Zdroj: dpa
Smrt Karla Gotta, nejúspěšnějšího českého zpěváka, ale i herce a malíře, zasáhla nejen Čechy a Slováky, ale i mnohé zahraniční příznivce. Časopis Czech and Slovak Leaders o rozhovor s Mistrem usiloval několik let, bohužel s ohledem na jeho zdravotní stav se interview nikdy neuskutečnilo. Pojďme si tedy nyní na Karla Gotta alespoň společně zavzpomínat. Jeho osobnost si místo v našem časopise jistě zaslouží.
Během své kariéry, trvající nepřetržitě od roku 1965, prodal Karel Gott více než 50 milionů nosičů alb, což z něj činí hvězdu světového formátu. Zpíval nejen česky, ale i německy, anglicky, italsky a rusky.
V roce 2018 obdržel Karel Gott v Německu prestižní cenu „Goldene Henne“ za celoživotní dílo. Prodal zde 25 miliónů desek a po Václavu Havlovi, který stejnou cenu obdržel v roce 2009, se stal druhým nositelem této ceny z České republiky.
Byl prvním zpěvákem z Československa, který půl roku vystupoval v Las Vegas, zpíval několikrát v Nashvillu, později v Atlantic City a v Carnegie Hall. Mezi země s významnými koncerty a turné patřila dále Austrálie, Izrael, latinská Amerika, Kanada a francouzské Cannes.
Všichni, příznivci i odpůrci, se shodnou na jedné věci. Karel Gott byl skutečný profesionál. Skromný, vždy perfektně připravený, s touhou odvést perfektní výkon, ať už se jednalo o velký koncert nebo komerční vystoupení pro uzavřenou společnost, na Mistra bylo vždy spolehnutí.
Měl prostě hudbu a publikum rád a radost rozdával dál.
Nade vše miloval své malé dcery. Před filmovou kamerou měl možnost s nimi stát v pohádkovém filmu „Když draka bolí hlava“. Bylo to symbolické, protože už jako kluka, teenagera, ho lákala herecká dráha, jedním z jeho idolů byl Oldřich Nový. Trochu ho mrzelo, že většina režisérů ho do filmů obsazovala pouze do role Karla Gotta.
A málokdo tušil, že duet Srdce nehasnou byl vlastně rozloučením…
V historickém kontextu je nejúspěšnějším rokem kariéry Karla Gotta v zahraničí rok 1968. Jeho debutové LP (Die guldene Stimmeaus Prag) se (po svém uvedení na trh 1.10.1968) stalo číslem jedna v žebříčku nejprodávanějších alb v Německu (předstihlo i takové kapely jako Beatles, Rolling Stones, atd.) a na prvním místě se udrželo 24 týdnů (prodalo se několik miliónů kusů, v té době to byl rekord). V době revolucí a násilných převratů stál apolitický Zlatý hlas z Prahy každý večer na scéně v rámci svého prvního obřího sólového turné po západoněmeckých halách, v přestávkách byl hvězdným hostem legendárních show stanic ARD a ZDF. Po obsazení Prahy ruskými tanky 21.8. mu němečtí pořadatelé a gramofirma dovolili na pár dní turné přerušit, aby se mohl ubezpečit, že rodiče a přátelé v Praze jsou v pořádku, okamžitě se však musel pod hrozbou smluvních pokut za zrušení koncertů vrátit a v Hamburger Musikhalle odzpívat další vyprodané koncerty svého turné.
Připravili jsme pro vás exkluzivní úryvek z knihy „Zwischen Zwei Welten“ aneb Vzpomínky na rok 1968, která byla dosud vydána pouze v Německu a v níž Karel Gott vzpomíná na nejúspěšnější rok své zahraniční kariéry.
Rok 1968 jsem prožil v Západním Německu. Hippie Movement, které se rychlým tempem v zemi etablovalo, chtělo zrušit různé staré konvence. Mluvilo se o volné lásce, zároveň však docházelo k obdivu hraničícímu s kultem osobnosti Ho Chi Mina, Mao Tse-Tunga, Che Guevary, dokonce Fidela Castra. V Západním Německu jsem vnímal velký, nepřehlédnutelný chaos. Znal jsem Západní Německo jako zemi, ve které je všechno přesné a uspořádané a najednou jsem tam viděl hořící auta, rozbité výlohy a houfy mladých demonstrantů. Snažil jsem se s lidmi vést dialog, ptal jsem se jich: „Jak můžete být nevděční, vždyť žijete v demokratické společnosti? Přijeďte na pár dní k nám do ČSSR, a uvidíte na vlastní oči, jak ta od vás obdivovaná socialistická idea vypadá v praxi, v reálném provedení!“.
Zajímavé je, že hlavní vůdci této německé studentské revoluce, která německou společnost v roce 1968 opravdu a značně změnila, se vrátili poté do normálního občanského života, ze spousty z nich se stala ona bourgeoisie, ve které předtím viděli svého největšího nepřítele. Dnes, v důchodovém věku, s odstupem několika desetiletí o tom někteří z nich mluví jako o „hříších mládí“.
O to zajímavější je (což jsem tenkrát nemohl tušit), že můj start kariéry v Německu, s těmi událostmi v blízkém kontextu velmi souvisel. Musel jsem působit na ony mladé lidi, na členy těch levicových komunit i na studenty asi jako exot. Když byla země rozdělená, velká část německé společnosti se dokázala identifikovat spíše se mnou než s Hippies. K mým 60. narozeninám v roce 2009 vyšel ve Frankfurter Allgemeine Zeitung následující článek:
„V roce, kdy mladí lidé měli dlouhé vlasy a šaty Hippies, najednou z Československa do Německa přijde mladý muž, v obleku s kravatou, zpívá Weisst du wohin, a je pravým opakem většiny svých vrstevníků.“
V roce 1968 jsem absolvoval spoustu mezinárodních vystoupení a koncertů. V Praze jsem měl svůj první sólový koncert v Lucerně, a z vystoupení v Lucerně se stala tradice dalších desítek let. Když jsme se potkali s mým kolegou, zpěvákem a skladatelem Udo Jürgensem v lednu 1968 na festivalu v Cannes, nabízel mi: „V roce 1966 jsem s písní „Merci Cherie“ vyhrál Grand Prix de la Eurovision. Chtěl bych se opět zúčastnit této soutěže, podmínka je, že skladatel musí mít občanství té země, kterou reprezentuje, v mém případě tedy rakouské. Zpěvák, který píseň zpívá, ovšem nemusí být Rakušák. Napíšu Ti, Karle, píseň (jmenovala se Tausend Fenster) a pojedeš v dubnu do Londýna, do Royal Albert Hall, reprezentovat Rakousko. Mezinárodní tisk o tom hodně psal: „Anglická látka, rakouský krejčí, francouzský aranžér, německý textař, československý zpěvák“. Sice jsme v Londýně nevyhráli (na prvním místě skončila Španělka Massiel, na druhém Cliff Richard), ale celá Evropa se na Eurovizi v televizi dívala, stovky miliónů lidí. Proto jsem „Tausend Fenster“ poté nahrával i v angličtině, italštině, španělštině, francouzštině a samozřejmě v češtině.
Rok 1968 byl i ve znamení dalšího hitu, se kterým jsem vystupoval na hudebním festivalu Zlatý Kohout v Rio de Janeiro: Lady Carneval od Karla Svobody a Jiřího Štaidla. I v Německu je tato píseň dodnes jedním z mých největších hitů, s německým textem. Letět do Brazílie bylo splněním dalšího snu. Dnes tam jezdí půl světa, tenkrát to bylo pro nás všechny jako výlet na druhý konec světa, do úplně jiné kultury. V Riu jsem se potkal s Paulem Ankou, který byl v Praze v roce 1966, zavzpomínal nejen na město, ale i na „krásnou Marušku“, která mu tam dělala hezké oči. Po několika desetiletích Paul Anka nedávno znova zavítal do Prahy, do Kongresového centra, tento koncert jsem si samozřejmě nenechal ujít. Píseň Lady Carneval se natáčela ve třiceti jazycích, kromě mé interpretace vzniklo i spousta coververzí jiných zpěváků a zpěvaček.
Má německá debutová píseň „Weisst du wohin“ (Schiwago Melodie) byla již od svého vydání dobře prodávaná. Prodalo se během krátké doby 250.000 singlů, ale to byl teprve začátek. V polovině května 1968 jsem píseň zazpíval v legendární televizní show „Einer wird gewinnen“ ve Wiesbadenu, tenkrát se na tyhle televizní pořady dívala půlka Německa.
23.5.1968 se mé nahrávací firmě Polydoru podařilo mistrovské dílo. Odehrávalo se finálové fotbalové utkání v rámci mistrovství Evropy, AC Miláno proti Hamburger SV, a v pauze o poločase oznámil showmaster Vico Torriani: „Nyní si poslechnete, dámy a pánové, píseň Karla Gotta, „Weisst du wohin“. Německé ulice byly liduprázdné, na ten fotbal se díval totiž každý. Hamburger SV mistrovství Evropy sice prohrál, Polydor (a tím pádem i já) ovšem zvítězili. Druhý den mně volali: „Pane Gott, tomu nelze uvěřit, ale ten váš single je všude vyprodaný, po celé zemi, my nestačíme vylisovat nové nosiče, dnes jsme do obchodu poslali dalších pár desítek tisíc, a během pár minut byly pryč.“ Celkově jsem prodal v následujících dnech a týdnech přes 1.200.000 singlů.
1.10.1968 jsem vydal svoje první LP, a stalo se opět něco neuvěřitelného: stalo se Number One v žebříčku nejprodávanějších desek a desítky týdnů se v hitparádách udrželo. Koncem roku 1968 jsem skončil na 3. místě nejpopulárnějších zpěváků v Německu, a to jsem rok předtím byl ještě téměř neznámý, prostě newcomer, jak se to dnes v hudební branži nazývá.
V momentě, kdy proslulý velitel německé studentské revoluce Fritz Teufel (sic!) musel pod přísahou vypovídat u soudu, v souvislosti s celoevropskými médii sledovanou kauzou ohledně nepokojů v západním Berlíně, na otázku “Schwoeren Sie bei Gott” (přísáháte před Bohem?) odpovídal: „Nein. Ich schwoere bei Karel Gott!“
Můj diář na měsíc srpen 1968 praskal ve švech. Měl jsem několik vystoupení v Německu, účastnil se dalších velkých TV shows německé televize, a na 21. a 22.8. jsem měl domluvené koncerty v polském Sopotu. Letěl jsem tam, ale můj koncert byl na poslední chvíli zrušený. Dá se jen domnívat proč. Protože polská vojska se také zúčastnila okupace ČSSR, s čímž většina Poláků nesouhlasila, zřejmě dostali pořadatelé strach, že můj koncert by mohl být spontánně „zneužit“ k otevřenému protestu zdejších lidi proti polské vládě. „Pane Gott, zapomeňte na to, vystupovat nebudete“. Okamžitě jsem 22. srpna ráno letěl ze Sopot do Prahy, kde jsem se ubezpečil, že moji rodiče jsou v pořádku.
Stál jsem před problémem… v Praze jsem déle zůstat nemohl, protože další den jsem měl letět do Hamburku, kde mě čekaly různé povinnosti, a hlavně: přípravy na velké německé turné, které se plánovalo několik měsíců, a nebylo možné ho rušit nebo přesunout. V okamžiku, kdy jsem v Hamburku vystupoval z letadla, se strhla lavina, tisk v celé Evropě druhý den začal spekulovat: Karel Gott má oficiální důvod odcestovat do Německa, a kdo ví, možná už se do Československa nikdy nevrátí. Bulvární noviny to zformulovaly ještě ostřeji: „Zlatý hlas z Prahy na útěku!“
Musel jsem na to okamžitě reagovat. Kdybych mlčel, pouze bych potvrdil všechny tyto spekulace. Šéfové mé gramofirmy Polydor svolávali narychlo velkou tiskovou konferenci, na které zaznělo: Karel Gott není na útěku, ale je zde pouze kvůli svému turné, a vrátí se, jakmile mu turné skončí, opět zpět do Prahy.
Šéf Polydoru, legendární Ossi Drechsler, se kterým jsem jako jeden z prvních “německých“ zpěváků léta poté podepsal smlouvu o „doživotní spolupráci“ (zaručující mně, že každý rok po celý svůj zbytek života mám nárok v Německu vydat novou desku), mně až později důvěrně říkal, že mým rozhodnutím se po turné vrátit domů se ulevilo jak jemu tak jeho gramofirmě, po všech stránkách: „Říkám vám to, Karle, jako obchodník: vaše německé publikum, u kterého jste se přes noc stal hvězdou, by nemuselo mít pro to pochopení, že zůstanete navždy v Německu. Vyčítali by vám, že v těžkých časech svůj domov opustíte, a už byste nebyl ten „Zlatý Hlas z Prahy“, tento žádaný, neobyčejný umělec z jiného světa, ale pouze jeden z mnoha, těch tu v Německu máme…“.
Linda Štucbartová