Jan Mühlfeit, Kateřina Novotná
Sport člověka formuje a ovlivňuje, jak v životě funguje. Mě a Katku ovlivňuje už od dětství. Do svých dvanácti let jsem byl tlustý. Sportu jsem se trochu věnoval, ale ne závodně. Když jsem ve dvanácti nastoupil do tenisového klubu, hodil jsem se podle trenéra spíš na sumo. Měl jsem dvě možnosti. Přihlásit se na kurzy suma, nebo se přestat přejídat, začít trénovat a posilovat. Vybral jsem si tu druhou. V sušárně našeho domu jsem pravidelně trénoval o zeď, začal jsem běhat deset kilometrů denně, což mi vydrželo dodnes, a o víkendech vstával ve čtyři ráno, abych v zimě mohl jet cvičit do haly. Za rok od doby, kdy jsem do klubu přišel, byl syn předsedy nejlepším hráčem dorostu. Za dva jsem jím byl já. Tenhle prožitek vytvořil v mé mysli stálou brázdu, synapsi neuronů, která mi od té doby říká, že každé ne je začátkem ano. Lidé, kteří dostatečně dlouho vytrvají, totiž nakonec vyhrají.
Díky sportu vím, že pokud chci být v něčem dobrý, musím pravidelně trénovat. Naučil mne vytrvalosti, získal jsem fyzičku a shodil nadváhu. Když jsem začal lépe vypadat, lépe jsem se i cítil. Sportující člověk navíc podává lepší výkony, bývá kreativnější, aktivnější a zdravější. Jsem přesvědčený o tom, že pohyb, a mohou to být i pouhé pravidelné procházky, by měl tvořit základní pilíř života každého zdravého člověka.
Katka sportovala už od útlého dětství. Vyzkoušela si rokenrol, bruslení na ledu i na in-linech, lyžování, ježdění na snowboardu, fotbal a další různé aktivity. Byla hodně čilé dítě. Rodiče viděli, že ji sport baví, a tak ji nechávali se vyřádit. V devíti letech se dostala k basketbalu, stala se kapitánkou týmu a zůstala u něj deset let. Naučila se díky tomu týmové spolupráci. Když ostatní brečely, snažila se je podporovat. Vedle mentální odolnosti, disciplíně a umění týmové hry si odtud odnesla i přátelství, která trvají dodnes.
Dokázat se soustředit
Dříve, když skončila škola, šly si děti většinou hrát ven. Mělo to velký význam. Byly v kolektivu ostatních, soutěžily a nebály se chyb. Věděly totiž, že dnešní prohra neznamená, že prohrají i zítra. Před každým domem se hrál fotbal, hokej, vybíjená, holky chodívaly na procházky do parku či přilehlých kopců. Pohyb byl všudypřítomný.
V současnosti polovině dětí, kterým v testu talentů vyjde soutěživost, vadí soutěžit. Proč? Bojí se prohry. Nenaučily se ji přijímat a nestala se pro ně běžnou součástí života. Když nesportují, nemají šanci zjistit, že prohra nemusí znamenat doživotní neúspěch a že se z ní dokonce mohou poučit a příště vyhrát. Nejsou odolné a po prvním neúspěchu se často vzdávají. Umět by to mohli i z hodin tělocviku, ale ten není tak často a ne vždy je baví.
Pohyb venku dnes dětem chybí. Trpí více obezitou, jsou méně aktivní, rychle ztrácejí pozornost a jsou častěji nemocné. Důvodem je i to, že jsou neustále obklopené zařízeními strhávajícími jejich pozornost. Patří ke generaci, která je overinformed, but underfocused – přeinformovaná a bez schopnosti se soustředit, a proto ani ten sport nedělají. Pokud chce mít člověk ve sportu úspěch, musí se dokázat soustředit. Být tady a teď.
Čistit si hlavu
Dnes jsou přirozeně tvořící se týmy nahrazeny sociálními sítěmi, jež sice mohou člověka dovést do flow, ale poměrně mělkého. Jejich používání člověku částečně uspokojuje potřebu po nových podnětech a informacích, ale například nepodporuje tvorbu oxytocinu. Hormonu, dříve spojovaného především s porodem a kojením, jehož tvorbu stimuluje mimo jiné také pohled z očí do očí, dotyk a jeho působení podporuje vznik vzájemné vazby, sounáležitosti, důvěry, pocitu spokojenosti či empatie. I proto mívají děti v dětských domovech problémy se začleňováním do týmu a kolektivu. Tyto prožitky a hormony jim chybí. Sociální sítě mají svá nesporná pozitiva, ale nikdy nemohou nahradit sociální kontakt. Ať už k němu dochází doma, ve sportovním týmu, divadelním kroužku, pěveckém sboru či orchestru.
Děti jsou nyní zvyklé na to, že je jejich cesta pokrytá červeným kobercem. Rodiče se z ní snaží odstranit všechny překážky. Jenže mentální odolnost se projevuje i tak, že je člověk schopen fungovat a plnit své úkoly, i když situace není zrovna lehká. Odolnosti se lze naučit. Ale ne sezením u sociálních sítí a brouzdáním na internetu.
Telefon, tablet, počítač a další zařízení jsou návyková. Často se stává, že aby rodiče sami měli čas na technologie, nechávají své děti, aby si s nimi hrály, a není výjimkou, že nemluvně dovede vyhledávat na internetu. Rodiče se tím obvykle i chlubí. Na používání nových technologií není nic špatného, ale součástí toho by měla být i pravidelná digitální hygiena. To neznamená jen naučit se zařízení vypnout, odpojit se. Jde o to se naučit vypnout i mentálně. Čistit si hlavu. A to právě sport umožňuje.
Více pohybu, lepší konkurenceschopnost
Pohyb má dopad na zdraví dětí, mentální odolnost, kreativitu a inteligenci. Bylo by zajímavé se podívat na žebříček konkurenceschopnosti jednotlivých evropských zemí. Jsem přesvědčený, že státy podporující sport ve výuce mají vyšší konkurenceschopnost. Investice a podporu sportu je mimo jiné vidět i na výsledcích poslední olympiády. Jasně, že severské země mají v rámci zimních sportů výhody spojené s klimatickými podmínkami, ovšem nelze pominout, že i když jsou to velmi drahé země pro život, sportovat tam můžete téměř zadarmo. A na místních je to znát.
I když Česká republika udělala za poslední léta podstatný krok vpřed, stále není tam, kde by být měla. V Německu, Slovensku, Rakousku i například v Maďarsku investují do sportu víc. Jsem přesvědčený o tom, že u zemí, které masově podporují sportování svých občanů a mají více hodin tělocviku ve školách, se to odráží nejen po stránce zdravotní a sociální, ale i ekonomické.
Důležitost pohybu pro děti a dospělé je známá i u nás. Také proto vznikl projekt Hodina pohybu navíc (viz box). Podporuje ho i Český olympijský výbor, se kterým úzce spolupracuji, a proto jsme se po dohodě s autory projektu rozhodli s Katkou tuto veřejně přínosnou iniciativu propagovat. Podle učitelů tělocviku, se kterými se setkal Martin Kafka z České ragbyové unie a člen týmu HPN, ragby žáky učí, že o dosažení cílů je třeba bojovat, dodržovat pravidla, respektovat soupeře a rozhodčí, mít disciplínu, být solidární a zároveň ovládat své emoce. Podle Martina Kafky je tedy vlastně nejlepší přípravou pro život: “Sport totiž i bolí, a pokud se člověk s bolestí nesetká v dětském věku a nenaučí se jí vzdorovat, jak uspěje v životě?”
Zůstat ve hře
Většina zaměstnavatelů se dnes při pohovoru dívá i na to, jestli jejich potenciální zaměstnanci jsou tělesně aktivní. Ti, kdo sportují, totiž mají i větší tah na branku. Znám to i od sebe. Když jsem se ptal lidí věnujících se sportu, ať už v současnosti či v minulosti, jestli pravidelný pohyb hrál nějakou roli v jejich kariérním úspěchu, všichni potvrdili, že jim to hodně pomohlo. Lidé, kteří nesportují, totiž mívají menší tah na branku. Mnohdy jim chybí potřebná odolnost, vytrvalost a často řeší problémy s fyzickým zdravím. Vím, že kdybych býval neměl tak dobrou fyzičku a mentální odolnost, tak jsem své psychické problémy nepřežil. Když jsem trpěl depresí a má budoucnost byla, jak říká Cyril Höschl, “padesát na padesát”, mé podvědomí prostě v určitém momentu “bouchlo” a vrátilo mě do hry.
Tělo a mozek jsou propojené. A zaměstnavatelé si to uvědomují. Proto většina z nich platí svým zaměstnancům vstupy do fitness center, bazénů, tanečních a jiných pohybových kurzů. To, že člověk dostane plavenky samozřejmě neznamená, že je využije. Mnozí si jednoduše řeknou, že na pohyb nemají čas, ale škodí tak jen sami sobě.
Pravdou je, že nutná digitální hygiena není jen otázkou osobní organizace. Pokud šéf posílá tuny e-mailů o víkendu, většina jeho kolegů je i o víkendu čte. I když sám nadřízený tvrdí, že nepředpokládá, že by je o víkendu někdo četl, pracuje se dál. Existuje ale také nastavení umožňující e-mail odeslat až v nastavený čas. Někteří si myslí, že když budou pracovat šestnáct hodin denně, budou úspěšnější a produktivnější. To je hloupost. Mozek je unavený a musí odpočívat. I když je daná práce baví a přivádí je do flow.
Mít zátěž jako vrcholový sportovec
Středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaný člověk, který se věnuje byznysu, vědě, IT nebo jiným mentálně náročným činnostem, podstupuje ve svém pracovním světě zátěž jako vrcholový sportovec. Jenže vrcholový sportovec má v realizačním týmu maséra, fyzioterapeuta, psychologa, kouče a náš člověk přinejlepším sekretářku. S nároky, které jsou na něj kladeny, se tak musí vyrovnat sám. Tím spíš je sport důležitým doplňkem byznysu.
Ti, kdo nemají nadání ke sportu, se k němu nemusí nutit. Absence sportovního talentu navíc neznamená neúspěch v životě. Pokud dítěti sport nejde nebo mu nedělá dobře, nemá smysl ho do něj tlačit. Jen se mu tak zprotiví a může se ho začít i bát. Ale když to aspoň trošku lze, snažte se ho k pohybu vést. Lehké sportovní návyky se hodí vždy. Zmiňované dovednosti jako mentální odolnost lze získat i prostřednictvím jiných aktivit. Může to být hra na hudební nástroj, zpívání ve sboru, modelářství, psaní. Pomáhá jakákoli utilitární činnost. S pohybem to ale jde jednodušeji. Je zábavný a děti při něm ani netuší, že se něčemu učí. Jakmile se naučí chodit pravidelně na tréninky, v těle už ten návyk zůstane zapsaný navždy.
BOX:
Hodina pohybu navíc
Hodina pohybu navíc (HPN) je iniciativa, která chce dostat do škol kvalitní tělocvik a zvýšit jeho povinný počet o jednu další. “Usilujeme o to, aby děti poznaly, že sport dokáže být zajímavý, zábavný, a proto jej chtěly dělat. Že je při tom nikdo nebude trestat, sekýrovat a organizovat jako policajt,” vysvětluje jeden ze zakladatelů projektu a člen fotbalové asociace Antonín Plachý.
Vzhledem ke stále se zhoršujícímu zdraví dětí plynoucího z nedostatečného pohybu, navrhlo MŠMT na jaře 2015 pokusně ověřit možnost zvýšení objemu odborně řízeného pohybu žáků v družinách a klubech základních škol.
Ve prospěch dětí spojili své síly velcí hráči na poli sportu a školství a připravily společný program, který umožní vytyčených cílů dosáhnout. Metodicky zpracovali materiály, které skrze jednoduché a zábavné hry děti postupně učí dovednostem potřebným k určitému sportu. Natočili názorná videa, sestavili manuály a vytvořili systém přednášek a školení pro učitele, v rámci kterých se staví do rolí dětí a zkoušejí si pro ně dosud neznámé metody výuky z druhé strany. Bývají nadšení. Je to pro ně velká inspirace. Mentoři pracují s tím, že pohyb děti většinou baví a pokud je tělocvik nudí, bývá to mnohdy chyba učitele. Žáci často na něco čekají, postávají a na prvním stupni jim navíc hodiny nezřídka odpadají. Učitelé by neměli zábavu brzdit, ale rozvíjet ji a vést děti k pozitivnímu vztahu k pohybu. Ať už na něj mají talent, nebo ne. Dalšími důležitými body HPN je, aby se učitelé nemuseli tolik bát zranění dětí, na sport bylo dostupné více prostředků a aby se změnil způsob výuky i na pedagogických fakultách.
Do projektu HPN se zapojily již tisíce učitelů, kteří chtějí a nebojí se věci měnit. Podle dostupných dat žáci účastnící se HPN chtějí, aby se projekt opakoval, méně se omlouvají z tělocviku a zároveň jsou aktivnější během ostatních předmětů. Někteří se pohybu začali věnovat i mimo školu a nastoupili do sportovních klubů.
Veškeré informace k projektu jsou dostupné na stránce www.hop.rvp.cz.
Autor: Jan Mühlfeit, Kateřina Novotná