„ Uznávat chyby u nás není moc v módě. “

Nejznámější obhájce v Česku. Advokát Tomáš Sokol, bývalý ministr vnitra a jeden z nejvýraznějších představitelů české advokacie založil v červnu s kolegy Unii obhájců. Proč jsou podle něj advokáti mnohdy démonizováni a jaké nevýhody má jeho známý obličej? Tomáš Sokol také v rozhovoru pro Leaders Magazine Prague tvrdí, že je politika jako droga. „Jsem rád, že jsem z ní byl vyhozen ještě dříve, než se mi stala návykovou,“ přiznává. Vysvětluje také, proč byl po revoluci popotahovaný za to, že chtěl jako prokurátor stíhat komunisty?

Vážený pane doktore, dle posledních průzkumů klesla v uplynulém roce kriminalita v Česku. Zaznamenal jste tento trend ve Vaší praxi?

„Ne a asi k tomu ani není důvod. Pokles nápadu trestné činnosti ještě automaticky neznamená pokles počtu obviněných. Může to také znamenat zmenšování rozdílu mezi nápadem trestné činnosti a jejím objasňováním. Obviněných je z mého pohledu stále dost a možná až přespříliš.“

Nedávno jsme také “slavili” dvouleté výročí amnestie bývalého prezidenta Václava Klause. Překvapil Vás fakt, že se do věznic zvrátila již čtvrtina vězňů? Odpovídá to míře recidivy?

„Nepřekvapil. Dobří holubi se vracejí. Tak je to vždycky a myslím že to tak bylo i za „bolševika“. Vysvětlení ode mne nečekejte, to je problém z jiného oboru. Ale také věc úhlu pohledu. Z toho mého je významné, že většina, tedy tři čtvrtiny amnestovaných svou příležitost využila. Trochu mne ale překvapila přetrvávající míra mediální hysterie. K tomu také viz níže odpověď na vaši otázku, co bych přidal do trestního zákoníku. Asi doživotně pro mne bude udivující, jak malou hodnotu pro mnoho mých spoluobčanů představuje lidská čest a důstojnost a fair play proces. A jak strašně důležité pro ně je, aby nějaký sprostý podezřelý neunikl trestu. I kdyby to s ním mělo „odskákat“ deset nevinných.“

Jaké nevýhody má fakt, že jste dlouhodobě jedním z nejznámějších právníků u nás? Neočekávají od Vás mnohdy klienti nereálné výkony?

„To asi očekávají od svých advokátů mnozí klienti. Stejně jako mnozí pacienti očekávají zázraky od svých lékařů. Možná to malinko s léty a onou známostí roste, ale já se zase s léty učím tomu čelit. Mimo jiné vlídnou, ale neúprosně kritickou interní analýzou každého případu a následným informováním klienta jak na tom je. Zrovna včera mi v reakci na ni napsal klient, abych na něj proboha nebyl tak přísný, pokud jde o jeho pozici ve sporu. Z mého pohledu je totiž prioritní vysvětlit klientovi podstatu jeho problému, realisticky a bez bombastických slibů, nabídnout to, co je možné pro něj udělat. A to pak také splnit. Jsem přesvědčen, že i tohle je už nějak zakomponováno do toho, čemu říkáte „dlouhodobá známost“. I když, pravda, přicházejí i klienti s přesvědčením, že jsem cosi jako panna zázračnica anebo naše kancelář právní Lurdy.“

Je pro advokáta těžší obhajovat člověka vinného nebo nevinného?

„Principiálně v tom nevidím a ani nesmím vidět žádný rozdíl. Nevinného od vinného v trestním procesu namnoze dělí jen míra usvědčujících důkazů. Oba dva, vinný i nevinný, mají právo na zákonný a spravedlivý proces. Tedy proces v němž budou, mimo jiné, vzaty v úvahu všechny významné okolnosti a důkazy. Mojí povinností, kterou ale pořád vnímám spíš jako životní poslání, je k přispět k tomu, aby proces mého klienta byl přesně takový. V konkrétním případě pochopitelně může být dost rozdíl mezi tím, když hájíte někoho, koho dalších dvacet důkazů usvědčuje a tím, proti němuž žádné důkazy nejsou. A je úžasný pocit, když někoho, o jehož nevině jste bytostně přesvědčen, nakonec z problémů vytáhnete. Zproštění viny, tedy jakási rehabilitace oproti předchozímu obvinění je pro někoho, jako byste mu vrátil život. Případů vědomé viny, před advokátem neskrývané, ale navenek tvrzené neviny, není mnoho. Obvykle ani advokát netuší, jak to bylo doopravdy. Nemá důvod svému klientovi nevěřit, ale stejně jde o kvalitu či přesvědčivost důkazů. A zase, jsme u toho spravedlivého procesu. Co je mi po tom, je-li dotyčný vinen, není-li proti němu dost důkazů? To by měli soudci mít právo soudit v takových nejasných případech podle pocitu? Nebo podle křišťálové koule? A mám to právo mít já, i když klient tvrdí, že je nevinný? Anebo ho mám jít udat, pokud se mi soukromě vyznal ze svého hříchu? Případně hájit jen na oko? Důkazy jsou to, čeho já se držím. A naopak si ošklivým ty, kteří dokáží na vinu usuzovat podle toho, jak se někdo tváří, co se o něm povídá případně má nějak podezřele moc peněz. Docela často ale, zejména u tzv. hospodářské kriminality, jde o to, zda to, co je stíháno je vůbec trestný čin anebo zcela legální jednání. A to pak je věc čisté právní argumentace ve vztahu k jednání a ne k vině. A je taky dost případů, kdy klient trochu je a trochu není vinný. Někdy víc na jednu, jindy na druhou stranu. V takových případech jde o to, jak se na něj a to co udělal chcete dívat. Typicky to je v případě dopravních nehod. Jel řidič moc rychle? Jel riskantně? Co je nepředvídatelná okolnost anebo dokonce jejich nešťastná shoda? Jak bych to jel já?“

Byl jste někdy přesvědčen o nevinně svého klienta, ale soud byl přesto jiného názoru? Anebo naopak?

„Prvý případ je hořkou realitou mé profese. S druhým jsem se naštěstí nesetkal. Jeho nepěknou variantou ale je, když obhájce vyhodnotí předestřené důkazy tak, že s tím není možné chtít po soudu zproštění a ač se klient cítí nevinný, přesvědčí ho, že bude nejlepší zaměřit se na dosažení mírného trestu. A také ho tak hají. Odborně řečeno. hájí ho na trest. Ale soud, potvora, klienta zprostí, protože ho důkazy nepřesvědčily. Pro toho klienta je to jistě krásné, spokojený může být z lidského hlediska i jeho advokát, ale profesně to je zlý sen. Mne to naštěstí zatím nepotkalo, ale jiné ano a věru bych v té chvíli nechtě být v jejich kůži.“

V červnu jste s kolegy obhájci rozjeli činnost Unie Obhájců České republiky. Proč?

„Primární byla shoda na tom, že vnímáme stejné problémy, vidíme stejně jejich příčiny a máme stejné či podobné představy o tom, jak problémy řešit. To vše ve vztahu k trestnímu řízení, obhajobě a všemu co s tím souvisí. Řekněme tedy profesní záležitosti. Začnu-li od svého oblíbeného tématu, je to naprosto neadekvátní, doslova zbytnělá představa o tom, co se dá trestním právem léčit. Mnozí si myslí, že dospělé lidi je možné vychovávat k tomu, co někdo jiný považuje za řádný život, trvalou hrozbou trestem. Nejlépe rovnou vězením, když šibenice nám už zbourali. To je hodně špatně. Za nedobré vnímáme i to, jak lehce a bez úvahy o skutkové podstatě trestného činu a jejím smyslu jsou v některých případech zahajována trestní stíhání. Vede to k zbytečným lidským utrpením, někdy až k osobním tragédiím. Nadužívání některých institutů trestního řízení, například odposlechu, také nevnímáme pozitivně. A další a další, rozličné problémy typicky „obhájcovské“. Když si nějakou dobu s kolegy o tom všem povídáte, posléze si uvědomíte, že už nejde ani tak o povídání jako o omílání pořád toho samého, ale jste současně přesvědčen, že nejde jen o profesní deformaci a kverulování v jejím rámci, lehce se zrodí myšlenka najít platformu a z ní na ty nedostatky společně, tedy s větší přesvědčivostí, poukazovat. Případně nabízet řešení. To vše už je trochu mimo roli České advokátní komory, ta je stavovským sdružením a taky orgánem veřejné správy v oblasti výkonu advokacie. A z toho všeho se zrodila Unie.“

Máte za sebou již výsledky, například v podobě uznání chyby ze strany orgánů činných v trestním řízení?

„Uznávat chyby u nás není moc v módě. Jinou věcí je, že podle našeho přesvědčení a možná i tlaku, který vyvíjíme, si kritizovaní budou do budoucna tak trochu „dělat pořádek“. Ovšem třeba na upozornění, že v některých případech mají obhájci problémy s přístupem do spisu po podání žaloby reagovali předsedové některých soudů velmi pozitivně ujištěním, že zajistí, aby u nich k tomu nedošlo. Je samozřejmě nezbytné, aby hlas Unie měl váhu. Proto se snažíme, aby naše stanoviska byla vyvážená a právně přesvědčivá. Což ale není práce na půl roku.“

Je Unie “dostupná” i běžným občanům? Pro koho tu vlastně je její činnost?

„Ne, je to úzce profesní spolek. Nicméně s aspirací vylepšovat celkovou situaci v oblasti trestního práva, tedy širšími efekty, než pouze pro obhájce. Na rozdíl mnoha tzv. neziskovek, které se tváří, že se zrodily výhradně pro blaho lidstva, ale starají se jen o vlastní zájmy.“

Řada lidí má o práci obhájce a celkově trestním procesu zkreslené představy. Co je tou nejvíce “zažitou”?

„Byla o tom řeč o pár řádků dříve. Problém vidím v tom, že u nás je pořád dost těch, kterým k závěru o tom, že někdo spáchal trestný čin stačí to, co slyšeli v mediích nebo ve frontě u pokladny v sámošce. A ti pak vcelku logicky považují obhájce za nepříjemnou překážku na cestě obviněného do šatlavy, kamž patří, když už ho jednou ulice odsoudila. A v hospodě taky chlapy říkaj´, že to je určitě syčák. Řada lidí je, ze stejného důvodu, který já natvrdo diagnostikuji jako hloupost či omezenost, přesvědčena, že obhájce v tom lepším případě, jakýmisi nečistými kouzly omámí soud, zamlží evidentní důkazy a tak svého klienta vyrve spravedlnosti. V tom horším soud prostě zkorumpuje. Pro mne osobně je vyhrazena ještě jedna kategorie vysvětlení, totiž že jsem si z doby svého ministrování na vnitru nasyslil řadu kompromitujících informací o soudcích a teď je vydírám. To, že v době mého ministrování se většina dnešních soudců proháněla tak zhruba v krajinách vrcholící puberty a jediné kompro co se tak na ně dalo sehnat bylo, že kouří za školou, ti duševní suteréni prostě nevnímají.. Ale i jinak docela rozumně uvažující lidé si nějak nedokáží představit, že trestní proces, ostatně stejně jako civilní, pracuje s informacemi, které tam ve zdrcující většině dodá ten, kdo nese důkazní břemeno. V trestní řízení tedy policie a státní zástupce. O obhájce je nemůže zakrýt, odnést, případně vytrhnout ze spisu a sníst. Jinými slovy, obě strany hrají se stejnými kartami. Pravda obhájce může důkaz znehodnotit. Tedy procesně. Například poukazem na jeho nezákonnou formu či nezákonnost jeho získání atd.. Což ale je jeho zákonnou povinností a problém je pochopitelně někde jinde. U toho, kdo takový důkaz opatřil. Mohu také jako obhájce poukázat na to, že důkazy si protiřečí, jsou v logickém rozporu, mohu vyvracet právní závěry a argumentovat ve prospěch jiného, správnějšího výkladu práva, mohu i jiné věci, ale pořád v rámci důkazního a právního stavu, který nastolila obžaloba. Mohu navrhnout provedení jiných důkazů, předložit znalecký posudek, vyvracející ten, který předložila obžaloba, ale to vše zase hodnotí soud. Zkrátka je to vcelku jednoduchá a současně složitá práce, která rozhodně nestojí na špinavých tricích. Leč koho to zajímá. Je to moc složité a tak je jednodušší si všechno vysvětlit po svém. Když náhodou někdo není odsouzen, jsou v tom kouzla, čáry jakož i bytosti pekelné. A jim v čele advokát.“

Kdybyste mohl ze dne na den vyhodit z trestního zákoníku jednu skutkovou podstatu, která by to byla?

„Těch je víc. Směšný mi připadá třeba postih sprejerství. Anebo možnost stíhat provozování prostituce „…v blízkosti školy, školského nebo jiného obdobného zařízení nebo místa, které je vyhrazeno nebo určeno pro pobyt nebo návštěvu dětí…“ Ne že bych nějak osobně potřeboval vědět, ale přeci jen mi trochu vrtá hlavou, jak daleko třeba od jeslí se může…. . Anebo jestli se prostitutka domácí musí přestěhovat, když vedle domu, kde bydlí a provozuje postaví školu.“

A kterou byste naopak hned do zákoníku dopsal?

„To je jednoduché. Vizte:

Ultimativní žvanění

(1) Kdo i jen z nedbalosti ultimativně žvaní o něčem, o němž nic neví a čemu nerozumí, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti.

(2) Odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.

(3) Odnětím svobody až na pět let nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1

a) v souvislosti s tím, že se domáhá toho, aby bylo něco konáno, zejména orgány veřejné správy,
b) v souvislosti s tím, že něco slibuje jiným.

Ve svých důsledcích by takové ustanovení bylo něco jako atomová právní puma, svržená na ČR. Prvým odstavcem by zasáhla asi tak polovinu dospělé populace. V epicentru výbuchu, tedy „zasaženi druhým a třetím odstavcem“ by zřejmě byli mnozí novináři, politici a všelijaké příšery, slyšící na jméno celebrita. Nejjednodušší by to měla hlava státu. Ten by zahynula na místě. Poslanci a senátoři by pak další zhruba čtyři měsíce strávili pouze hlasováním o tom, že se navzájem nevydají k trestnímu stíhání pro tento trestný čin, spáchaný ve třetím odstavci sub lit.b). Leč k svobodě slova, tedy důležité součásti demokracie, patří právo říkat, případně rovnou hlásat jakékoliv nesmysly. K čemuž nám dopomáhej bůh, případně příroda. Jak komu velí víra.“

Vzpomínáte někdy ještě na období, kdy jste vedl Českou stranu národně sociální? A dalo se vlastně zabránit jejímu téměř likvidačnímu osudu?

„Nedalo. Jakmile jsem to pochopil, okamžitě jsem odešel.“

Byla to Vaše první zkušenost s politikou?

„Po roce a půl ve vládě ČR už jsem jakési politické zkušenosti měl. Tohle byl problém personální. Ti lidé tam se soustředili pouze na své vnitřní averze a spory a to je konec jakékoliv komunity. Každé lidské společenství vždy část společné energie vydává na řešení vnitřních záležitostí. To jsou nutné výdaje. Pokud ovšem téhle činnosti věnuje většinu své produktivity, znamená to konec. S tím se nedá nic dělat než odejít.“

Vaše další politické působení bylo relativně krátké. Nelitujete s odstupem času toho, že jste neměl více prostoru k realizaci?

„Ne. Raduji se z toho skoro každý den a myslím to upřímně. Politika je droga a jsem rád, že jsem z ní byl vyhozen ještě dříve, než se mi stala návykovou. To není laciná kritika politiky nebo dokonce její odmítnutí, jak je dnes moderní. A hloupé. Jen se prostě dlouhodobě platí za účast v politice cena, která je pro mne příliš vysoká, V době, kdy jsem se tam rozličně drápal zpět jsem si to neuvědomoval a touto cestou děkuji našim občanům a mým nevoličům, že mne svým hlasováním kopli, víte kam. Jsem přesvědčen, že díky tomu dělám mnohem zajímavější věci, mám profesně mnohem pestřejší a náročnější život. A hlavně, nejsem součástí onoho politického ghetta, které by mne asi spolehlivě semlelo, jako mele většinu jiných. Tedy i osobně žiju jiný život. Kromě toho, chápu, že politika volí i lidé, jejichž IQ není o mnoho vyšší než teplota ve volební místnosti. A tedy že i k nim musí promlouvat a cosi jim slíbit v ambaláži, která je adresátům srozumitelná. Ale já, po létech, kdy lidé chodí pro radu za mnou, bych nějak neuměl vnucovat někomu na předvolebním mítinku nebo rovnou z plakátu představu, že se ideálně hodím do Parlamentu, snad bych tam mohl být i užitečný, a že mně tam potřebují stejně, jako ten prací prášek, který je nabízen na vedlejším billboardu. To vše pak způsobem, aby to pochopil i okolojdoucí křeček. Vážím si řady politiků, vím že Parlament a volby jsou naprosto nezbytné atributy demokracie, demokracie je pro mne jednou z nejdůležitějších hodnot, ale osobnostně se do toho systému nějak nevejdu.“

Poměrně krátká byla i Vaše zkušenost jako prokurátora. Troufl byste si dnes jít zpět do soustavy?

„Nejde o to si troufnout či netroufnout. Troufl bych si. Ale je tu řada jiných nepřekonatelných překážek. Mimo jiné i aktuální neprostupnost této profese. Ale po pravdě, pokud jde zrovna o mne, pracuji na řadě kauz, kvůli nimž bych byl většinově nedůvěryhodný, pokud bych náhle přešel „na druhou stranu“. A taky v řadě případů z téhož důvodu podjatý.“

V čem je dnes práce pro “druhou stranu”, státní zastupitelství, nejvíce odlišná od počátku devadesátých let?

„Tak rozdílné to zase nebude. Prostě monokratický orgán s jasně vymezenými funkcemi v trestním procesu a jiných oborech veřejné správy. Pravda, neutápěl se tehdy ve vnitřních problémech a pokud vím, jediný, kdo si mohl stěžovat na to, že na něj je v souvislosti s výkonem funkce, vyvinut politický tlak, jsem byl já. To když jsem chtěl stíhat komunisty za to, že podporují organisaci směřující k potlačování lidských práv. Ovšem nemyslím si, že nyní tak adorovaná potřeba politické nezávislosti státních zástupců je motivovaná nějakými hořkými zkušenostmi z doby minulé. Přiznám se, že tohle nějak nechápu a možná i v tom bude ta odlišnost, co se na ní ptáte.“

Proč jste v roce 2011 začal vyučovat? A proč zrovna CEVRO Institut? Nebyla by pro Vaše zkušenosti úrodnější půda na právnických fakultách jiných vysokých škol?

„Prostě proto, že mi to nabídli. Jak úrodná půda to je jsem nerozvažoval, stejně jako o tom, jak efektivně ji dokážu osít. Abych se držel toho rustikálního slovníku. A jinak, škola mi připadá slušná, kolegové též, jsou tam studenti, není jich málo a já je učím tomu co(snad) umím. Nic víc nic méně.“

Kdy naposledy jste strávil kompletní den “bez práva”? A dá se vůbec u trestního obhájce “vypnout”?

„Úvodem bych mohl poznamenat, že ženatí muži tráví mnoho dnů života bez práva. Třeba bez práva jít kdykoliv za kamarády, přivést si domu novou známost z vinárny a tak. Ale vážněji. Kompletní den bez práv? Chcete mně zabít? Asi máte pravdu, že jsou právníci, který nevypínají nikdy, ač by měli, protože to prostě neumějí. To je dost nebezpečné a občas to některého semele. Jsou též jiní, kteří vypadají, že jsou vypnutí prakticky na stálo. No taky nic moc. Pro mne je to celé zábava a tak si tak přecházím bez vypínání z jednoho na druhé. Chvilku právo, pak sport, knížka, kamarádi, hospoda a jiné. Do toho pochopitelně rodina, která se plete do všeho. A tak pořád dokola. Hádám, že se to jednou nějak vypne celé samo, ale na to nemyslím.“

Autor: Jaroslav Kramer