Martin Klepetko

 

“Asie je pro nás stále velkou neznámou”

 

Martin Klepetko vystudoval hru na trubku na Konzervatoři v Pardubicích, obor Hudební věda na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a na Hudební fakultě Akademie múzických umění obor dirigování.  Pět let působil jako pedagog na konzervatoři v Pardubicích.  V roce 1993, kdy vyvstala potřeba doplnit stavy diplomatů po rozdělení Československa, se přihlásil do výběrového řízení na Ministerstvu zahraničních věcí na základě inzerátu otištěného v novinách.  Při konkurzu uspěl a od té doby následuje kariéru tzv. univerzálního diplomata, který během své diplomatické kariéry pokrývá různé odbornosti i teritoria.   Martin Klepetko se zúčastnil Mezinárodní pozorovatelské mise v bývalé Jugoslávii, poté působil na velvyslanectví v Teheránu jako chargé d’affaires e.p., v Bagdádu, Sofii a Hanoji byl mimořádným a zplnomocněným velvyslancem.  V ústředí působil na odboru Jihovýchodní a východní Evropy, Analýz a plánování, byl ředitelem Personálního odboru a v současné době vede Odbor států Asie a Pacifiku.

Náš rozhovor se věnoval paralele mezi dirigováním a diplomacií, kariérní diplomacii jako takové a v neposlední řadě jsme hovořili o Asii, jako regionu, který je z hlediska významu historie i potenciálu v České republice stále nepochopen a nedoceněn. A mimochodem setkání probíhalo nad šálkem čaje právě dovezeného z cesty po Číně a Martin mne upozornil na pravidlo, které se naučil, že čaj se v Číně louhuje velmi krátce a opakovaně. Třetí nálev čaje je ten chuťově nejlepší. 

Pane Klepetko, s ohledem na Vaše přechozí studium a působení musím začít otázkou, jaká je paralela mezi dirigováním a diplomacií?

Jak již bylo zmíněno v mém představení, cesta od dirigenta k diplomacii nebyla plánovaná.  Ale poté, co se tak stalo, zjistil jsem, že obě profese mají opravdu celou řadu prvků společnou.  Tím zásadním společným jmenovatelem je manažerské působení. Je známo, že dirigent musí být dobrým muzikantem, musí ovládat hru na nástroj či více nástrojů, ale sám nezahraje jediný tón.  Musí přesvědčit ostatní hráče, ať již se jedná o větší skupinu jako symfonický orchestr či pár jedinců v komorním tělesu, o své představě, nadchnout je pro vlastní pojetí a to se pak odráží ve výsledku celkového snažení.  V diplomacii je to podobné.  Pokud jste vyslán do zahraničí, tak nemáte k dispozici symfonický orchestr, ale spíše komorní soubor a o to více záleží na tom, jestli kolektiv vystupuje jako jeden soubor či zda se jedná pouze o nahodilé vystoupení sólistů, které dohromady nesouzní a nevyzní.  Na této paralele jsem si osvědčil, jak je důležité umět ostatní nadchnout a přesvědčit o vlastní vizi.  Sám jsem typem člověka, který nemá rád autoritativní řízení.

Vaše slova potvrzují jeden z nových trendů v manažerském vzdělávání, kdy manažeři se snaží právě na práci s orchestrem zlepšovat svůj styl.

Je mi jasné, že pro některé osobnosti je snadnější řízení tradičním autoritativním stylem pomocí příkazů a úkolů.  Dirigenti despotové jsou snad již minulostí.  Moudrý dirigent ví, že má k dispozici velmi kvalitní hráče a jeho úkolem je dosáhnout, aby všichni byli sladění.  Toto je i úkolem dobrého diplomata.  Proto sám upřednostňuji možnost si s kolegy sednout, diskutovat nad tím, co nás čeká a každý potom ví, jaká je jeho role a naplní ji dle svého.

Co Vás vlastně v roce 1994 přivedlo k diplomacii?

České úsloví praví, že nouze naučila Dalibora housti, u mne to bylo naopak, nouze mne přivedla k diplomacii.  Po pětiletém působení na své alma mater jsem pochopil, že příležitosti ke kariérnímu růstu jsou omezené.  Nechtělo se mi čekat, až starší kolegové odejdou do penze a já se tak budu moci posunout na jejich pozici.  Finanční ohodnocení pracovníků ve školství zůstává předmětem debat stále, ale počátkem 90. let byla situace opravdu špatná.  Nejdříve jsem se snažil o nějaký přivýdělek v podobě různých obchodních činností, pouze abych zjistil, jak špatným obchodníkem jsem.  Najednou jsem narazil na inzerát v novinách na místa diplomatů, požadavkem bylo tehdy vysokoškolské vzdělání a znalost dvou jazyků.  Obojí jsem splňoval, přihlásil jsem se a mezi stovkami uchazečů jsem uspěl.

Jaké to bylo, udělat takto zásadní změnu povolání?

Přechod byl doslova krutý.  Přišel jsem z relativně svobodného povolání učitele s úvazkem 22 vyučovacích hodin týdně a všemi prázdninami do úřadu, kde pracovní doba byla minimálně od 7.45-16.15 a 20 dnů dovolené.  Od počátku jsem však pokrýval zajímavá teritoria, a tak jsem se s novou situací dobře vyrovnal.  Ve srovnání s dnešními nově příchozími jsem tehdy ještě měl možnost výběru agendy.  Dostal jsem na vybranou mezi problematikou kultury, Slovenskem a Blízkým východem.  Z kultury jsem odešel, Slovensko jsem nepovažoval za zahraničí, tak jsem zvolil Blízký východ.  Práce pokrývající teritorium Blízkého východu byla zajímavá, měl jsem na starosti Sýrii, Libanon, Izrael, Jordánsko, z dnešního pohledu země, které se ocitají v centru pozornosti a na předních novinových stránkách, tehdy to ještě nebylo tak vypjaté.

Vypadá to, že jste si odbory vždy volil strategicky, dnes se na přední stránky dostává i Čína, která také spadá pod Vámi řízený odbor…

Máte pravdu, cíleně jsem si nevybíral snadná či snad oddychová teritoria… Říkám si, že na oddychové teritorium mám čas před důchodem.  Za oddychová teritoria lze považovat jednak země, které jsou z hlediska vývoje klidné nebo země vzdálené nebo mimo hlavní pozornost české zahraniční politiky.  I tak je stále co dělat, sledujete vývoj v zemi, připravujete zprávy a setkáváte se s kolegy a partnery, ale jedná se o země bezpečné, kde nejsou nějaké mimořádné situace.  Já jsem se pohyboval po zemích, které nebyly bezpečné anebo se tam něco dělo…

Vím, že pro diplomata je velmi těžké jmenovat, ale s ohledem na výše zmíněné, lze Vaše působení v Sofii považovat za oddychové?

Působení v Sofii ovšem předcházelo mé působení v Iráku.  Balkán mi přirostl k srdci a Bulharsko je jedinečné s ohledem na úzké vztahy a rovněž je jedinečné z pohledu početné české krajanské komunity, která má více než sto let starou historii.  Zde bych chtěl podotknout, že vřelé přátelské vztahy jsou hodně důležité, protože ne vždy diplomaté působí v zemích, které jsou jim nakloněné.  Já jsem si navíc zpestřil své působení tím, že jsem spolupracoval s několika orchestry a dirigoval jsem více než 10 koncertů, včetně jednoho operního představení.

Jaké je tedy působení v zemi, která nám nakloněná není?  Vždyť úkolem diplomacie přece je pečovat o blízké vztahy…

Existují teritoria, kde prostě politicky stojíme na různých stranách.  Vezměte si kupříkladu mé působení v Iránu.  Česká republika je výrazným kritikem současné íránské garnitury, a i když se snažíme o rozvoj hospodářských vztahů, rozdíly v pohledu na demokracii a lidská práva přetrvávají.  V Íránu byly třecí plochy poměrně výrazné a pro mne jako diplomata působení nebylo jednoduché, protože zorganizovat schůzku na jakékoliv téma bylo velmi obtížné.  Do těchto teritorií také nejezdí mnoho návštěv a delegací.  Ale diplomacie není pouze o jednoduchých či příjemných tématech nebo destinacích.  Na druhou stranu, Írán je úžasná země, lidé tam jsou neuvěřitelně pohostinní, tak je nutné odlišovat běžné obyvatele od politické reprezentace, se kterou se neshodujete.

Vy a Vaše kariéra jste příkladem univerzálního diplomata, kdy střídáte teritoria, bilaterální a multilaterální vztahy a ještě specifickou agendu v ústředí.  Jaký je opačný model?

USA do určité míry, ale hlavně Rusko nebo Čína mají diplomaty úzce specializované.  Ti potom umí jazyk dané země a opakovaně se do teritorií vrací.  U nás se snažíme opakovaným vysláním do stejného teritoria bránit.

Ačkoliv na Diplomatickou akademii berete pouze osm uchazečů ročně, diplomacie je pro mladé lidi stále lákavá.  Jaký je Váš vzkaz pro mladé lidi, kteří chtějí do diplomacie s touhou měnit svět? 

Pokud chcete měnit svět, tak raději jděte jinam.  Diplomacie je o změnách, ale velice pomalých, nepatrných, které svět posouvají.  Diplomaté mají spíše udržovat stabilitu, a ne dělat revoluce v mezinárodních vztazích.  Diplomacie je opravdu o tom, naučit se říkat ne úplně příjemné věci tak, aby to neznělo jako urážka, zachovat si důvěryhodnost.  Jednou z hlavních vlastností diplomata by však měla být loajalita.  A to loajalita Ministerstvu zahraničních věcí jako takovému.  Politické reprezentace se mění často a s nimi se mění i akcenty české zahraniční politiky.  Diplomat nemůže mít vlastní představu, jak agendu realizovat a té se držet.  Diplomat musí respektovat politiku vlády a konkrétního ministra, zároveň musí umět se s těmito kroky ztotožnit.  Nedá se dlouhodobě dělat činnost, o které není přesvědčen.  Je to tedy o hledání kompromisu a na tom se také pozná, kdo je pro diplomacii dlouhodobě vhodný a kdo ne.   Diplomacie je zkrátka služba státu, v dnešní době jsme součástí státní služby.  Pro mne osobně se přijetím služebního zákona moc nezměnilo, od nástupu jsem vnímal svoje působení jako službu státu v dané instituci, do které není možné promítat vlastní politická přesvědčení.

Nyní vedete odbor Asie, právě jste se vrátil z Číny.  Jaký je Váš vzkaz závěrem ohledně tohoto teritoria pro čtenáře Czech and Slovak Leaders?

Byl jsem na dvou krátkých cestách, kdy jsem se chtěl seznámit s fungováním zastupitelských úřadů v Pekingu, Šanghaji a Čcheng-tu.  Čína se nedá popsat jednou větou.  Každá oblast je jiná, je potřeba si uvědomit, že Čína jako země je nesmírně rozlehlá a různorodá.  Liší se nejen přírodními podmínkami, ale i mentalitou, liší se i jednotlivá města.  Byl jsem překvapen, jak Čína funguje, jaký je tam pořádek a čisto. Úroveň života je daleko vyšší, než si u nás běžně představujeme.  U nás máme na základě vlastních zkušeností socialismus spojený s tím, jak věci nefungovaly a všude byla nefunkční byrokracie.  Čínu vnímáme trochu jako rozvojovou zemi se silným průmyslem, ale toto už prostě neplatí.  A z pohledu umělce jsem obdivoval stáří a vyspělost čínské civilizace.  Když se procházíte zahradami, parky a chrámy, tak vidíte skutečný odraz tisícileté kultury.  Harmonie je tam zažitá a přirozená.  Ta se nedá ze dne na den pouze vyprojektovat.

Asie jako celek je pro nás velkou neznámou.  Asie je region budoucnosti, je to nejdynamičtěji se rozvíjející část světa a rozhodně stojí za pozornost.  Nevíme, jak její země fungují a naši podnikatelé se tam stále neumí adekvátně chovat.  S asijskými partnery je nutno jednat jinak než s evropskými či americkými.  K tomuto regionu bychom měli přistupovat s větší pokorou.  S výjimkou Japonska, Koreje a částečně Číny se na region díváme jako na rozvojové země, které jsou více či méně pod naší úrovní rozvoje a které můžeme ve všem poučovat.  Přitom se jedná o staré civilizace, které žijí jiným způsobem, s jinými hodnotami a mají jiné priority a jinou představu o řízení a fungování.  Rozhodně není vhodné jim něco vnucovat.  Můžeme nesouhlasit třeba s jejich pojetím lidských práv, ale vnucovat jim naše představy o politickém zřízení či uspořádání institucí není správné.

Linda Štucbartová