Radek Špicar

 

“Pomáhejme jeden druhému”

 

Radek Špicar aktuálně působí na pozici viceprezidenta pro hospodářskou politiku a export ve Svazu průmyslu a dopravy. Jeho dosavadní kariéra zahrnuje unikátní zkušenost ze státní správy, soukromého i neziskového sektoru. Působil na pozici náměstka místopředsedy vlády pro ekonomiku, byl členem top managementu Škoda Auto a vedl pražskou pobočku think-tanku Aspen Institut. S Radkem se známe od studentských let, vídáme se na setkáních Oxford and Cambridge Alumni Society.

Když jsem pro aktuální číslo Czech and Slovak Leaders Magazine hledala osobnost, která by současnou situaci zhodnotila s nadhledem, nabídla vizi a zároveň dokázala skloubit český a mezinárodní kontext, napadl mne právě Radek. Radek Špicar je ženatý, má dvě dcery. manželka Barbora působí v obecní samosprávě.

Začněme pozitivně. Jak jsi oslavil Nový rok? Co jsi přál České republice?

Oslavil jsem ho doma s rodinou. Bylo to to nejmenší, co jsem mohl udělat pro české zdravotnictví a lékaře pracující už několikátý měsíc na hraně svých možností v přeplněných nemocnicích. A České republice jsem v té souvislosti přál, abychom mohli příští silvestr už prožít, tak jak jsme zvyklí, na horách s přáteli.

Pokračovat budeme…překvapivě Covidem-19. Parafrázuji známý český film Pelíšky a napadá mne, kde asi udělali (soudruzi) chybu? Od první vlny nevidím přílišný posun ani v komunikaci či digitalizaci státní správy, ani větší ochotu podniků poslat zaměstnance na home office, ochrana seniorů selhala a postupem času začínají docházet i roušky, o ochraně seniorů nemluvě. Jak situaci vnímáš Ty? Byli jsme nuceni si lekci zopakovat?

Posun vidím především v soukromém sektoru a průmyslu. Zatímco první vlna některé firmy překvapila a epidemická situace je pak donutila k bezprecedentně dlouhým odstávkám výroby, na druhou vlnu už byly mnohem lépe připravené. Letní měsíce nepromarnily a využily je k zavedení principů chytré karantény. Teď jsou díky tomu schopné testovat, trasovat a eliminovat nakažené. Nemusí zavírat provozy jako v minulém roce. I proto věřím, že průmysl se letos vrátí k růstu a bude opět tahounem české ekonomiky.

Hlavní prioritou je teď pro nás všechny očkování. Aby to veřejný sektor zvládl, nabídli jsme mu pomoc s komunikační kampaní, kterou považujeme ze nedostatečnou, a naše vlastní očkovací kapacity, které mohou pomoci státu urychlit proočkování populace. Od května budou moci firmy státu s očkováním pomáhat.

V první vlně pandemie jsem postrádala ve srovnání se zahraničím společenskou solidaritu. Trochu mi to připomínalo školní vybíjenou „všichni proti všem“. Ti, co dostali nějaké kompenzace, je většinou vnímali na úkor druhých skupin. Ve srovnání se zahraničím chybí solidarita malých s velkými, zaměstnanců s podnikateli…Zdá se mi, že jsi první, kdo upozornil na problém nejen velkých podniků, ale i menších firem na ně navázaných. Kde se solidaritou začít, když brzy nebude kde brát?

Tohle je pro mě důležité téma. Považuji za nezbytné, abychom překonávali animozity a posilovali vazby mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, mezi vlastníky a manažery, mezi velkými a malými podniky.

Za jeden z největších problémů považuji, že spolu jednotlivé součásti naší společnosti nespolupracují, tak jak to znám z anglosaských zemí. Politika u nás nespolupracuje dostatečně s akademickým sektorem. Byznys má omezené vztahy se světem umění. Pandemie tohle naštěstí mění k lepšímu. Co předvedla ČVUT ve spolupráci s CzechInvestem a firmou Beneš & Lát při vývoji a následné výrobě ochranných respirátorů je přesně to, co potřebuje celá ekonomika. Doufám, že tenhle typ spolupráce a propojování různých světu nezmizí s koncem pandemie. Potřebujeme kreativitu a ta vzniká především z diverzity, ze spojování nespojitelného.

Evropská unie, jejímž jsi velkým zastáncem, doposud vyšla z krizí posílena. Jsi známým zastáncem přijetí jednotné měny EURO, těšíš se na obnovení této společenské diskuze po pandemii? Jaký předpokládáš posun v diskursu?

Během pandemie se opakovalo se to, co známe z předchozích krizí. Stejný vývoj měla světová hospodářská krize v roce 2008 a pak i migrační krize v roce 2015. Obě zastihly EU nepřipravenou a neschopnou reagovat, což rychle vyústilo ve ztrátu důvěry v evropský integrační projekt. Vzápětí se ale ukázalo, ze EU nemohla reagovat, protože neměla od členských států dostatečné pravomoci reagovat. Posléze je získala, jak v oblasti hospodářské politiky, tak v oblasti migrace a pokud by se tyto krize opakovaly EU by byla schopna reagovat mnohem účinněji. To vedlo k silnému nárůstu důvěry v integrační proces, která byla v letech po roce 2015 podle celoevropských výzkumů na nejvyšší úrovni v historii. Očekávám, že stejný vývoj bude mít i současná krize způsobena pandemií covid19. Už se to koneckonců děje a to i u nás tedy v jedné z nejvíce euroskeptických členských zemí. I Češi si uvědomují, že bez EU bychom vakcínu měli mnohem později a za mnohem vetší peníze.

A co se týká eura, o změně našeho přístupu mohou rozhodnout pouze blížící se volby, nic jiného.

Krize znamená příležitost, byť pro mnoho živnostníků nebo osob, které ztratili blízkého, toto heslo může být malou útěchou. Kde hledáš naději Ty? Kde vidíš světlo na konci tunelu?

Jako člověku, který před pár lety přešel ze zaměstnaneckého poměru do zaměstnavatelského a který ví, jak těžké je prosadit se na trhu a přežít v českém podnikatelském prostředí, je mi moc líto všech, kteří tuhle krizi nepřežijí. Bude ale mít i pozitivní dopady. Čeští zaměstnavatelé, kteří bývali v tomto ohledu velmi konzervativní, si snad už konečně zvyknou, že může pracovat i ten koho nevidí za sklem jeho kanceláře; a práce z domova se prosadí více než bylo u nás zvykem. Snad vydrží i spolupráce mezi univerzitami, státem a firmami, jak jsem si ji vyzkoušeli v posledních měsících. A také bude velmi akcelerovat 4. průmyslová revoluce, tedy digitalizace automatizace a robotizace, jinými slovy, modernizace českého průmyslu, kterou nutně potřebujeme.

Je nějaké téma, kromě EU a „konec levné práce“, které vnímáš jako podstatné a zapadá v běžné mediální pěně dní?

Je jich hodně a probíhající pandemie je hezky nasvítila. Například obrovská kvalitativní propast mezi soukromým a veřejným sektorem. První nás táhle nahoru a druhý spíše dolů. Dotáhnout se na nejúspěšnější země světa ale nebude možné, pokud nebudou veřejný a soukromý sektor fungovat stejně kvalitně a ve vzájemné symbióze pomáhat jeden druhému.

Co Tebe naučila krize osobně? A jaký je Tvůj recept na zvládnutí dvoukariérového manželství, home-office a domácího vzdělávání?

Jako rodina to zvládáme dobře. Oba s manželkou máme zaměstnání, která nám umožnuje ve velké míře pracovat z domova. Naše dcery chodí do školy, která distanční výuku zvládá. Máme doma dostatečně rychlé internetové připojení a notebooky pro všechny členy rodiny. Čím dál víc si ale uvědomuji, že mnoho rodin takové štěstí nemá a krize na ně drtivě dopadá. Když vidím, jak jsou na tom samoživitelé, lidé, kteří nemají dostatečné vybavení pro své děti, tak je mi jich strašně líto. Proto považuji za jeden z hlavních úkolů státu, ale i nás ostatních, udělat maximum pro, aby probíhající krize nerozevřela ještě více sociální nůžky v naší společnosti a nevedla k dalšímu navýšení počtu lidí, kteří se potýkají s doslova s existenčními problémy.

Linda Štucbartová