KLÁRA KOLOUCHOVÁ

“Prostě já a nic jiného”

Klára Kolouchová se nedávno vrátila z vydařené výpravy na druhou nejvyšší horu světa, himálajskou K2. Není ale jen úspěšnou horolezkyní, dokázala se prosadit i v byznysu. Proto jsme tuhle mimořádně zajímavou osobnost požádali o rozhovor.

Jste první Češka, která vylezla na tři nejvyšší hory planety a teprve dvacátá žena na světě, která pokořila K2. Jaký je to pocit?

Z K2 jsem se vrátila teprve nedávno, takže jsem ještě neměla čas to všechno úplně zažít a vstřebat… Ale když se takhle ptáte, musím říct, že pocit je to docela dobrý!

Z portrétu na vašem webu jsem pochopil, že jste byla od malička aktivní, naučila jste se výborně anglicky, začala pracovat pro velké firmy a poměrně brzo se pracovně přesunula do Londýna. Ale až do té doby jsem neviděl žádné zmínky o lezení, ty tam jsou až od Británie. Zdá se mi neskutečné, že byste opravdu začala lézt až tam.

Když to trochu přeženu, je skoro jedno, kdy do lezení naskočíte. Odmalička jsem se věnovala závodně různým sportům, hrála jsem tenis, a tam když nezačnete včas, tu správnou techniku a styl už později nedoženete. Ale v lezení jde o dobrý fyzický základ,a pak už především o sbírání zkušeností, které jsou nepřenosné. Já prostě reaguju na určité vnější podněty, které se mi nabízejí. A pak už umím jít do hloubky. Lezení, to je pro mě ideální symbióza všech elementů, které mě baví.

Které to jsou?

V první řadě ráda potkávám zajímavé lidi a miluju cestování, pokaždé jsem díky lezení na jiném zajímavém místě. Není to taky přesně vydefinovaný prostor jako na fotbalovém hřišti pořád stejný míč, je to vždycky spojené s krásným dobrodružstvím. Díky lezení nejsem nutně jen v prostředí určité bubliny sportovců, kteří nežijou ničím jiným, a totéž platí pro byznys. Vlastně neustále překračuju hranice, můžu se pohybovat mezi vrcholovými sportovci i manažery, potkávám nesmírně zajímavé osobnosti. Zároveň je vždycky součástí nějaký emoční příběh. No a pak je tu samozřejmě hodně důležitá fyzická stránka. Jednak se nerada válím, byť i to samozřejmě občas umím, ale lezení mi dává ještě něco navíc. Nejen že v horách dokážu totálně vypnout a zrelaxovat sebe sama, ale taky si hrábnout hodně hluboko do sebe, což občas potřebuju. Je to asi jediná příležitost užít si čas, který mám sama pro sebe, prostě já a nic jiného.

Tenis, výborná angličtina, důležité posty v zahraničních firmách, pracovní pobyt v Londýně. Byla jste dříč od mládí?

Řekla bych, že jsem byla normální tvárné dítě a že rodiče dobře využili mých predispozic, energie a chuti něco dělat. Odmalička jsem v něčem jela – sportovní gymnastika, atletika a taky ten už zmiňovaný tenis. Dlouho jsem snila tom, že vyhraju Wimbledon, často jsme si o tom povídali s tátou, bavilo mě to. Pak ale přišla puberta a s ní jiné zájmy. Přidala jsem se k partě lidí, kteří chodili do kopců a hor. A postupně jsme si začali vybírat těžší a techničtější cíle. Jenže pak jsem měla úraz na lyžích, které miluju, přetrhla jsem si křížové vazy a taky přišel Londýn, to pro mě byla nová mise. No a lezecké plány šly na druhou kolej.

Na svém webu píšete, že pobyt v Londýně pro vás znamenal zásadní posun. V čem? Jak vás to ovlivnilo?

Především je Londýn úžasné, kosmopolitní město. Má energii a drajv, který vás buď semele nebo vykopne nahoru. Potkala jsem tam jednoho kluka z Nového Zélandu, Martina, který měl v plánu vyrazit na Aconcaguu v Jižní Americe. A já se rozhodla jít s ním. Jak už jsem zmiňovala, v mém případě jde o vnímání a reakce na to, co život přinese. A tohle bylo jednoznačně osudové setkání, jak na osud nevěřím. Začali jsme spolu trénovat, hodně jsme lezli na stěně, což pro mě byla skvělá škola z hlediska techniky. Když jsme pak do Ameriky vyrazili, v letadle mi líčil svůj sen vydat se do Himálaje, na první „osmičku“ a pak na Mont Everest. Tehdy to se mnou neudělalo naprosto nic.

Kdy se to zlomilo?

Martin pak „Akču“ nezvládl. Bylo mu hrozně zle a já nakonec na vrchol vylezla sama. Ten pocit tam nahoře byl nepopsatelný, čistá radost. Bylo to něco fantastického. A pak si začnete klást otázky: co dál a kam výš? Jenomže pak už vlastně následují právě jen Himálaje! A s tím i nový cíl, sen… Když jsem se pak v roce 2006 stala součástí britské expedice, kde jsem byla jediná ženská, a stála společně s Tashi Tenzingem na šesté nejvyšší hoře světa Čo Oju, nebylo co řešit. Poté mi dal Tashi nabídku, která se neodmítá – vyrazit na Mount Everest. A všechno se rozjelo naplno. Dneska můžu říct, že je to návykové.

Tehdy jste pořád byla v Londýně, pracovala jste a zároveň se připravovala na Everest. Snadné to asi nebylo.

Tenkrát jsem si myslela, jak hodně je to těžké. Když se na to podívám zpětně, jasně vidím, že moje mladší tělo tehdy snášelo mnohem víc a s menší péčí než dnes. Myslím, že šlo spíš o disciplínu, abych zvládala všechno to skloubit. Nesmírně důležití byli lidi kolem mě, jejich spontánní nadšení a podpora. Byl ale velký rozdíl mezi mými blízkými v ČR a v Británii.

V čem?

Moji čeští přátelé i rodina komentovali rozhodnutí pro expedici na Everest spíše negativně, kdežto v Británii to prakticky všichni přijali se svým typickým „Oh really? That’s wonderful, darling!“ Byl to obrovský kontrast. Kolegové v Londýně se k tomu navíc ptali, jak mi můžou pomoct. Díky tomu se z přípravy nestala nudná rutina, ale tréninkový kolotoč, který jsem absolvovala se svými přáteli. Dělali mi ty nejlepší sparingpartnery.

Jak jste se připravovala?

Byl to docela mazec. Moje práce byla dost intenzivní i časově náročná, jen ranní cesta autobusem a metrem do kanceláře mi zabrala přes hodinu. Ale když jsem zjistila, že mi to bude trvat stejně dlouho, když poběžím, začala jsem trénink zařazovat de facto i do pracovního režimu. Ráno jsem tedy hodinu běžela do kanceláře, dala si sprchu a pak jsem do oběda pracovala. V polední pauze jsem chodila běhat na požární schodiště, ostraha si na tu „zvláštní holku” brzy zvykla. Poté sprcha a znovu práce. Večer pak přes posilovnu nebo atletický ovál zas běh zpátky domů. Tehdy jsem měla jen návodný tréninkový plán vypracovaný agenturou, dnes už svou přípravu svěřuji profíkům.

Jak vypadaly vaše tréninky, když jste se na K2 chystala potřetí?

Už několik let spolupracuji se dvěma trenéry z Dukly, perfektně znají mě i mé tělo a přesně vědí, jak mě dostat do optimální kondice. Podle mého kalendáře si nejprve nastavíme konkrétní plán. Přibližně dvě třetiny přípravy pak probíhají pod jejich přímým dozorem, zbytek si odtrénuji sama v rámci víkendů, času s rodinou či dovolených. Začali jsme devět měsíců před odletem na expedici, šest měsíců před startem pak už to byl vrcholový sportovní trénink. Zaměřujeme se hlavně na vytrvalost a sílu, takže jsem naběhala stovky kilometrů a strávila stovky hodin v posilovně. K tomu jsem samozřejmě trénovala i v terénu.

Někde jste pronesla, že je neskutečné, co všechno tělo vydrží. Třeba i Karel Čapek o tom píše ve svých povídkách, konkrétně o neuvěřitelném hodu kamenem mladého cihláře, kterého na druhé straně řeky naštval statkář Pudil, protože mu nadával a bil malého chlapce. Mají tedy naše těla skryté rezervy?

Člověk něco takového zažívá často. První signál těla ve smyslu „dál už to nejde“ zdaleka neznamená, že už opravdu nemůžeš. Mozek prostě brzdí dřív, než je potřeba, a je to tak správně. Každopádně mi jeden můj kamarád, bývalý člen britských elitních jednotek, kdysi řekl: „When you think you are fucked, you are just 70 percent fucked“. Já zkrátka vím, že když lezu na K2, bude to bolet a budu muset jít za hranu. Tohle se učím s každým dalším kopcem. Obzvlášť K2 je mentálně hodně specifická. Mou první cestu na ni v roce 2016 ukončila lavina. Po dvou letech jsem šla znovu, a tělo mi vystavilo stopku. Nebylo mi dobře, navíc jsem tam neměla parťáka, se kterým bych mohla situaci na místě zhodnotit.

A letos?

Cítila jsem se fantasticky a připadala si opravdu silná. Bylo to ale komplikované. Šerpové po prvním vrcholovém pokusu situaci vyhodnotili tak, že to je stejné jako v 2016, že nejsou správné podmínky a hora nás nechce přijmout. Takže to všichni začali balit. Říkala jsem si, že to už snad není možné, protože totéž jsem zažila před třemi lety. Navíc jsem to měla mentálně nastavené tak, že tenhle pokus je, jak se říká, do třetice všeho dobrého.

Co se v takový moment v hlavě odehrává?

Začíná probíhat určitá mentální hra, kdy máte právo si říct: máš za sebou vrcholový pokus, a už to stačí. Že tělo dostalo pořádně zabrat, a tak jdeme dolů. Jenže pak přišla úplně nová vlna energie, do základního tábora přišel Nims se svým týmem Project Possible. Všichni byli nabušení a pozitivní, jednoznačně prohlásili, že oni jdou za dva dny nahoru. Na stole ležela nabídka, zda se k nim nechceme přidat. Všichni jsme v tu chvíli zvažovali, jak velký je to hazard… Pak mi proběhlou hlavou, že tohle už jsem jednou zažila a nechci o svojí šanci znovu přijít. Když jsme poté zahájili druhý vrcholový výstup, doslova jsem v sobě vyškrabávala všechny rezervy, ale strašně jsem si to užila a tělo šlapalo. Možná jsem byla i v nějakém transu – nic jiného než já a kopec. V tu chvílí cítíte, že na to máte.

K2 je nejnebezpečnější hora na světě, 84 horolezců tam zemřelo. Jak v tomhle kontextu člověk přemýšlí o výstupu, zvlášť ve chvíli, kdy má rodinu, děti?

Vždycky se s tím nějakou dobu pasuju před tím, než odlétám. Patří to k tomu, strach je nedílnou součástí. A já se vždycky bojím, občas i brečím. Ale zároveň je to i pojistka, do jisté míry je důležité si tohle připouštět, je to určité varování. Expedice, to je prakticky neustálý tlak, je to extrémně náročné fyzicky i mentálně. Pořád si musíte něco hlídat, přesvědčovat se, že všechno funguje, protože se zkrátka nic neodpouští. Nesmíte udělat chybu.

Trénuje horolezkyně svou mysl, měla jste i nějakou mentální přípravu?

Na to v celém tom kolotoči nebyl čas, ale určitě by pro mě bylo zajímavé zpětně se k tomu vrátit. Mám ovšem pocit, že spíš než mentálního kouče bych se potřebovala trochu srovnat v normálním životě a naučit se aspoň lehce zvolnit. A pokud jde o ty kouče, ty máme na kopcích. Jsou to tzv. expediční lídři, kteří toho mají za sebou násobně víc než my. Lehce nás stimulují a ve vhodný moment dokážou postrčit správným směrem.

Zaujala mě taky tahle vaše věta: „Není to ale jen touha po dobrodružství, po něčem stále novém, ale i hledání a nalézání duševní pohody, zákonitostí našeho života a jeho smyslu.“ Daří se vám ten smysl nacházet?

Pořád hledám. A kdykoli se vracím z hor, zdá se mi, že jsem ho našla. Návraty jsou krásné, byť svým způsobem samozřejmě i těžké. Přilétám s nadhledem, odpočinutá, všechno je v tom období pocitově intenzivní, užívám si každý den. Pozoruju věci kolem sebe a často mám pocit, jako bych sem ani nepatřila. To se ale začne měnit ve chvíli, kdy přijde realita všedního dne. Prvotní euforie vyprchává, nastávají každodenní povinnosti a první rodinné trable. Pro mě je ale důležité si ten nadhled připomínat. Už proto, že občas se necháme pohltit zbytečnými hloupostmi, a přitom žijeme v úžasné, štědré a pestré době. Je potřeba si čas od času uvědomit, že jsme rozmazlení všemi těmi možnostmi, které dnes máme, a taky jak špatně a málo je využíváme. Je důležité neustále se pokoušet překračovat komfortní zónu, na což určitě jeden víkend nestačí.

Jaké teď máte plány?

Ká dvojkou se pro mě téměř uzavřela jedna kapitola, lezecká i životní. Ale ještě zbývá dokončit finále, a tím je celovečerní dokumentární film o mé cestě na K2, na kterém pracujeme s Janou Počtovou a Bontonfilmem. Natáčení je ukončené, momentálně probíhají závěrečné práce. A také sháníme partnery, kteří by nám pomohli s finančním zajištěním projektu. Do kin by měl film jít příští rok na jaře.

Zdroj: ELAI