Japonsko a Svatyně Ise
Svatyně Ise
V zemi Vycházejícího slunce se stále opakuje velkolepý rituál. V duchovním srdci Japonska na jihu ostrova Honshu, je každých dvacet let kompletně rozebrána a znovu postavena do nejmenšího detailu svatyně v Ise. Proč se svatyně rozebere a znovu postaví ? Jaký to má smysl ?
Velká svatyně v Ise se nachází na vyvýšeném místě v rozsáhlém lesoparku mohutných japonských cedrů. Kombinace krásné přírodní krajiny, blízkost hor, vodopádů, mořského zálivu, který dává nejkrásnější perly Japonska a také jeho izolovanost, to vše naznačuje , že se jedná o místo silně prosycené přírodní energií. Velká svatyně Ise je nejvýznamnější šintoistická svatyně v Japonsku, zasvěcená bohyni Amaterasu. Ve skutečnosti jde o komplex sestávající ze 123 svatyní. Komplex je rozdělen do dvou částí: Geku neboli Vnější svatyně, zasvěcená bohyni obilí a Naiku , Císařská neboli Vnitřní svatyně, zasvěcená bohyni slunce . Tyto dvě části jsou od sebe vzdáleny asi šest kilometrů a spojuje je stará poutní cesta. Ke každé svatyni patří řada budov, včetně přídavných svatyní, dílen, skladů a dalších pomocných staveb. Každá má jakousi vnitřní dvoranu s hlavní svatyní a dvěma průvodními svatyněmi. Místnosti jsou podloženy dřevěnými sloupky, které zastupují sloup srdce. Střechu nepodepírají zdi, ale dva sloupy na každém konci a spojují ji přímo se zemí v symbolickém kontaktu s přírodou a půdou. Rok 690 n. l. je považován za datum, kdy byly svatyně poprvé vystavěny v jejich současné podobě.
Podle šintoistické tradice se dvě hlavní budovy svatyně stavějí každých dvacet let znovu podle přesných plánů a původních technologií. Vedle každé budovy je volný pozemek, na kterém se nové svatyně nejprve postaví s důrazem na zachování každého detailu. Následně se konají bohoslužby, při kterých se božstvo přesune do nové stavby. Poté se po dalších bohoslužbách stará svatyně rozebere a její části se rozdělí mezi přidružené svatyně po celém Japonsku. Jde také o součást šintoistické víry o smrti a obnově přírody, pomíjivosti všech věcí, ale také o způsobu jak předat dalším generacím řemeslnou techniku. Současné budovy byly postaveny v roce 2013 a jsou tak už 62. kopií staveb původních.
Co je tedy tak zvláštního k vidění v místě, ke kterému každý rok přichází na 14 milionů Japonců? Co očekáváme, že uvidíme? Nic, nebo spíše téměř nic. Proč přicházíme na místo, kde tedy zdánlivě není nic k vidění? Co přicházejí Japonci obdivovat na místo, kde není nic než křehká stavba z nechráněného cedrového dřeva, ze které můžete zahlédnout pouze kousek střechy za vysokou dřevěnou palisádou?
Mutsuo Takahashi, současný japonský básník říká: V Japonsku nic není. Nic originálního. A přesto…
Odpověď tkví v rozdílu náhledu na svět mezi Japonskou (chceme-li buddhistickou a zde shintoistickou vírou) a náhledem na svět „západní“, převážně křesťanské civilizace. Představme si například Chrám Sv. Petra a Pavla ve Vatikánu, který nás okouzluje svou velkolepostí, architektonickým umem, řemeslnou precizností, nádhernou výzdobou a celkovou unikátností . Zde, ve Svatyni Ise však nic k vidění není, a přece. Je zde k vidění pravý opak. Člověk sem přece přichází, aby naplnil svoji víru, aby naslouchal svým pocitům, aby vnímal a rozjímal, obohatil svoji mysl a duši ničím nerozptylován a žádným vnějškem neovlivňován.
Návštěva Císaře
Tam, kde Západ hledá pravdu v samotné existenci člověka, Japonci hledají pravdu a cíl cestou prázdna přes absolutní osvícení mysli. Existence svatyně Ise je symbolem celé japonské společnosti, která je založená na představě o zranitelnosti a pomíjivosti. Tak jako květy sakury, svatyně Ise znovu ožívá ve svých pravidelných cyklech. Jak dramatický zvrat z pohledu Západního světa, který se snaží zachovat, udržet a konzervovat dědictví předků. Japonci úmyslně volí současnost jako cestu k věčnosti. Absence minulosti je odkazuje na přítomnost. Tak i architektura měst se mění daleko rychleji než v Západním světě. Jeví se nám plastičtější, odvážnější ve svých liniích a formě, je vytvářena pro současnou generaci a současný způsob života, tak aby možná brzy zmizela a byla nahrazena něčím novým, současnějším.
Proč obdivně shlížíme na Japonce jak po každém zemětřesení v klidu, bez hysterie a silných emocí opět neúnavně obnovují svá obydlí se stejnou samozřejmostí tak, jako chodí nakupovat nebo se dívat na východ slunce? Japonské myšlení je založeno na pozitivní „prázdnotě“, což není v jejich pojetí jen „nic“ , nýbrž z toho vychází vlastně všechno. Pozitivní prázdno nebo nic je srdcem jejich měst, je základem jejich filosofie, centrem jejich myšlení, duchovna a celé existence.
S každou novou návštěvou Svatyně Ise Japonce provází stejná touha uvidět nikdy nespatřený poklad nad kterým bdí bohyně Slunce Amaterasu. Jde o jeden ze tří atributů císařské moci, bájné zrcadlo uzavřené v kruhové skříňce, uložené ve svatyni za vysokou hradbou dřevěné palisády. To zrcadlo je metaforou japonské společnosti. Odráží něco co neexistuje, je podstatou nepřítomnosti všeho a existencí ničeho.
Existence Japonců je založena na permanentním povědomí o pomíjivosti světa v rámci neměnného cyklu. Proto i jejich vztah ke katastrofám a smrti není tak fatální jako pro Západ. Aklimatizace k přírodním katastrofám je jejich postoj k nejistému světu. Jejich každodenní vnímání světa je založeno na nestabilitě a nejistotě. Japonský synkretismus vyměnil utrpení života za valorizaci současnosti. Květy sakury nejsou náhodným symbolem Japonců. Třešně kvetou jen asi deset dní v roce a jsou to nádherné a křehké květy. Tento okamžik, který se každoročně samovolně opakuje, je však tak důležitý, že se stal národním svátkem, oslavujícím pomíjivou krásu těchto křehkých květů.
Svatyně Ise byla zapsána do seznamu dědictví UNESCO jako „dědictví nehmotné“, jako nehmotná kulturní památka, happening v prostoru a čase. Je nehmotným symbolem odkazujícím k přítomnosti a tím monumentálnější, čím je jednodušší ve své podstatě. Japonské vědomí pozměnilo buddhistické pojetí existence, která byla přijata jako refrén po sobě jdoucích reinkarnací, která jednou skončí nirvánou.
Je březen, třešně jsou právě v květu, ale již brzy začnou uvadat, aby se za rok opět rozvinuly v celé své kráse.
Autor: Iva Drebitko
Photo: archiv autora