„Neměl bych toho už ve svém věku moc dělat, ale jsem tak vytížený jako nikdy v životě,“ říká český malíř, grafik a sklářský výtvarník, do roku 2008 vedoucí Ateliéru skla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Setkáváme se v jeho bytě v Holešovicích. „Je to skvělá čtvrť, všude jste za pár minut, ale není tu tlak jako v centru,“ začíná neformálně rozhovor.
Letos máte spoustu výstav, teď skončila výstava v Litoměřicích, ve vašem rodišti Svojanově, probíhá výstava v Moravském Krumlově, začíná výstava v Galerii Kuzebauch a společná výstava v Tančícím domě. Jaké to je?
Jsem z toho zelenej.
Máte trochu netradičně tři ateliéry, na Vinohradech, v Tuklatech a v Semtěši u Žlutic u Karlových Varů. Kde nejvíc pracujete?
V Semtěši, to je stodola, je klid a veliký prostor. Tam mám taky největší zásoby barev, šílené množství. Kdysi jsem dělal na světovou výstavu do Sevilly, jedenáct metrů dlouhou, metr sedmdesát širokou a dvě stě osmdesát centimetrů vysokou věc. Nevěděl jsem, kolik barev budu potřebovat, tak jsem jich nakoupil hodně. Rád dělám se žlutou, té jsem dokoupil nejvíc. Objednával jsem to u firmy Schminke, což je kvalitní německá firma na barvy. Ti volali české zprostředkující firmě a říkali: Ten pán, co chce žlutou, s tím máme problém, to je naše celoměsíční produkce. Představte si, obrovská firma, která vyváží do celého světa, a já okupoval měsíc jejich produkce v jedné barvě. Ale dodali mi to, v pětikilových kýblech. Mám vůbec velké zásoby materiálů. V mládí jsem si koupil čtvrtku papíru a chtěl něco kreslit, ale najednou se bál, abych nezkazil papír. Tak jsem si pořídil sto papírů najednou, a už jsem se nebál. Pořád se bojím, že někde založím tužku, tak jich mám radši deset. A ze všeho je skladiště. Jsem známý bordelář, všude spousta krámů.
Existuje vaše vlastní dílo z dřívějších dob, které vás zneklidňuje, ke kterému se vracíte v myšlenkách?
Kdysi jsem měl období, kdy jsem maloval na lino, ale to už je dávno uzavřené, tak na to už nemyslím. Teď jsem v létě udělal hodně obrazů, tak myslím na ně. Myslím na to, co dělám. Je, ale i pravda, že někdy domaluji, či přemaluji některý ze svých obrazů, bez ohledu na to, jak je starý. Mám štěstí, že v Mánesově ulici, kde mám ateliér, je také tiskařská firma, oni mi tisknou věci na plátno. Někdy vezmu detail svého obrazu, nechám ho vyfotografovat a vyberu si formát, na jaký mi to natisknou, a pak přes to maluju. Originální výřez je třeba jen deset na deset centimetrů a já ho zvětším na plátno jeden krát dva metry.
Mezi lety 1965 až 1967 jste se začal soustředit na malířství a našel své klíčové malířské kódy. Tato etapa kulminovala v samostatnou výstavu v pražské Galerii Václava Špály.
V roce dvaašedesát jsem dostal ateliér. Tenkrát se přidělovaly, muselo to být se svolením svazu výtvarníků. Dostal jsem ho v Mánesově ulici na Vinohradech, pravý, se střešními okny. Do té doby jsem trpěl, že nemám kde dělat. Potřebuju větší prostor. Běžné ateliéry byly v té době velké jako pokoj v paneláku, to nebylo pro mě. Chalupecký, když o mně tehdy psal, to nazval veliký prázdný ateliér. Na tehdejší poměry to bylo opravdu veliké. Byl jsem šťastný, že ho mám.
Více na: http://www.czechdesign.cz/temata-a-rubriky/vladimir-kopecky-stale-se-snazim-dobrat-neceho-noveho