Kateřina Novotná & Jan Mühlfeit
Příroda nás vybavila pocitem strachu, abychom se byli schopni vyrovnat s hrozícím nebezpečím. Přestože se jedná o bezesporu užitečnou emoci, která lidstvu v mnohých případech pomohla přežít, v současné době představuje jeden z hlavních problémů seberozvoje. Jakým způsobem se můžeme my či naše děti se strachem vypořádat? Lze mu předejít? Jan Mühlfeit a Katka Novotná o strachu trochu jinak.
Chemie strachu
Chemické procesy, které v naší hlavě probíhají, jsou stále stejné jako před milionem let. V zátěžových situacích se začnou vylučovat hormony, které zvyšují celkovou pohotovost organismu. Jedná se zejména o adrenalin, tedy stresový hormon, a dále kortizol, jež nás připravuje například na boj nebo na útěk. Prioritou člověka je přežití, s nímž nám hormony pomáhají, na úkor toho ale dochází k oslabení naší imunity. Lidé vystavení stresu či strachu po delší dobu proto bývají často náchylnější k nemocem.
Stres se kromě vnitřních chemických procesů projevuje i po vnější fyzické stránce. Část nervového systému, která stres podporuje, se aktivuje a připravuje nás na blížící se nebezpečí. Během této reakce často dochází ke zrychlenému dýchání. Stres totiž blokuje bránici, nejsme tedy schopni hlubokých nádechů a dýcháme jen mělce. Dalším projevem je zvýšení tepové frekvence a odčerpání krve z mozku do končetin, člověk tedy není schopen racionálního myšlení.
Třebaže procesy, které probíhají v našem těle během zátěžových situací, se za posledních pár tisíciletí téměř nezměnily, počet chvil, kdy jsme stresu vystaveni, se mnohonásobně zvýšil. Dříve se lidé potýkali s nebezpečím několikrát do měsíce, pociťovaný strach byl navíc skutečný. Dnes je ve většině případů strach umělý a obranné mechanismy převzalo naše ego, což není nic jiného než klubíčko našich strachů. Úspěchy a pozitivní skutečnosti, které prožíváme, po amygdale (součást emoční části mozku) kloužou jako po teflonu, v případě negativních vjemů se amygdala chová naopak jako suchý zip a vše na sebe nabaluje.
Uměle vytvořené obavy
Když přicházíme na svět, ještě tolik strachů neznáme. Postupem času se však skrze různé vlivy začíná strach uměle formovat. Nejedná se o strach spojený s přežitím, ale spíše o strachy našeho ega. Jejich podoby jsou různé, u dětí to je například strach ze selhání aneb „co když dostanu špatnou známku?“, u dospělých to je třeba strach z nedostatečného finančního zabezpečení nebo obava ze soudu druhých.
Tyto strachy jsou často přenášeny z rodiče na dítě. Je třeba si tedy dávat pozor, abychom své vlastní strachy, které si jako dospělí s sebou (třeba již ze svého dětství) neseme, poté nepředávali dál. Přestože rodiče snadno nabývají dojmu, že své dítě takto nejlépe ochrání, protože už mají určité zkušenosti a chtějí tak, aby se děti vyvarovaly různým chybám, je to spíše kontraproduktivní, protože svým potomkům vytvářejí strach uměle.
V současné době ve společnosti převažují právě strachy tohoto umělého rázu. Zažíváme je v podstatě denně. Tím, že nemáme možnost si je vybít „bojem“ či útěkem, dochází k somatizaci stresu do našeho těla, což se následně projevuje různými tělesnými nedostatky a nemocemi. Ostatně i lékaři se přiklánějí k názoru, že 90 % našich chorob je způsobeno stresem.
Protistresová strategie
Existují různé techniky, jak strachu či stresu zabránit. Jednou z vlastností mozku je tzv. neuroplasticita, která mozku umožňuje reagovat na různé měnící se vnější vjemy, ale i na způsoby přemýšlení. Negativní programy, které máme od dětství naučené, se tedy dají přehrát programy novými.
Strach si můžeme snadno ilustrovat na časové ose – minulost, přítomný okamžik, budoucnost. Pocit strachu pramení z něčeho, co už se stalo (minulost), anebo naopak z něčeho, co se teprve stane (budoucnost). Pokud se naučíme být tady a teď v přítomném okamžiku, strach nás nemůže ochromit. Zkuste se zhluboka nadechnout a vydechnout. Měli jste z něčeho obavy? Ani na to nezbyl prostor. Z těchto poznatků pak pramení strategie, jakým způsobem se člověk může se strachem vypořádávat.
Nebát se chyby
Amygdala má bohužel tendenci naše chyby stigmatizovat. Chyba je však součástí výkonu stejně jako výsledek. Aby se z našeho talentu mohla stát silná stránka, je třeba do něj vložit nějaké úsilí. Tato investice může mít různé podoby, jedná se například o získávání určitých vědomostí, praxe a dovedností. Logicky se však tento proces nemůže obejít bez chybování, díky kterému se učíme, jak to příště udělat jinak a lépe. Je tedy třeba se naučit nebát se udělat chybu.
„Prohrajeme jedině tehdy, pokud se sami vzdáme. Všechno ostatní je most k lepším výsledkům v budoucnosti. Ať už to dopadlo dobře nebo špatně, je třeba se poučit, vrátit se do přítomného okamžiku a v činnosti pokračovat,“ říká Jan Mühlfeit.
Pokud jsme v situaci, kterou dobře zvládáme, amygdala „spí“. V případě negativní zkušenosti, např. když nemůžeme spočítat nějaký příklad, se amygdala „probouzí“ a začíná na nás naléhat. Jestliže pak v našem podvědomí nenajde řešení, hlásí poplach a problém dělá větším, než skutečně je. Člověk je přesvědčen, že jestli nespočítá tento příklad, nespočítá už nic, nechá se tzv. emočně unést. V takovýchto chvílích je možné uplatnit mentální odolnost, která se skládá ze tří složek: z těla, dechu a mysli. Abychom ji mohli správně a účinně využít, je třeba ji trénovat již od dětství.
Mentální odolnost
Pokud dítě stojí rovně a dívá se před sebe jako vítěz, dochází k vylučování růstového hormonu testosteronu a převažují tak pozitivní pocity. Naopak postoj se svěšenými rameny a pohledem do země způsobuje vylučování kortizolu, tedy stresového hormonu, který nám přináší nejen negativní pocity, ale následně i horší výsledky. Naznačuje to i pokus, který nedávno proběhl na Stanfordské univerzitě. Deset minut před zkouškou rozdělili dvacetičlennou skupinu studentů na dvě poloviny. Jedna polovina zaujala „vítězný“ postoj, druhá postoj se svěšenými rameny. Můžete hádat, která skupinka studentů měla o 30 % lepší výsledky.
Nezáleží ale pouze na postoji. Dalším prostředkem, který může přerušit negativní sekvenci strachu a stresu, je například hluboké dýchání. Neméně důležitý je pak interní monolog, tedy co si o sobě člověk myslí a jakým způsobem o sobě přemýšlí. To je úzce spojené se zpětnou vazbou, jejíž správné pojetí je klíčové. Lze ji rozdělit na tři fáze.
Zpětná vazba
Na začátku hodnocení je třeba dítě pochválit, ať to dopadne jakkoli. Dojde k vyloučení serotoninu, chemikálie štěstí, a dítě je najednou mnohem lépe připraveno na korektivní zpětnou vazbu, která přichází ve druhé fázi. V korektivní zpětné vazbě je třeba dodržet jedno pravidlo – oddělit dítě od té činnosti. Věty typu „nikdy se to nenaučíš“ nebo „jsi neschopný“ způsobí, že si to začne brát osobně, chopí se toho amygdala a vytvoří přesvědčení o tom, že je nemožný a nikdy tedy nic nedokáže ani v jiné oblasti. Pokud hodnocení pozměníme a řekneme, že je třeba příklad počítat jiným způsobem, emoční část mozku si to nevezme osobně a člověk je zpětné vazbě otevřen.
Podstatou třetí fáze je vyjádření podpory a důvěry dítěti do budoucna. V tu chvíli se pro změnu vyloučí oxytocin, hormon důvěry či lásky, a pokud se během toho dítěte navíc dotkneme nebo ho obejmeme, celý proces to podpoří.
Je třeba si dopředu rozmyslet, jaká slova ke svým dětem směřujeme. Zpětná vazba může být i tvrdá, ale musí být zároveň vyvážená a růstová. Pokud rodiče zaujmou k dítěti správný postoj a ukážou mu svou důvěru a podporu v účasti první ligy, v případě pochybení a propadu se do ligy druhé nebude pro dítě těžké dostat se zpět. Pokud je dítě mentálně připravováno pouze na divizi, skončí v okresním přeboru.
Naše bariéry začínají tam, kde končí naše sny. A děti mají sny často mnohem cílevědomější než dospělí. Kreativita šestiletého dítěte se blíží stem procentům, o dvacet let starší jedinec často nedosahuje ani desetinné hodnoty. Z určité části na tom mají podíl různá osvojená pravidla, která jsou nepochybně pro fungování dnešního světa nezbytná, ale většinovou vinu nese rozhodně strach. Naučme se skrze kombinaci svého těla, dechu a způsobu přemýšlení se strachem správně pracovat.
Odemkněte dětský potenciál
Pokud se chcete o tématu dozvědět více, přihlaste se praktické workshopy pod vedením Jana Mühlfeita a Katky Novotné. Svým dětem můžete pomoci nejen pracovat se strachem a stresem, ale i objevit jejich talenty a připravit je pro budoucí život. V rámci kurzů Odemykání dětského/studentského potenciálu se dozvíte, jak pomocí nejnovějších poznatků pozitivní psychologie efektivně vést děti tak, aby byly ve svých životech nejen úspěšné, ale také šťastné.
Z úspěšných kurzů pro děti, studenty a rodiče vychází bestseller Odemykání dětského potenciálu (Albatros 2018) od Jana Mühlfeita a Kateřiny Novotné. Vzhledem k velkému zájmu o tyto workshopy je nyní k dispozici také online kurz pro rodiče, učitele či trenéry, kteří aktivně pracují s dětmi (odemykanidetskehopotencialu.cz).