Funkční období minulé české vlády bylo obdobím postupné konsolidace po vleklé ekonomické krizi a zaznamenalo pozoruhodný růst HDP. Podstatnou část tohoto efektu však nelze přičítat činnosti vlády, nýbrž několikaleté devalvaci české koruny a nadměrným úsporným opatřením předchozí středopravicové vlády. Prostor vytvořený touto “ekonomickou trampolínou” nebyl ve skutečnosti vládou využit k prorůstovým opatřením, například k investiční podpoře nových technologií, vědy a vzdělávání, ale více či méně spotřebován částečnými a snadno prezentovatelnými výdaji v sociální a zaměstnanecké sféře. Nebylo dosaženo znatelného pokroku v nezbytných a dlouho odkládaných reformách sociálního a zdravotního systému.
Ne všechna zmíněná krátkodobá opatření minulé české vlády si zaslouží vážnou kritiku. Zlepšená finanční podpora rodin s malými dětmi a růst platů učitelů nebo policistů byly žádoucí dílčí kompenzací dlouhodobé strukturální nerovnosti. Méně chvályhodný však byl všeobecný podstatný nárůst platů státních úředníků, který byl ve spojení se stálým růstem jejich počtu dalším příspěvkem k už tak hrozivému podílu mandatorních rozpočtových výdajů.
Rostoucí ekonomika a lepší výběr daní umožnily dosáhnout v roce 2016 dokonce přebytku státního rozpočtu a zdá se, že deficit roku 2017 bude jen velmi mírný. Avšak úspěch v jiných oblastech veřejné správy byl podstatně menší. Žádného zvláštního pokroku nebylo dosaženo ve zjednodušení velmi komplikovaného daňového systému s extrémně vysokým odvodovým zatížení práce, ani v IT komunikaci s úřady. Skutečným a řídkým úspěchem v oblasti veřejné správy bylo (dosud sporné) zavedení elektronické evidence tržeb (EET), zaměřené proti daňovým únikům na úrovni malého podnikání.
Částečných zlepšení v sociálním sektoru (např. zvýšení povinné minimální mzdy) bylo dosaženo na úkor podnikatelů, jejichž regulatorní zatížení nebylo sníženo, a v souvislosti s EET se naopak zvýšilo. Spleť právních předpisů upravujících podnikatelský sektor také přetrvává bez významnější změny.
Dalším problémem je přetrvávání současného systému vzdělávání rovněž bez podstatných změn. Ten živí trvalou diskrepanci mezi kvalifikacemi absolventů a skutečnou potřebou zaměstnaneckých pozic na pracovním trhu, a to zejména z hlediska chybějících technických profesí. S určitými výjimkami trvá také obecně neuspokojivá úroveň vysokého školství, která vynikne zvláště při mezinárodním srovnání.
I přes některé úspěchy, jakými byly schválení zlepšených Dopravních sektorových strategií nebo programu rychlých železničních spojení, rozjíždí se příprava a výstavba dopravní infrastruktury velmi obtížně, což přispívá k zaostávání její sítě nejen vůči „starým“ zemím Evropské unie, ale i vůči některým zemím střední Evropy. Zpožděné čerpání přidělených evropských fondů na programové období 2007 – 2013 vedlo v roce 2015 k obrovskému spěchu, přičemž zbývající fondy byly investovány do projektů nižší úrovně, a zdá se, že se situace v novém programovém období začíná vyvíjet obdobně.
Obecně vzato, nová vláda bude mít po svém nesnadném dotvoření co zlepšovat. Bude třeba, aby připravila nutné zjednodušení daňové legislativy a legislativy zakládání firem, a také se zabývat změnou sociálního systému směrem k dlouhodobé udržitelnosti, a zabránit tak relativnímu chudnutí důchodců. Vzdělávací systém by měl pomoci zajistit chybějící specialisty. Problémy trhu práce je možné krátkodobě řešit dovozem levné pracovní síly ze zahraničí, ale z dlouhodobého hlediska musí hlavní impuls ke zlepšení vytvořit automatizace (odvětví 4.0) a rozvoj sektoru služeb. Česko jakožto “montovna a skladiště Evropy“ musí postupně přejít do postavení dodavatele výrobků a služeb s vysokou přidanou hodnotou. Nezbytná je v tomto směru důkladná reforma vzdělávacího systému a účinná podpora vědy a výzkumu. Pokračující bobtnání státní správy musí skončit a další zhoršování její kvality je třeba zastavit získáváním kompetentních specialistů ze soukromé sféry.
Aby byla odstraněna stagnace kvality české dopravní infrastruktury, bude nezbytné urychlit přípravu a realizaci staveb. V první řadě bude třeba začít zavedením legislativy podporující strategické infrastrukturní projekty a zabezpečující potřebnou preferenci národním investičním prioritám.
Je rovněž potřebná aktivnější politika vůči EU, která posílí spolupráci na kritických problémech Unie a zajistí, že český hlas bude jasně slyšet. Dlouhodobým problémem k řešení je též podproporcionální zastoupení českých odborníků v evropských strukturách. Sporné téma českého přistoupení k euru není jednoduše otázkou veřejného příspěvku do evropských stabilizačních mechanismů nebo potenciální vybuzené inflace, ale také diskutované tendence vytvářet „tvrdé jádro“ zemí EU, jehož sjednocujícím prvkem přirozeně bude společná měna. Česká ekonomika má stále šanci patřit k tomuto jádru na obdobné úrovni, jakou může mít její klíčový obchodní partner, Německo.
Vezmeme-li v úvahu vše, co bylo uvedeno, nezbývá než upřímně popřát nové vládě mnoho elánu a co nejvíce štěstí.
Emanuel Šíp
Partner
Asociace Allied Progress Consultants