“Hodně lidí si myslí, že genetika je všechno, ale není to pravda.”
Jan Mühlfeit a Kateřina Novotná
Každý rodič svému dítěti předává genetickou informaci, kterou nemůže ovlivnit. Neudělá nic s tím, jak bude vypadat a jaké bude mít talenty. Jak s těmi predispozicemi naloží, se už ale ovlivnit dá. To, že má někdo díky genům větší talent na určitý sport, totiž neznamená, že v něm bude úspěšný.
Geny si je možné představit jako krabičku plnou určitých vrozených předpokladů, kterou každý při narození dostane. Někdo větší, někdo menší. Když se ale bude mozek dítěte s malou krabičkou efektivně stimulovat, probouzet a používat, vytvoří si pozitivní návyky, díky kterým může být v dané oblasti mnohem úspěšnější než ten, kdo dostal onu pomyslnou krabičku dvakrát tak velkou. Stačí činnosti, na kterou má talent, věnovat čas. Trénovat, pracovat, dělat chyby, vzdělávat se v ní, investovat sám do sebe. Hodně lidí si myslí, že genetika je všechno, ale není to pravda. Podle docenta Radka Ptáčka, předního českého klinického psychologa, se kterým nyní intenzivně spolupracujeme, má na zapojení a vypojení určitých genů v naší výbavě zásadní podíl prostředí, v němž se pohybujeme, naše zkušenosti, a to jak přemýšlíme a žijeme.
Mozek jako houba
Rodiče často touží po tom, aby jejich děti byly úspěšné tak jako děti ostatních. Dělají si ze svých potomků v podstatě trofeje. Nezřídka do nich nahrávají své programy. Chtějí, aby zvládli to, co sami nezvládli a k tomu aby dělali dobře věci, v nichž jsou sami dobří. Na to, že dítě není stejné jako rodič, mnozí zapomínají. Další obvyklou chybou je, že rodiče berou na lehkou váhu předškolní věk dítěte. Přitom se právě v něm tvoří množství důležitých základů pro budoucí vývoj každého jedince. Od třetího trimestru těhotenství do sedmého roku věku dítěte se v mozku vytváří nejvíce propojení neuronů, tzv. synapsí. Tomuto období se také říká Window of opportunity. Je to doba, během níž je velmi důležité mozek stimulovat a podporovat ho v učení nových věcí i v budování pozitivních návyků. Mozek dítěte v předškolním věku funguje na vlnách theta, což je velmi nízká a pomalá frekvence. Dítě je v tomto věku v podstatě v hypnóze. Dospělý při této frekvenci většinou sní, medituje apod. Dítě v ní do svého podvědomí jako houba nasává vše, co vidí, dělá a prožívá.
Rodiče si myslí, že nevadí, když svého potomka jednou seřvou za chybu, kterou udělalo. Domnívají se, že stejně nevnímá a pokud ano, zapomene na to. Jenže tak to není. Dítě si ukládá všechny podněty i vzorce chování. Zrcadlové neurony navíc způsobují napodobování chování blízkých. Rodič by si zkrátka měl dávat pozor na to, co svým potomkům předává. Dopady negativních vlivů se často neprojeví za půl roku, rok ani tři, ale třeba až za 15 a více let – ve škole, vztazích, vlastní rodině či při řešení problémů v práci.
Optimální výkon
Lidský mozek obsahuje stovky miliard buněk. Mezi ně patří i neurony – nervové buňky, které jsou schopné z vnitřního i okolního prostřední přijímat signály, vést je, zpracovávat a odpovídat na ně. Ke každé nervové buňce náleží 20–1000 synapsí – propojení. Celkově jich náš mozek pravděpodobně obsahuje triliony. V synapsích neuronů se zachytává vše, co se o světě kolem sebe naučíme a co děláme. Vznikají a zanikají po celý náš život. Padesát procent se jich však zpravidla vytvoří do pěti let od narození, 75 % do sedmi a 95 % do dvanácti. I proto s sebou naše stárnutí nese zhoršování schopnosti se učit. V pětadvaceti stojí člověka naučit se novému jazyku mnohem více úsilí než sedmileté dítě.
Pevnost synapsí se zvyšuje opakováním a trénováním. V mozku totiž funguje látka, která se nazývá myelin, a ta neurony právě v důsledku cvičení obaluje. Díky ní si některé činnosti automatizujeme. Čím častěji dítě trénuje, počítá příklady, cvičí na klavír, zkrátka se dané aktivitě věnuje, tím je pro ně pak její výkon samozřejmější. Když začíná hrát hokej, nejprve se soustředí na to, jak bruslit. Díky pravidelnému tréninku se pro ně bruslení stává samozřejmostí a svou pozornost tak může věnovat například správnému držení hokejky nebo obehrávání protihráče.
Je důležité vznik pozitivních návyků podporovat, posiluje to mozek a usnadňuje učení dalších nových věcí. Talent není samozřejmost a neznamená úspěch. Jedině s pozitivními návyky může člověk a jeho talenty růst. Vtip je v tom, že čím více využíváme vrozené talenty, tím víc nás daná činnost baví, a tím rychleji k myelinizaci dochází.
Nejintenzivnější nárůst počtu synapsí a největší celková aktivizace mozku nastává v momentu, kdy se dítě dostává do flow – tedy do stavu, kdy dělá něco, na co má talent, jde mu to, baví ho to a dává mu to smysl. Za jakých okolností se do něj dostává? Nikoli prostřednictvím práce se slabinami, ale prostřednictvím práce s talentem. A děti samy poznají, co jim energii dává (talenty), a co jim energii bere (slabiny).
Ve flow děti bývají, když si hrají. To je ten moment, kdy na ně rodiče volají, neslyší a ani nevnímají čas. Navíc v sobě nemají žádného vnitřního kritika. Takže když si staví z lega, nepřemýšlejí o tom, že je to strašně těžké, ale vezmou další kostičku a ptají se: „Kam ji mám dát?“ A tak se učí. Protože nemají strach a nevnímají čas, učí se ve flow rychleji, než když v něm nejsou.
Cristiano Ronaldo hraje fotbal asi od tří let. Jeho úspěch je absolutně jasným výsledkem procvičování buněk od útlého věku. Jeho umem se zabývala jedna studie, v rámci níž byl spolu s jedním spoluhráčem postaven na hřiště. Spoluhráč měl Ronaldovi nahrát a ten se měl pokusit hlavičkou strefit do brány. Vtip byl v tom, že jakmile se první fotbalista dotkl míče, na stadionu zhaslo světlo. Ronaldo měl deset pokusů a dal deset gólů. Jak se to stalo?
V jeho podvědomí funguje počítač s programem, který mu spočítá, co se stane, když se spoluhráč určitým způsobem dotkne míče. Ví tak, kam doletí, jakou bude mít rotaci a skóruje. Má to zautomatizované. A pracoval na tom už odmala. Proto je schopen hrát 90 % času ve flow. Vše, co dělá, už dělal někdy předtím. Podobně je na tom Jarda Jágr, který se při hře v podstatě pořádně nehýbe. Tenista Roger Federer naběhá o jednu třetinu méně než ostatní. A když jsem se ptal Jardy Svěceného, kdy je ve flow on, říkal, že u těch skladeb, které přehrál tisíckrát, při nichž si je stoprocentně jist.
Budovat asociace
Další otázkou je, jak tedy ideálně neurony stimulovat. Zabývá se tím řada lékařů, pediatrů i psychologů. My jsme se inspirovali mimo jiné například srbským lékařem Rankem Rajovićem jenž vymyslel unikátní systém NTC Learning (Nicola Tesla Center Learning). Jedná se o metodu vzniklou na základě prokázaných vědeckých poznatků majících prostřednictvím cvičení zvýšit efektivitu práce s kapacitou mozku dětí. Zásadní pro ni je, aby děti při učení ideálně zapojovaly sluch, čich, zrak i hmat. Hodně také dbá na koordinaci, která se obecně podceňuje. Rajković proto také doporučuje, aby dítě každý den cvičilo rotaci kolem vlastní osy. Vedle koordinace tak totiž rozvíjí obě mozkové hemisféry.
Pokud děti poznávají země světa metodou NTC, učí se jejich vlajky, jaké na nich jsou barvy, lektoři s nimi mluví o typických jídlech, hudbě i tvarech, které je možné v dané zemi často vidět. Tříleté děti si běžně zapamatují názvy všech zastávek linky metra nebo značky automobilů, takže je dobré s touto jejich schopností pracovat a budovat v nich asociativní myšlení.
Ve škole bohužel často bývají předměty rozdělené. Dělá se zvlášť český jazyk, dějepis, přírodopis. V matematice žáci mnohdy dostanou vzoreček a následně ho jen aplikují na přidělené příklady. Učitelé často používají reproduktivní otázky, což jsou ty, které vyžadují memorování – učení se toho, co se student během výuky dozví od učitele, nebo si někde přečte. Na otázku pak většinou bývá jen jedna správná odpověď. Na rozdíl od produktivních otázek nevyžadují myšlenkové operace s učivem. Cílem NTC Learning je právě to, aby bylo dítě vedeno k přemýšlení.
Donutit je přemýšlet
Skvěle fungují také enigmatické hádanky, což bývají číselné řady s chybějícím koncovým číslem – v řadě je nějaká posloupnost a člověk má přijít na hodnotu chybějícího čísla. Zdánlivě to vypadá, že řada nedává smysl. Cílem hádanky je přimět člověka k přemýšlení na základě informací, které už vlastně z minulosti zná. Jako například tato jednoduchá ukázka: Jaká je spojitost mezi písmenkem M a Boženou Němcovou? Řešení zní, že M je římsky 500 a Božena Němcová je vyobrazena na české bankovce 500 Kč. Když je jedinec donucen přijít na informaci jinudy než cestou memorování, snáze si ji zapamatuje.
S obdobným principem pracuje profesor Milan Hejný. Jeho metodu učení matematiky používá v Česku přibližně jedna pětina škol. Principem jeho postupu je, že děti dostanou úlohu a na to, jak ji vyřešit, mají přijít samy. V hlavě si tak vytvoří vlastní cestu. Když řešení odhalí některé z dětí dřív, může ostatním svůj postup vysvětlit, což bývá účinnější, než když látku předává učitel. Děti si totiž mezi sebou mnohé vysvětlí lépe než nejlepší učitel na světě. Nemá totiž na problematiku stejný pohled jako ony.
Princip školy hrou Jana Amose Komenského je platný neustále. Když něco učitel svým žákům jen říká, zapomenou to, protože cílí jen na jeden smysl – sluch. Když jim to i ukáže, zapojí dva smysly, čímž se šance na zapamatování zvyšuje. Pokud ovšem své studenty do výuky zapojí, zaměstná všechny jejich smysly a látku tak nejen pochopí, ale dokonce si ji i zafixují.
Výzkumy zabývající se různými druhy učebních modelů odhalily, že v momentu, kdy člověk do řešení úkolu zapojuje více smyslů a na řešení přichází sám, části mozku, kde sídlí kreativita, jsou prokrvené mnohem víc, než když jen aplikuje naučený postup.
Na tomto principu funguje i vzdělávací program Montessori. Jeho lektoři se navíc snaží děti dostat do flow a udržet je v něm. Proto vyučovací hodina v Montessori škole netrvá 45 minut, ale aspoň devadesát. A když děti chtějí, tak ještě déle. Učí se tam tak způsobem, který vyhovuje jim a nikoli škole. Navíc ve stavech flow se kreativita člověka zvyšuje až o 400 %. I to bude zjevně důvodem, proč velkou část ředitelů nadnárodních společností v Silicon Valley tvoří absolventi Montessori škol. Nezabily v nich totiž kreativitu tak, jako se to stává v běžném školním systému, kde se učí jen prostřednictvím memorování. Bez hledání souvislostí a požívání vlastní hlavy, se totiž mozek rozhodně nerozvíjí tak, jak může.
Opice na uzdě
Když se nacházíme ve flow, jsme vždy v přítomném okamžiku – tady a teď. I proto nevnímáme čas. Klasický případ, kdy je z flow žák vytržen, nastává, když učitel, či dítě samo, řekne, že do konce písemky zbývá deset minut. Student v tu chvíle většinou začne jančit. V momentu, kdy díky tréninku a napočítání řady příkladů ví, co za těch deset minut zvládne, zklidní se, vrátí se do přítomného okamžiku, část mozku mající na starosti logické myšlení zjistí, co ještě může stihnout, a počítá dál.
Když v podvědomí není nahraná informace, jak nastalou situaci či úkol řešit, přebírá řízení naše „opice“ – emoce, které nám radí „uteč, nebo bojuj“. A právě tato „opice“ bohužel vždy nejprve začne jednat a teprve pak o tom, co udělala, začne přemýšlet. Bude v nás vždy a je důležité se s ní naučit pracovat.
Podstatou je si uvědomit, že se s námi vůbec něco takového děje. Jak poznat, že naše chování právě ovládá „opice“? Pokud si odpovíte ne na otázku: „Chci se takhle doopravdy chovat?“ Tento nával se projevuje také změlčením dechu, zčervenáním nebo znervózněním. Pracovat s tím můžete následovně: přerušit činnost, jít se projít, prodýchat se, počítat do deseti. V momentu, kdy začnete svůj dech sledovat, zpravidelní se a „opice“ si začne myslet, že je vše zase v pořádku. Z dlouhodobého hlediska hodně pomáhá meditace.
A proč je vše kolem tvorby neurotransmiterů a myelinizace tak důležité? Když chceme podávat optimální výkon, potřebujeme se dostat do flow a udržet se v něm. Během flow jsme totiž o 450 % výkonnější než za běžného stavu. Když jsme ve flow, jedeme na tzv. autopilota. Aby nás z tohoto stavu nic nevytrhávalo, potřebujeme mít co možná nejvíc funkčních pozitivních návyků. A do flow se člověk nedostane bez využívání svých talentů. Rodiče mohou svým potomkům pomáhat jejich talenty nalézt a rozvíjet, neměli by nechávat vše na učitelích. Cílem je, aby děti školním systémem prošly co možná nejlépe, a co možná nejvíce se toho naučily.
Kateřina Novotná, Jan Mühlfeit
Zajímá vás, jak co možná nejlépe pracovat s talenty svého dítěte? V rámci workshopu Rodič jako pozitivní kouč se mohou rodiče i učitelé dozvědět, jak pomocí nejnovějších poznatků pozitivní psychologie efektivně koučovat a mentorovat děti tak, aby byly ve svých životech nejen úspěšné, ale také šťastné. Témata vycházejí mimo jiné i z knihy Jana Mühlfeita Pozitivní Leader, která se stala jednou z nejprodávanějších knih v ČR. Workshop se věnuje také tématům osobního rozvoje, inspiraci a motivaci nejen v cestě vlastního sebepoznání, ale také v rozvoji našich dětí. Vedle teoretické části je seminář veden i formou praktických ukázek různých forem koučinku a interaktivních cvičení včetně modelových situací. O všech našich seminářích se dozvíte více na stránkách janmuhlfeit.com. Sledujte také naše pořady Odemkněte potenciál svých dětí a Tvůj talent je unikát na www.flowee.cz.