Malé podniky již neohýbají záda
Karel Havlíček, Předseda Představenstva, AMSP ČR a generální ředitel, Sindat s.r.o.
O malých a středních podnicích se říká, že jsou páteří ekonomiky…Zůstaneme-li u medicínské metafory, v jaké kondici jsou česká záda?
Pevná, občas zabolí a hlavně už se neohýbají. Hájím zájmy malých a středních firem skoro dvacet let a jestli mě něco velmi těší, tak je to rostoucí sebevědomí podnikatelů. Na rozdíl od minulosti už podnikatel nestojí před nikým s čepicí v ruce, více si věří a dokáže si jak vůči státu, bankám nebo velkým korporacím obchodně i právně prosazovat svoje zájmy. Ať se netočíme jenom kolem státní podpory, tak si vezměte například spor malých dealerů Hyundai vůči importérovi, který brutálně zneužíval svoje postavení. Poté, co jsme začali postižené malé firmy v rámci asociace koordinovat, tak se navzdory korporátním výhružkám, obrovské právní přesile a miliardového zázemí podařilo korporaci Hyundai pětkrát za sebou u všech soudů zcela znemožnit, odchází s ostudou a bude tvrdě platit. To by se před deseti lety nezvládlo, malé firmy by do takového sporu nikdy nešly.
Malé a střední podniky musí být maximálně efektivní, aby se udržely v náročném kompetitivním prostředí. Lze říci, že jsou jedním z mála prostředí, kde se zachoval „zdravý selský rozum“. V tomto kontextu oceňují Váš výrok: „nemůžeme chtít současně skokový růst mezd, nulovou nezaměstnanost a vysokou investiční aktivitu firem…“
Malé firmy na rozdíl od nadnárodních společností fungují na základě rychlosti řízení změn, kupeckých počtů a zdravé efektivity. Velké korporace jsou pod tlakem investorů, manažeři často politikaří a vidí na časový horizont svých manažerských odměn. Malý podnikatel musí vidět výrazně dále, jeho cílem není krátkodobá výkonnost, ale dlouhodobé přežití a uchování majetku. Kdyby se stát choval jako malá rodinná firma ve smyslu rychlosti, rozhodování a strategického plánování, tak jsme dnes o úroveň výše. Bohužel se chová jako velká korporace a místo zájmu společnosti sleduje zájmy politických sekretariátů. Typický příklad je nedávné selhání premiéra Sobotky. Vůbec nyní nemyslím odvolání ministra financí, na to má plné právo. Myslím ten první pokus odvolat celou vládu, kdy si vzal celu zemi i vládu jako rukojmí, protože nedokázal vyřešit běžný politický spor dvou klíčových lidí ve vládě.
V mnoha firmách začíná docházet ke generační obměně. Jak jsou malé a střední podniky připraveny na nástupnictví?
Zažíváme první generační výměnu, takže to odpovídá situaci. Celý proces předání se dělá dost intuitivně, ale dobrá zpráva je, že se to lepší. Naše asociace zde sehrává klíčovou roli. Před pár lety jsme vytvořili platformu Family Business při asociaci, kde sdružujeme několik set nejvýznamnějších rodinných podniků a systematicky s nimi na regionální i celonárodní úrovni pracujeme. Vytváříme jim právní zázemí, provádíme mentoring, zakládáme akademie pro nástupníky a hlavně se trvale setkáváme a provádíme benchmarking. Příští rok navíc vyhlašujeme Rokem rodinného podnikání. Mám z toho dobrý pocit, firmy si začínají uvědomovat, že předání je náročný, několikaletý proces, v rámci kterého se musí počítat s ekonomickými, právními, ale i psychologickými proměnnými, nemluvě o správném načasování. Pokud totiž budu předávat firmu nástupníkovi, kterému je více jak padesát let, nemůžu očekávat, že dá podniku potřebnou energii a novost.
U nastupující generace ještě zůstaneme. Zmíním Váš další výrok, který mne zaujal: „Pokud budeme stále brečet nad byrokracií, nedivme se, že mladí nepůjdou podnikat“. Mění se postoj mladých k podnikání v čase? Z pohledu médií se zdá, že velké korporace nejsou in, naopak narůstá množství zajímavých start-upů.
Máte pravdu a mám z toho velkou radost. Nejdříve ale k tomu pláči. Jako hlavní zástupci malého byznysu samozřejmě trvale bušíme do vlády, stěžujeme si a někdy i trochu přeháníme. To k tomu patří, jinak nedosáhneme výsledku, je to jak v obchodě. Ale má to své meze, nechci, abychom se stali ubrečeným národem podnikatelů, kteří si na vše jen stěžují. Naše podnikatelské prostředí není špatné a podnikání není poslední štací pro neschopné, ale první šancí pro ty nejlepší. Musí se snažit, bojovat a nespoléhat na nějakou extra podporu. Od toho je to podnikání a zdaleka ne všichni to přežijí. Mladým musíme ukazovat příležitosti ne je strašit byrokracií. Problémy se pro ně musí stát výzvou, které musí jako podnikatelé dnes a denně řešit ekonomickými nástroji a ne tím, že půjdou demonstrovat za lepší podmínky na Václavské náměstí nebo založí podnikatelské odbory, jako se o to nedávno kdosi pokusil. To je naprostá degradace podnikání a návrat k socialismu.
Ještě se vraťme k té byrokracii a státní správě. Jste optimistou, nebo jste rezignoval? Nářky nad jejím narůstání lze totiž slyšet na každé konferenci, odborném nebo i společenském setkání…Jaký je Váš pohled na věc?
Moje role je proti tomu trvale bojovat, jakmile bych začal uvažovat o rezignaci nad podobnými problémy, musí to jít dělat někdo jiný. Ten boj ale musí mít nějaké parametry a musí se jít za výsledkem, ne za mediálním zviditelněním. Míra regulatoriky je u nás, stejně jako v EU nevídaná, to nelze například se Spojenými státy srovnávat. Ale pozor, například míra administrativy je v Americe v mnohém ještě horší než u nás. Cílem musí být snížit regulace a nekompromisním způsobem zavést elektronizaci do všech sfér. Musí se do toho ale říznout a neomílat stále klišé o tom, že to někdo nezvládne nebo, že si zavádíme Velkého Bratra. Ve skandinávských zemích to funguje, protože to prostě udělali a s nikým to moc neřešili a dnes jsou vzorem pro celý svět. A u nás, vezměte si infantilní diskusi kolem EET….Pravda ale je, že například v Estonsku se elektronizuje tak, že výsledkem je sdílení dat, země je de facto na internetové platformě a všichni šetří čas i peníze. U nás elektronizujeme tak, že místo s tužkou v ruce to děláme a s myší pod rukou, ale čas tím nespoříme…..
Relativně novým tématem v České republice je spolupráce napříč sektory, konkrétně mezi akademickou a soukromou sférou. Působím v Radě pro komercionalizaci Univerzity Karlovy. Jak Vy vnímáte spolupráci vědy a akademické sféry? Spolupráce probíhá úspěšně s velkými korporacemi, ale podniky střední velikosti zatím tuto možnost nevyužívají…Co lze zlepšit na obou stranách?
Zde musíme být objektivní a vidět to ve srovnání za poslední léta. Před dvaceti lety prakticky žádná malá firma s univerzitou nebo výzkumnou organizací nespolupracovala, před deseti lety to bylo výjimečné, dnes je to pro řadu firem celkem běžná záležitost. Díky evropským i národním zdrojům, které se uvolňují do spolupráce vědy a podniků tak mohly desetitisíce malých firem zahájit spolupráci s vědou. To je nepochybně dobře. Druhá věc je, jaké to přináší výsledky. A zde je to stále problém. Firmy i výzkumné instituce mají stále dost odlišnou představu o tom, co má spolupráce přinést. Chyba je na obou stranách. Malé firmy jsou nedočkavé a nedokáží nahlížet na projekt úhlem výzkumníka, navíc nemají dostatek dalších zdrojů. A vědci mají pocit, že jejich výzkumy jsou zlatým ptákem ve zlaté kleci a jen neschopnost podnikatelů z jejich ústavů ještě neudělala druhou Cambridge a nechtějí si připustit, že jejich výsledky nemusí být nic mimořádného. Je to běh na dlouhou trať a potřebujeme ještě jednu generaci, aby se to změnilo.
Linda Štucbartová
AMSP ČR:
Od roku 2001 sdružuje na otevřené, nepolitické platformě malé a střední podniky, živnostníky i spolky. Je hlavním reprezentantem nejširšího podnikatelského segmentu v ČR, vedle legislativy, exportu, inovací, vzdělávání a financování MSP se ve speciálních týmech a projektech zaměřuje na rodinné firmy, řemeslníky, začínající podnikatele, lokální producenty a pěstitele, malé obchodní a gastro provozovny, ženy v podnikání, podnikatele na venkově, podnikání církve a podnikatele 55+.