Helena Leisztner Kroftová

 

“Podvědomí je Bohem KAŽDÉMU Z NÁS”

 

Už se Vám stalo, že díky sociálním sítím máte pocit, že osobu, se kterou se máte setkat, vlastně dobře znáte, ačkoliv jste se viděli jen letmo? A pak začnete rozhovor a v rámci sdílení a rozvíjení příběhu Vám najednou běhá mráz po zádech, protože cítíte, kolik toho máte společného? Věříte na energii? Já ano.

Čím je specifické ženské umění? Jak souvisí umění a politika? A kde se u paní Heleny vzaly podnikatelské geny? S Helenou Leisztner Kroftovou máme nejen společnou vášeň pro podporu žen a snahu měnit svět k lepšímu.

Helena Leisztner Kroftová vystudovala Vysokou školu ekonomickou, ale postupně se začala věnovat umění. Začínala u oděvního designu, nyní se kromě variabilních oděvů věnuje kresbě, malbě, fotografii a kombinovaným technikám. Praktický vhled do světa umění, organizací výstav, PR a propagace získala i během působení na argentinském velvyslanectví. Šest let pracovala v zahraničí. Je držitelkou řady českých i mezinárodních ocenění – Ceny Mladých modních tvůrců Zenit 89 – ČSSR, Talent 90, Ceny Ma- sarykovy Akademie Umění za uměleckou činnost a syntézu vizuálních umění, Mezinárodní ceny za moderní umění, Límenarte 11 – Itálie, Marian Adair Award International – WCI, za celoživotní uměleckou činnost a filantropii – USA.

Paní Heleno, na čem právě pracujete?

V současné době jsem prodělala další transformaci, ráda totiž experimentuji s různými formami v oblasti umění. S dalšími 26 umělci jsem pracovala na projektu Blossoms, kdy jsem pro jednu investiční společnost malovala porcelán pro Expo Dubai. Jedná se o obrovské mísy, na kterých je zobrazen národní motiv v podobě lipových květů. Se stejnou skupinou renomovaných umělců jsem se zúčastnila výstavy s názvem Praha porcelánová, která v prosinci probíhala v Galerii U Zlatého kohouta v Praze. Tam jsem ztvárnila některé politické motivy, jako např. Tsunami pod Hradem či Libuši s výrazným věncem. Moje tvorba většinou politický podtext obsahuje. Poslední komplexní a retrospektivní výstava Reflections proběhla ve Vlašské kapli ve spolupráci s ministerstvem kultury a italským velvyslanectvím. Hlavním motivem byl můj projekt Praga Caput Regni -Reipublicae, dále Prague – Venice infinity a Colours of Woman, obrazy, které se věnují zpracování psychiky a psychologie žen. Tato díla jsou zcela pocitová, taková čistá. Můj cyklus Colours of Woman začal perokresbovými portréty žen. Následovala spolupráce s Českou Miss, pro kterou jsem tvořila variabilní národní kostýmy. Na zahraničních přehlídkách Miss z České republiky opravdu vynikly, protože ve velmi vysokých, uměleckých kloboucích byly vždy vyšší a nepřehlédnutelné. Navíc oděv byl proměnlivý, klobouk se přeměnil na korzet, boa na vlečku… A do cyklu Colours of Woman patří i olejomalby s efektem 3D, kaleidoskopické fotografie přírody, zejména květin. A moje poezie. Při výstavách prezentují modelky můj oděv s motivem mého obrazu, navíc s mým otočným obrazem. Je to art fashion show jednoho autora s hudbou, statickou a živou výstavou včetně mé choreografie. Tím se zase uzavře mozaika různých umění do jednoho živého divadelního celku, jsem zatím jediná s vlastním autorstvím mnoha druhů umění, to mne také motivuje jít dál.

Jak Vaši tvorbu ovlivnila právě probíhající pandemie?

Asi všichni jsme čekali, že krize v nějaké podobě přijde. Vnímám, že kvůli Covidu-19 jsme měli nutnost a souběžně i možnost se vrátit k přírodě, jejíž součástí jsme. Více nyní fotografuji přírodu, barevnost a detail. Barvy přinášejí květy. Každý květ má střed, ve kterém vzniká harmonie. A ta by se měla promítat jak na planetě, tak ve vesmíru. Střed květu a jeho okolí vnímám jako kaleidoskop. Podvědomí následně utváří mé obrazy. Proto mají moje výstavy vždy podtitul Podvědomí je Bohem každého z nás.

Nemám dnes ráda černou a hnědou barvu, připomínají mi dobu komunismu, snad jen lesk a obsah hlíny. A také jsou to barvy smuteční, odtohoutíkám.

Žena a její plodnost je častým objektem mých olejomaleb. Občas slýchám názor, že mé obrazy jsou erotické, ale v realitě zobrazují lásku, početí, onemocnění, odchody rodičů, zkrátka všechny významné kapitoly života, které nás mění. Vždy, když jsme dole, tak si uvědomíme sepjetí s přírodou a možnost dalšího růstu. Takže obrazy zachycují i autoerotiku či orgasmy, které jen dokazují, že žena je klíčová pro reprodukční proces a pokračování lidstva.

V literatuře se často diskutuje o ženských autorkách a specifičnosti tzv. ženské literární tvorby. Jak se ženství projevuje ve výtvarném umění?

Ženské umění a vlastně vše je ovlivněno tím, že jsme dárkyněmi života. Tento prvek prostě muži nemají. Pokud je žena sociálně vyspělá, má sociální empatii, tak se žena-matka snaží nejen chránit, ale maximálně podporovat a rozvíjet svoje potomky. Muž by měl být oporou, ale myslím si, že toto vnímání a zaměření primárně na potomstvo tedy budoucí vývoj, mu chybí. Zastoupení žen-matek v politice je důležité, lze zde očekávat určitou širokospektrální empatii. Příliš vysoké zastoupení mužů v politice se projevilo i v rámci rozhodování během pandemie, kdy ne vždy byly zájmy různých ohrožených skupin zohledněny. V umění se jedná o tvorbu, která vám jde z duše. A duše je ovlivňována pocity. A pocity žen a mužů, když drží v náruči své dítě, jsou prostě jiné a toto se odráží i v politických rozhodnutích.

Naprosto vím, o čem mluvíte. Byla jste členkou více ženských organizací, např. Fóra žen. Jak se otázka týkající se žen posunula?

Ve starém režimu jsem žila dost dlouho na to, abych mohla říct, že za více než 30 let nového režimu se opravdu tato otázka posunula kupředu, ale to je již dávný vývoj. Zároveň nejsem zastánkyní vyvyšování jednoho pohlaví nad druhé. Jde o pokoru v komunikaci se shodnout a v lásce vychovat potomky, což je zásadní pro vývoj celé planety. Ne vždy my ženy umíme projevit ženskou solidaritu. Muži vzájemně solidární jsou. Mám- li použít přirovnání, tak muži vzájemně fungují převážně v tlupě, my ženy často jako důvěrnice, ale i rivalky. Sama jsem spíše solitér. Tvorbou počínaje, organizováním výstav konče.

Vraťme se ještě k politice. Sama jste zmínila, že Vaše umění je často politické. Na druhou stranu mnozí umělci se proti politické angažovanosti ostře vyhraňují.

Proč by politika neměla být součástí umění? Umění hýbe lidskou mentalitou. Umění dokáže lidi i skrytě manipulovat. A není náhodou, že umělci jsou za své umění v totalitních režimech perzekuováni. Pamatuji si, že když jsem za komunismu namalovala obraz s náboženskou tématikou, např. židovský hřbitov, tak příslušníci asi STB (Státní tajná bezpečnost) měli poznámky o tom, zda se to na obrazy hodí, nebo ne. Stejně jim vadil i modlící se Karel IV. V roce 1988 jsem spoluzaložila soubor A prima vista neboli Módní provokace. Připravovala jsem různé vlastenecké provokativní choreografie a modely, např. Taneční variaci na Mou vlast, Freony, na Rockfestu se řezala rudá trička, několikrát jsem byla zatčena a vyslýchána. Bylo to umění, bylo symbolické a politické. A ochránci režimu to dobře věděli. Je mnoho druhů umění, ale moje vyjádření vždy vyjadřovalo odraz spokojenosti či nespokojenosti s dobou. Hudba může být politická, stejně jako design či výtvarné umění, Zase jsme u podvědomí, které je impulsem k vyjádření pocitu. S vlasteneckou tématikou jsem pokračovala v mém projektu Praga Caput Regni – Reipublicae, vytvořila jsem oděv na téma české lvice, kterou prezentovala Renata Langmannová na mnoha místech Prahy, tam kde se český lev nachází, část cyklu je v národních knihovnách v NY a ve Florencii. K oděvu byl samozřejmě můj obraz a choreografie pro mnoho možností prezentace zlatého národního oděvu. Část byla i na Gala zahájení Mezinárodního bienále moderního umění v Národní Galerii v roce 06.

Jste i spoluzakladatelkou českého Spolku FNMWA, Friends of National Museum of Women in the Arts, kterému nyní předsedáte. V zahraničí jsou tyto organizace „Friends of…“ velmi běžné a pomáhají umělcům nebo třeba nadějným vědcům.

National Museum of Women in the Arts ve Washingtonu D.C. je jediné národní muzeum na světě věnované pouze ženským umělkyním a má spolky ve všech hlavních městech. Z českých umělkyň je ve sbírkách zastoupena Toyen. Iniciátorkou vzniku spolku byla Catherine Cabaniss, žena bývalého velvyslance USA Williama Cabanisse ve spojení s Eliškou Haškovou Coolidge. Z vlastních prostředků jsme se snažily pomáhat mladým umělcům či handicapovaným umělcům. Bylo zajímavé sledovat práci americké profesionální organizace. Uspořádaly jsme mnoho koncertů a výstav v ČR, v Senátu, České spořitelně, v Salmovském paláci ve spolupráci s Národní Galerií, v New Yorku atd. Podporovaly jsme Nadační fond Mathilda paní hraběnky Mathildy Nostitzové na podporu osob s těžkým zrakovým postižením, dále La Sophia na pomoc opuštěným dětem. Založily jsme Tvář roku FNMWA, mezi oceněnými byly nejen výtvarnice, umělkyně se zrakovým postižením, ale například i restaurátorka románských oděvů, baletka, 10letá zpěvačka sirotek s Aspergerovým syndromem. Po 13 letech činnosti spolku se chystáme předat žezlo vedení spolku další generaci.

Během rozhovoru jste několikrát zmínila vliv rodiny a kořenů. Se svým buržoazním původem jste to neměla vůbec jednoduché. Zmínila jste, že se nechcete historií nechat svázat, ale zároveň je dobré si ji připomínat.

Když si vzpomenu na dětství, vždy se mi vybaví stolování. Vždy jsme měli bílý přírodní nažehlený ubrus s textilními ubrousky, vyleštěné stříbrné příbory. Vůbec nevím, jak to maminka při zaměstnání dokázala. Moji rodiče si nikdy na změnu poměrů nestěžovali, chtěli, abych toho byla ušetřena. Moji prapředci byli velkoobchodníci s barevnými kovy a měli několik činžovních domů. Nikdy si nepostavili vilu, protože většinou ve čtvrtek odjížděli do Benátek, kde zůstávali do úterý. Babička těžce nesla skutečnost, že byla „pouze“ hostitelkou. Ačkoliv se zúčastnila všech obchodních jednání či pořádala významná setkání a hostiny pro mnoho desítek hostů. Když přišlo znárodnění, tak můj otec si pamatuje, jak jeho děda pálil cenné papíry a zapřísahal ho, ať nikdy nepodniká. Mně tatínek říkal to samé. Babička se po komunistickém převratu začala věnovat umění a byla mi velkým vzorem. Díky jejím art protisům a gobelínům se najednou stala hlavní živitelkou rodiny. Její manžel se ze ztráty postavení a perzekucí už nikdy nevzpamatoval.

Jaký typ práce Vás nejvíce těší? Jaký je vlastně rozdíl mezi přípravou výstav a prací na zakázku?

Pro výstavu pracuji o samotě s velkou svobodou, tedy i nadšením. Pokud si vše organizuji, kurátorku mám v Itálii, celá výstava i PR je mojí zodpovědností a to potřebuji. V zahraničí je vždy vše připraveno a umělci je dán prostor se vyjádřit, zde to nebývá tak častým zvykem.

Konkrétní díla pro firmy nebo jiné klienty, například typ fota, obrazu, plátno, kov, porcelán a velikost, volím dle stylu prostoru a mentality.

Většinou však v designu rozhodují více ženy, tedy soulad bývá i předem dle intuice, nabízím řešení v mém ateliéru, neboť osobní kontakt je důležitý. Současná doba vše změnila na online prodej, virtuální výstavy i soutěže, kde jsem byla např. vybrána v prosinci 20 za ČR v celosvětovém konkurzu na výstavu v Manile.

O silných hrdých babičkách si budeme povídat příště. Já se o té své chystám napsat knihu. Byla významnou lékárnicí na Pohořelci a mezi její pacienty patřili i Edvard a Hana Benešovi, Alice Masaryková či umělci z Národního divadla. Moje poslední otázka se týká Vašich plánů. Co plánujete?

Neplánuji. Vůbec. Může se to zdát jako klišé, ale myslím, že letos jsme všichni pocítili význam rčení „užít dne“. Těšila jsem se na výstavy zejména v zahraničí. S přesouváním výstav je to těžké. Plány jsou na roky dopředu, takže se spíše výstava zruší, než že se posune termínově. Nechávám věci volně plynout. A jsem ráda, že se mi daří najít si čas pro sebe. Je to důležité. Každé ráno vstávám časně a věnuji se meditaci, tanci a józe. Dokážu se tak povznést nad každodenní problémy a řešit záležitosti s nadhledem, lehce, koncentrovaně a zároveň komplexně. Doporučuji zejména nám vytíženým ženám.

Linda Štucbartová

Foto: Lenka Hatašová