“Nová kariérní výzva přišla po oslavě 59. narozenin”
Víte, že tradice výrobního družstevnictví v Čechách se začala odvíjet již v polovině 19. století? Že nejdéle fungující Moravská ústředna Brno existuje v nepřetržitém provozu od roku 1909? A že význam družstev pro ekonomiku celého státu i rozvoj jednotlivých obcí, kde družstva spoluvytvářejí podnikatelské prostředí a jsou živou součástí společenského a kulturního života, potvrdilo i OSN, když rok 2012 vyhlásilo Mezinárodním rokem družstev? Víte, že analýza provedená v roce 2012 Výborem parlamentu EU pro vědu, výzkum a průmysl konstatovala, že výrobní družstva se v době krize projevila jako nejstabilnější firmy s nejmenším výkyvem výroby a zaměstnanosti oproti konvenčním firmám?
Seznamte se s předsedou Svazu českých a moravských výrobních družstev JUDr. Rostislavem Dvořákem. Před svým zvolením do funkce předsedy SČMVD v roce 2011 byl dlouholetým předsedou úspěšného výrobního družstva Vývoj Třešť se 300 zaměstnanci. Náš rozhovor na téma družstevnictví se hluboce a rozsáhle dotýká rozmanitých ekonomických, sociologických, politických či historických aspektů, což prokazuje, jak komplexní a nezastupitelná je role družstev – ve společnosti a médiích bohužel stále ještě plně nedoceněná.
Pane předsedo, jak byste popsal svou kariérní cestu a současnou rozsáhlou agendu?
Kariéru vnímám jako období růstu za vizemi a cíli. Pokud je člověku 60 let, tak už jde spíše o využívání zkušeností a snahu tyto zkušenosti uplatnit ve prospěch někoho a něčeho. To bylo mým záměrem, když jsem se rozhodl prodat majoritní podíly ve firmách, opustil výrobu a uposlechl výzvu, abych šel pracovat do Prahy a pomohl podpořit české družstevnictví. Rozhodnutí to nebylo snadné a ještě dva roky po nástupu do funkce jsem o něm pochyboval. Můj otec mi vždy říkal: „Synu drž se komína“, ve smyslu, abych se nezaplétal do politických funkcí a debat. A tato funkce, ačkoliv není politická, přeci jen z jedné třetiny zahrnuje důležitá vyjednávání o lepších podnikatelských podmínkách pro naše členy se státní správou a politickou reprezentací, Úřadem vlády, regiony a dalšími subjekty – do určité míry tedy jistou politiku zosobňuje. Jednání samozřejmě probíhají ve spolupráci s dalšími subjekty, jakými jsou Svaz průmyslu a obchodu, Konfederace zaměstnavatelských svazů či Hospodářské komory České republiky.
Zbývající dvě třetiny mých aktivit souvisí s činností a hospodařením našeho svazu. Zajišťování služeb pro naše členská družstva, sledování nákladů, výnosů, ovlivňování hospodářských výsledků, to vše je přirozeným pokračováním mého dosavadního působení, zejména v rámci družstva Vývoj Třešť.
Je to tak, že jste sice nejprve vystudoval práva, ale nakonec jste se vždy zabýval ekonomikou? Váš podnikatelský úspěch je spojen zejména s působením ve výrobním družstvu Vývoj Třešť.
Ano, v oblasti justice ani jako právník jsem nikdy nepracoval. Na druhou stranu musím říci, že propojení právnického a ekonomického vzdělání bylo pro mou práci velmi důležité. Právní případy, které byly pro firmu existenční, jsem vždy řešil já sám. Tuto zkušenost jsem využil zejména počátkem 90. let, kdy přišly restituce a z nich plynoucí tlaky ohrožující chod a existenci podniků. Na rozdíl od jiných firem, naše firma žádný z restitučních soudů neprohrála. Ekonomického rozhledu jsem rovněž využil po příchodu do výrobního družstva v Třešti. Tento podnik byl počtem 350 zaměstnanců v té době průměrný, dnes patří k největším v kraji. Je třeba si připomenout, že počátkem 90. let se trh bezprecedentně otevřel celému světu a české podniky na tuto realitu nebyly připraveny. Pouze v oděvním průmyslu došlo ke ztrátě 300 000 pracovních míst. Celkově zanikla polovina výrobních družstev. V Třešti nám bylo jasné, že nemůžeme dodávat výrobky, které budou mít pouhou hodnotu „práce ve mzdě“. Nejdříve jsme se soustředili na specializované produkty, kterými jsou například pánská saka, která sám dodnes hrdě nosím. Dalšími unikátními výrobky byly ochranné oděvy pro hasiče, policii a armády NATO. Získali jsme příslušné licence a certifikace, které až do roku 2005 měly pouze dvě další firmy v celé Evropě. Díky tomu má družstvo zajištěný odbyt a ve svém oboru patří ke špičce v Čechách a celé Evropě. Osm let jsem neměl dovolenou a chodil jsem do práce i v sobotu. Firma sice hned nerostla, ale také se nerozpadla, jako se to stalo jiným oděvním gigantům.
Velmi často kritizujete podmínky a prostředí nastavené pro malé a střední podniky v České republice.
Jak jsem říkal, počátkem 90. let došlo k odklonu od českého zboží. Zatímco ve spotřebním zboží, elektronice a designových výrobcích to bylo pochopitelné, k odklonu od českých výrobců došlo i v případě zboží, které bylo naprosto srovnatelné se západním. Dodnes mě straší, že naše 100% soběstačnost v potravinách se snížila na 50% a dnes řadu nekvalitních potravin dovážíme. Některé firmy zkrachovaly, jiné firmy se zaměřily právě na „práci ve mzdě“ pro zahraniční firmy, aby vůbec přežily. Uvědomte si však, že v té době na rozdíl od zahraničních nedostaly české firmy žádnou podporu či ochranu. Dnešní struktura hospodářství je tak dědictvím počátku transformace a pro globální otevřený svět je příliš křehká a zranitelná. Kromě závislosti na zahraničním kapitálu jsme závislí i na jediném odvětví, jelikož 40% výroby pochází z automobilového průmyslu. Ve vazbě na hospodářské krize vytvářejí tyto dvě závislosti značná rizika. Ale to bychom spolu mohli napsat celou knihu.
Jak tedy hodnotíte situaci po 27 letech od Sametové revoluce z pohledu výrobních družstev?
Výrobní družstva jsou součástí ekonomiky jako každá jiná výrobní firma. Když mluvíme o tom, že roste ekonomika, rostou i výsledky výrobních družstev. Málokdo si však uvědomuje, jak velkou tradici a roli v ekonomice družstva mají. Na rozdíl od Velké Británie, Rakouska či Německa, v Čechách jsou družstva vnímána jako výsledek socializace 50. let minulého století, kdy vznikala družstva zemědělská. Řada lidí vůbec neví o družstvech výrobních, která jsou jedním z typů obchodních společností, vedle společností s ručením omezeným a akciových společností. Výrobní družstva nejen že mají dlouhou historii, ale patří mezi velmi stabilní organizace. Proto EU vyvíjí tlak na národní vlády, aby věnovaly pozornost a podporu výrobním družstvům a malým a středním podnikům. V době krize totiž právě tyto podniky nejlépe zvládly jak vyrovnání se změnou zaměstnanosti, tak výkyvy ve výnosech. Výrobní družstva nevyrábí jen hračky nebo vánoční ozdoby, ale také výrobky pro automobilový průmysl, roboty, pláště mrakodrapů, či nábytek. Největší družstva mají obrat v řádu miliard a počty zaměstnanců v řádu stovek či tisíců. Vláda a naši politici by si měli uvědomit, že pokud nechceme být závislí na rozhodnutí nadnárodních koncernů kde a co vyrábět a zda vůbec, musíme daleko více segment malých a středních podniků podpořit ve vazbě na vědu, výzkum, nové technologie či marketing. Musíme jim pomoci najít a rozvíjet výrobu vlastního produktu, aby se vymanili z nerentabilní mzdové práce. Osobně si například nesmírně vážím Zbyňka Frolíka a úspěchů jeho firmy Linet, a oceňuji, jak z malé firmy vyrostla firma, která má detašovaná pracoviště po celém světě. Na druhou stranu mě mrazí z toho, když při četbě Hospodářských novin čtu o tom, že jedna z našich největších a nejúspěšnějších strojírenských firem je právě Linet. Ve státě, kde jsme dříve vyráběli vlaky, turbíny, elektrárny je teď jako příklad úspěchu dávána firma, která vyrábí nemocniční postele?
Na rozdíl od mnohých vrcholných představitelů České republiky, kteří EU kritizují, Vy pochvalně zmiňujete, že Evropská unie si význam malých a středních podniků uvědomuje, a proto vytváří tlak na národní vlády, aby se podpoře tohoto segmentu věnovaly.
Ano, jedná se o podporu účelového čerpání a podmínku, aby 80% prostředků bylo čerpáno právě malými a středními podniky. Právě teď se na Ministerstvu průmyslu a obchodu velmi negativně hovoří o tom, že firmy prostředky nečerpají. Ale pokud podniky mají pouze malé marže z důvodu již zmiňované práce ve mzdě, tak se jim prostředků na rozvoj a investiční projekty nedostává. Dokonce ani při zajímavé možnosti dotací nemohou často do projektů jít. Stát toto bohužel neřeší.
Náš rozhovor je pro časopis Czech and Slovak Leaders, nabízí se tedy otázka, jak Vy osobně pohlížíte na leadership?
České republice chybí na úrovni předních politiků osobnosti, které jsou schopny řešit velké výzvy a zejména ty, které vyžadují dlouhodobý časový horizont. Když chcete ve firmě řešit náročný úkol výstavby nového závodu nebo například odvětvové změny, tak v případě velkého úspěchu jde u středně velké firmy o záležitost 3-4 let. Pro stát je tato doba přibližně čtyřikrát delší, je to tedy 12-16 let. Například u koncepce školství jde nejen o teoretickou přípravu, ale i náběh do praxe, sledování, případně potřebné korekce a to zabere několik let. U nás není schopnost plánovat a realizovat koncepční řešení, která svou časovou náročností přesahují efekt čtyřletého volebního období. K tomu je třeba silných lídrů schopných dohodnout se i s opozicí a ne mít obavu, že by z výsledků mé práce mohl po příštích volbách těžit někdo jiný. Prostě chybí silné osobnosti, které by místo svých priorit řešily priority zájmů této země. Tento stav, s nímž se setkávám při jednáních se státní správou a samosprávou, považuji za největší zlo. Ostatní problémy, jako například současný nedostatek pracovních sil, jsou pouze důsledkem tohoto krátkozrakého přístupu. A pokud hovoříme o pracovních silách, uvědomme si, že ani jedna vláda od roku 1990 se nezabývala populační politikou jako uceleným programem a když k tomu přidáme destruované střední odborné školství, tak se nedivme, že „nejsou lidi“. Školství je další problematikou, o které bychom mohli vést samostatnou diskuzi.
Vaše závěrečné slovo čtenářům časopisu Czech and Slovak Leaders?
Vašimi čtenáři jsou osobnosti z mnoha oborů, politici, pracovníci ve státní správě, leadeři ze světa managementu, kultury, vědy a jiných oblastí. Je těžké vyslovit jeden shodný apel pro různé skupiny. Nejsem naivní, abych věřil, že si lidé jako prioritu zvolí určitý celospolečenský zájem, u lidí vždy vítězí zájem osobní, přestože o tom nebudou nahlas hovořit. Snažme se tedy společně alespoň o to, aby po zájmu osobním – ovšemže v rámci platných norem a pravidel, byl hned na druhém místě zájem celospolečenský a abychom ho účinně podporovali. Toto vyzvání by mohlo platit pro politiky, reprezentaci ve státní správě, společenská odvětví od zdravotnictví přes kulturu až po nás, reprezentanty zaměstnavatelů, kteří, a to si nemohu odpustit, jsme tvůrci hodnot, ze kterých všechny společenské aktivity platíme.
Linda Štucbartová
V současné době sdružuje SČMVD 220 výrobních družstev z celé České republiky. Výrobní družstva jsou ryze české firmy, jejichž činnost spadá pod obor strojírenství, stavebnictví, automobilový průmysl, vyrábějí nábytek, kosmetiku, oděvy, kuchyňské potřeby, nářadí pro zahrádkáře, policii a vojsko, šperky, vánoční ozdoby, hračky. Škála vyráběných produktů je skutečně velmi široká. Výrobní družstva jsou významnými exportéry nejen do zemí EU, ale také do USA, Kanady, Brazílie, Kuvajtu a jiných zemí třetího světa.
Svaz českých a moravských výrobních družstev patří mezi nejvýznamnější zaměstnavatelské svazy v České republice s přímým vlivem na státní správu a samosprávu a zastupuje členská družstva a hájí jejich zájmy při jednáních s vládou, ministerstvy, členy Parlamentu ČR a orgány Evropské unie. Reprezentuje česká výrobní družstva v mezinárodních družstevních institucích.