Martina Načeradská. Stejně tak i extrém očkování všeho každý rok není správný, protože to zbytečně zatěžuje imunitní systém. „Pro své klienty tedy vybírám vakcíny, které jsou šetrnější k organismu psů a je tedy možné je očkovat méně často. Nebo pokud jim daný typ vakcíny nevyhovuje, testujeme protilátky přímo v ordinaci, a pokud jich má pes dost, očkovat se nemusí. Je to podobný princip jako očkování proti tetanu u lidí – pokud má člověk dostatek protilátek, očkovat se nemusí. Očkování proti vzteklině je v naší zemi povinné a řídí se dle registrace vakcíny, takže se očkuje 1x za 3 roky, ale také 1x za 2 nebo každý rok, záleží na registraci vakcíny.“
Mýtus 6: Kastrace psa vyřeší jeho problémy s chováním
Dříve panoval názor, že když se pes vykastruje, bude hodný a už nebude útočit na jiné psy. Nejen že to není pravda, což se ukázalo i ve studiích, dokonce kastrace psa, který útočí ze strachu, může jeho chování ještě zhoršit. Studie, které se zabývaly vlivem kastrace na projevy agresivity psů, naopak ukázaly, že kastrace může dost často toto chování ještě zhoršit. To, že pes nemá varlata, vede sice ke snížení hladiny testosteronu a pokud se pes choval agresivně díky vysoké hladině testosteronu, tak kastrace pomoci může, ale je to jen zlomek případů. V drtivé většině případů jde spíše o chování, které se pes naučil projevovat díky tomu, co se okolo něj dělo a bez změny chování majitele a správné práce se psem to řešit nepůjde. Pokud se bude kastrovat agresivní, ustrašená fenka, může se toto chování ještě zhoršit, protože pohlavní hormon progesteron zvíře přirozeně zklidňuje a ještě pomáhá zvyšovat hladinu serotoninu v mozku, což ještě více pomáhá zvíře uklidnit. Kastrací se tento mechanismus „uklidňování“ odstraní.
Mýtus 7: Dominance a pravidla smečky
Teorie dominance a pravidla smečky jsou omyly, které jsou bohužel stále velmi zakořeněné v rámci výcviku psů, a spousta psů díky tomu trpí. Teorii dominance popsal Prof. David Mech, který je americkým expertem na chování vlků, ve své první knize The Wolf: The Ecology and Behavior of an Endangered Species (1970). Jeho pozorování vycházela z pozorování vlků v ZOO, kde žijí v nepřirozených podmínkách na omezeném prostoru, s omezeným příjmem potravy. „Je to asi, jako kdybychom pozorovali vězně ve věznici a na základě tohoto pozorování pak vyhlašovali, že to takto chodí v lidské společnosti. Naštěstí neznám moc knih o lidech, které by vysvětlovaly, že lidská společnost funguje stejně jako ve věznicích, ale bohužel znám mnoho knih o výcviku psů, i několik televizních pořadů, kde se vysvětluje, že TAKTO to funguje v rodině se psem, a proto bychom jako správní majitelé měli psovi různými způsoby neustále dokazovat, že není vůdcem smečky,“ říká Martina Načeradská. Sám Prof. Mech teď objíždí svět a přednáší o tom, že se mýlil, jenže bude trvat roky, než tento omyl přestane ovlivňovat výcvik psů. Teorii dominance velmi dobře popisuje a zároveň jednotlivé argumenty vyvrací Barry Eaton ve své knize Psí dominance: Mýtus nebo skutečnost? Popisuje, jak asi vnímá pes to, že musíme jíst první, že mu musíme pošlapat pelíšek, když nedělá co má, abychom mu dokázali, že jsme „v hierarchii nad ním“ a další podobné nesmysly. Vlčí i psí smečky fungují jako rodiny, kde je vedoucí rodičovský pár, který smečku vede. Vůdci smečky se stávají ti nejlaskavější a nejtrpělivější jedinci, kteří se starají o blaho ostatních. Měli bychom se od nich učit, jak se hezky chovat ke svým „dětem.“
Mýtus 8: Není třeba pečovat o zuby
Spousta majitelů psů je přesvědčena, že není třeba pečovat o psí zuby, protože to dřív také nikdo nedělal. Jenže si neuvědomují, že psí způsob života se razantně změnil ve srovnání s divoce žijícími psovitými šelmami. Když žil člověk v chýších a jeho zdrojem obživy byl lov mamutů, tak si také nečistil zuby, jenže umíral mnohem dříve než teď a ve vyšším věku obvykle už mnoho zubů neměl. Dnešní psi už neloví, člověk je krmí různými způsoby, a díky veterinární péči také žijí mnohem déle. Správná péče o zuby a dásně zahrnuje každodenní čištění vhodným kartáčkem a pastou, nebo případně návlekem na prst z funkčních vláken. Různé roztoky a pamlsky mají jen minimální účinek a některé z nich jsou dokonce toxické. Konkrétně jeden celkem populární bylinkový roztok obsahuje mimo jiné chlornan sodný, což je to samé, co je v čisticích prostředcích jako je např. SAVO. Některé lidské pasty na zuby obsahují zase xylitol, což je umělé sladidlo, které je pro psy velmi toxické, mohou uhynout i po velmi nízké dávce v křečích.
Mýtus 9: Pes musí automaticky zvládnout být sám
Majitelé jsou přesvědčení, že už i malé štěně musí zvládnout být doma samo. Poměrně často se píše, že pes je smečkové zvíře, ale stejně tak, že štěně si musí hned zvyknout na to, že bude doma samo. Pes je opravdu smečkové zvíře, a pokud je nucen být doma o samotě tak trpí. Vlk i pes byli vždy smečková zvířata a proto nemůžeme čekat, že se za pár desítek let přizpůsobí našemu životnímu stylu, když po tisíce let byli zvyklí žít ve smečkách. Jednoduše nemají v genech to, že je můžeme na 8-10 hodin nechat doma o samotě a odejít do práce. Pozorování vlků a také psů na dálném východě ukazují, že fena NIKDY nenechává štěňata o samotě až do věku 6-8 měsíců a vždy jim „zařídí“ tetu na hlídání. „Myslet si tedy, že si pořídím štěně, vezmu si na 14 dní dovolenou a pak to bude OK je opravdu zcestné. Naučit na samotu lze, ale je třeba být velmi trpělivý a postupovat dle toho, co pes zvládá a co už ne a zbytečně na něj netlačit, jen proto, že potřebuju jít na mejdan,“ radí MVDr. Martina Načeradská. Dnešní doba nám velí, že se všechno musí přizpůsobit našemu konzumnímu způsobu života, ale psi toto prostě nedokážou, nemohou se tak rychle přizpůsobit. „A díky tomu pak v ordinaci neustále řešíme rozkousaný nábytek a oblečení, zdemolovaný byt, štěkání a vití, když je pes doma sám. A to hlavně v případech, kdy majitel nechává malé štěně doma o samotě. Prakticky nikdy neřeším problémy psů majitelů, kteří pracují z domova.“
Mýtus 10: Každý pes potřebuje spoustu pohybu, čím víc tím líp!
Ano, pes potřebuje pohyb, ale všeho s mírou. Navíc jsou u psů velké rozdíly mezi plemeny. Např. pokud bude krátkolebý (brachycefalický) pes aportovat v létě dostatečně dlouho vyslouží si vážný kolaps a pokud to přežije tak pobyt v nemocnici. Bohužel je stále rozšířený mýtus, že všichni psi potřebují stále něco honit, za něčím běhat, aby se „vyběhali,“ nikdo už bohužel nepřemýšlí nad tím, že potřebují hlavně mentální stimulaci a pokud ji nemají, tak stejně jako lidé hloupnou a ztrácejí schopnost sociální komunikace s ostatními psy. Pokud pes provozuje pouze naučenou fyzickou aktivitu, nebo loví – typicky házení aportů, využívá pouze svůj instinkt a cca 2 % své mozkové kapacity. Pokud takovou aktivitu provozuje dostatečně dlouho a často, stane se doslova závislý na házení míčků, na adrenalinu, který se mu při tom vyplaví a z jeho majitele se pak stává jeho dealer – drogový dealer. Pokud pes něco loví, chová se instinktivně, jeho hladina adrenalinu je mnohdy tak vysoká, že ani necítí, že se zranil. Často si pak přetrhne vazy v koleni a ani nekulhá. Příroda zařídila, že když jde do tuhého, vyplaví se adrenalin, aby organismus zvládl „stres“. Výborně toto vysvětluje biolog Robert Sapolsky v knize Proč zebry nemají žaludeční vředy (Why zebras don’t get ulcers), včetně vlivu stresu na zdraví a sociální chování. V tomto se bohužel psi vůbec neliší od nás lidí, čím více stresu, tím více zdravotních potíží a méně sociálních dovedností a tak máme parky plné psů, kteří aportují, honí se za míčkem a pak chtějí „sežrat“ všechny ostatní psy…
Jak psa pak z takového bludného kruhu dostat? Jednoduše přestat být jeho drogovým dealerem a vymyslet nějakou společnou aktivitu, která bude psa mentálně stimulovat. Příkladem může být třeba hersenwerk – hlavolamy pro psy, nebo pachové práce, nebo prostě jen očichávání zastávek městské hromadné dopravy…
MVDr. Martina Načeradská, Ph.D., MANZCVS (Medicine of cats)
Absolvovala veterinární fakultu na VFU Brno a dokončila distanční Ph.D. studium tamtéž. Nedávno získala členství v Australian and New Zealand College of Veterinary Scientists a titul MANZCVS Medicine of cats, což mají 2 veterinární lékařky v celé ČR (obě pracují ve stejné ordinaci). Založila první Cat Friendly clinic v ČR s mezinárodní certifikací, která zaručuje, že o své kočičí pacienty pečuje na mezinárodní úrovni a s láskou. Věnuje se dermatologii, stomatologii a psychologii zvířat. Vede štěněcí školku, kde učí majitele jak rozumět svým čtyřnohým přátelům. Je zakládající členkou české asociace felinní medicíny, country reresentative Pet Dog Trainers of Europe, aktivní členkou International Society for Feline Medicine a European society of Veterinary Dermatology. Aktivně se podílí na vzdělávání dětí, majitelů i kolegů veterinárních lékařů. Publikuje v českých i zahraničních časopisech, spolupracuje s televizí, neziskovými organizacemi a politiky v rámci zlepšení welfare zvířat v naší zemi.
MVDr. Martina Načeradská – Proč se vyplatí pojistit si svého mazlíčka?