Neapol, město protikladů

Je málo evropských měst, o která by se po mnohá staletí bilo tolik různých velmocí.

Neapol byla pravděpodobně založena obyvateli řecké osady asi v 8.století př.n. l.  V roce 326 př.n.l. dobyli město Římané a v průběhu staletí hostila Neapol mnoho císařů. V  roce 476 byl poslední římský císař sesazen a uvězněn v  Castel dell´Ovo. Postupně byla Neapol ovládnuta Byzantinci, v roce 1137 dobyli město Normané a nastolili Království sicilské, které vyrůstalo do krásy a bohatství. Brzy město dobyli němečtí Štaufové, dále mu vládla ve 13. století větev francouzského rodu z Anjou,  v 15.století dobyli Neapol Aragonci,  na počátku století 16. dobyli město pro změnu Španělé. V 18. století bylo město asi 30 let i pod vládou Rakouska. Největší rozkvět Neapol zaznamenala největší rozkvět pod vládou rodu Bourbonů, kdy byla jednou z nejdůležitějších metropolí Evropy. Tento fakt neunikl ani Napoleonovi Bonaparte, který Neapol dobyl na konci 18.století, ale po roce 1815 se Neapol opět vrací do rukou Bourbonů. Roku 1860 obsadily město Garibaldiho jednotky a připojily ho k vznikajícímu Italskému království a později republice. Po sjednocení Itálie roku 1861 musí Neapol stále bojovat o svou prestiž s ostatními italskými velkoměsty.

Neapol je město protikladů už asi proto, že každý mocenský rod zde zanechal svůj otisk. Neapol není tak homogenní a „románská“ jako např. Řím.  Je něčím mezi Marseille, Paříží, Madridem, Milánem, Janovem, Aténami a Havanou. Neapol má velmi atraktivní polohu, což ji předurčilo k čilému obchodování. Velký záliv nabízel vybudování rozsáhlého přístavu, přírodní podmínky, malebné okolí a příznivé klima zase k rychlému osídlení.

Neapol je krásná zdálky. Nádherný záliv, na pozadí se tyčící Vesuv, bujná vegetace, zvlněné údolí, velkolepá cimbuří středověkých hradů a kopule významných staveb jí propůjčují impozantnost. Při pohledu zblízka se o ni jako by zdánlivě nikdo nestará.  Je chaotická, hlučná, špinavá, nevonící, zanedbaná, zaprášená, otlučená a chátrající. A v tom tkví její zvláštní ledabylý šarm, jehož původ musíme nejprve odkrýt, abychom objevili její kouzlo. Pochopíme mnohé, pokud se seznámíme s jeho historií, stylem života a charakterem obyvatel.

Neapolitáni si na nic nehrají a nic nepředstírají. Jsou leniví, ale přívětiví. Jsou málo přístupní, ale hrdí. Pokud nemluvíte italsky nebo francouzsky nemáte šanci se domluvit. Obyvatelé si město plně užívají, ale nestarají se o ně, jakoby čekali, že každým okamžikem může dojít k další erupci Vesuvu.  Město se tedy stará jaksi samo o sebe, kde přežívá to pevnější a stabilnější.

Neapol dnes již není nebezpečnější než New York, Marseille nebo londýnské Soho jak se většinou tradovalo. Do vyhlášené nebezpečné španělské čtvrti se hrnou všichni turisté za nejlepší pizzou (kterou musíte ochutnat, neboť pochází právě z Neapole). Nejužšími a nejdelšími dlážděnými uličkami nejrozsáhlejšího starého evropského města, kterými neprojede auto, se řítí skútry a mistrně se vyhýbají všem chodcům, na které kape voda z prádla, které se suší všude nad vámi, takže nebe nezahlédnete. Jste v centru dění. Četná starobylá náměstíčka s mramorovými fontánami jsou krytá korunami prastarých stromů, v zákoutích objevíte kamenné pomníky a četná svědectví bohatého historického osídlení. Mohutné pevnosti a hrady svědčí o snaze dobyvatelů uchránit svoji kořist před dalšími dychtivými nájezdníky, bohatě zdobené katedrály svědčí o moci panovníků a vlivu církve. Nejvýznamnější archeologické museum na světě skrývá nesčetné antické skvosty staré více jak 2 tísíce let. Bohatě zdobené fasády domů jsou černé ulpívajícím popílkem, pozůstatkem erupce Vesuvu (r. 79), černá jsou nábřeží, ulice i přístav a pláže.

Teatro di San Carlo, perla operních scén

Večer se město promění. Černá barva ulic splyne s tmou a spolu s Napolitánci se vydáváme do nejúžasnějšího divadla, nejstarší operní scény Evropy, kterým je Teatro di San Carlo. Od svého vzniku roku 1737 je dnes nejstarší a nepřetržitě fungující operní scénou v Evropě. Díky Bourbonskému králi Carlovi VII, který ho nechal vybudovat, se sem přemístilo centrum opery ze severní Itálie. Divadla La Scala v Miláně a La Fenice v Benátkách byla postavena až desítky let později ve  stejném architektonickém konceptu a San Carlo bylo modelem i mnoha dalším operním scénám po celém světě. Rozsáhlé auditorium původně pojalo na 3000 diváků, ale po bombardování za druhé svět. války bylo divadlo rekonstrukcí zmenšeno. Přesto dnes pojme asi 1500 diváků  a i dnes impozantní jeviště budí respekt. Na scéně mohou vystupovat jen zdatní pěvci, aby se jejich hlas donesl do všech koutů hlediště.

Po sjednocení Itálie ( 1861) se centrum opery opět přesunulo na sever do La Scaly , ale díky finanční podpoře, kvalitním operním skladatelům ( Puccini, Leoncavallo, Giordano, Cilea ), vynikajícímu orchestru, dirigentům, vedení  a hrdosti neapolských milovníků opery se sem postupně sláva operního domu opět navrátila. Vznikaly zde operní školy, skladatelé byli podporováni a význam opery mohl tedy jen vzkvétat. Koncem 19.století operní dům sestavil svůj vlastní vynikající orchestr pod vedením Pietra Mattucciho, což přilákalo i věhlasné dirigenty jako např. Arturo Toscanini, Pietro Mascagni nebo skladatele Richarda Strausse. Jediná slavná operní osobnost se sem však nikdy nevrátila. Tou byl neapolský rodák Enrico Caruso, který byl v roce 1901 na scéně vyhnán bučením jedné části publika a odmítl se sem potom k lítosti všech celý život vrátit a říká se, že častěji než v Neapoli potom pobýval v Sorrentu.

Slavný dirigent Zubin Mehta, který zde jako mladý začínal, se dnes ve svých 80 letech opět vrací do divadla, dnes jako šéf dirigent. Jeho provedení Carmen v prosinci 2015 je dech beroucí a budí zjevný respekt jak publika, tak orchestru a pěvců.  Neapolské operní publikum je fantastické, jako z jiného světa. Ve dne nedbale vyhlížející  neapolitáni si zjevně váží místa, které navštíví a změní se večer v graciézní, elegantní, slavnostně naladěné publikum, kterému nelze upřít ani znalecký posudek. Jsou pozorní a nesmlouvaví. Dokáží umělce zatratit nebo zcela vynést do nebeských výšin. Proto i atmosféra v neapolské opeře je nenapodobitelná, neboť je oproti jiným scénám světového formátu pravdivá a autentická.

Říká se, že žijeme v období, kdy může opět dojít ke stejně velké erupci Vesuvu, která zničila před 2000 let Pompeje a Herkulanum.  Napolitánci vám tedy ironicky vysvětlují třetí původ známého přísloví „ Neapol vidět a zemřít“. Prvním vysvětlením pořekadla bylo, že město je tak krásné, že po něm již nemůžete vidět nic krásnějšího a můžete tedy klidně zemřít. Druhým vysvětlením bylo, že Camorra, napolitánsko-sicilská mafie zde číhala na každém rohu a že tedy Neapol živí neopustíte. No a do třetice bude potvrzením pořekadla náhlá erupce Vesuvu. Všichni ale doufají, že se vědci mohou mýlit.

Autor: Iva Drebitko

Fotodokumentace: archív a autorky