Tomáš Halík

“Ne samým chlebem živ je člověk”

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

Pane profesore, dovolím si začít otázkou, na kterou jste sice v minulosti odpovídal, ale přeci jen, okolnosti se mění.  V červnu Vám byl udělen čestný doktorát Oxfordské univerzity.  Jste čtvrtým Čechem, který získal toto ocenění – tři předchozí byli zároveň prezidenty – Masaryk, Beneš a Havel.  Začal jste uvažovat o kandidatuře v souvislosti s osobnostmi, vedle kterých jste se tak ocitl?

Poprvé se o mně jako o svém možném nástupci vyjádřil roku 1998 v médiích Václav Havel, s nímž mne spojovalo mnoholeté přátelství a spolupráce. Od té doby pravidelně dostávám otázku, zda bych byl ochoten kandidovat. Odpovídám na ni stále stejně: důkladně zvažuji důvody pro a proti a stále u mne převažují argumenty proti. Myslím si, že mohu být české společnosti užitečnější v té roli, kterou mám nyní, kdy se jako „public intellectual“, spisovatel, kněz a univerzitní učitel mohu svobodně vyjadřovat podle svého svědomí a rozumu a být zcela svobodný vůči jakýmkoliv závazkům k politickým institucím. Právě v tomto roce si uvědomuji, že když odmítám sdílet hysterické a panické reakce vůči uprchlíkům a muslimům (kterých je v naší zemi minimálně), stavím se tím proti většinovému názoru společnosti. Kdybych chtěl získat hlasy většiny v atmosféře, která dnes vládne v české společnosti – a patrně se během dvou let příliš nezmění – musel bych zřejmě říkat, podobně jako politicky úspěšní populisté, něco, co odporuje mému svědomí a mým zkušenostem, které jsem získal během studijních cest po všech kontinentech naší planety. Pro mne však je – a vždy byla – věrnost vlastnímu svědomí cennější než cokoliv, včetně presidentského křesla na pražském Hradě.

Když probíráme spekulace o Vaší kandidatuře, podotkl jste, že byste musel dostat buď „dispens z Vatikánu nebo požádat o dočasné uvolnění z kněžské služby“.  Zkuste trochu laikům osvětlit, jak se to má v dnešní době s kněžími a politikou.  Vždyť jste přeci součástí společnosti, tudíž byste měli být i zastoupeni a voleni.

Z hlediska české ústavy má kněz samozřejmě zcela stejná práva kandidovat jako každý jiný občan.  Církevní právo však nedovoluje knězi zastávat úřady, spojené s politickou mocí a zároveň vykonávat kněžskou službu. Chce-li kněz kandidovat, musí tedy buď požádat svého biskupa, případně papeže o výjimku – dispens od příslušného kánonu Kodexu církevního práva nebo se na určitou dobu (případně definitivně) vzdát kněžské služby nebo kněžského úřadu. I kdyby se vzdal (nebo byl zbaven) kněžského úřadu, kněžské svěcení mu v každém případě zůstává (podle církevního práva je tato svátost „nesmazatelným znamením“), ale nesmí vykonávat úkony, spojené se svěcením a může být zbaven i kněžských závazků včetně celibátu.

Pro mne je kněžská služba zdrojem hlubokého štěstí. V Akademické farnosti, kterou jsem založil, jsem pokřtil více než 1000 dospělých, většinou univerzitních studentů a tato farnost se stala významným kulturním centrem a centrem ekumenického a mezináboženského dialogu, kde jsme hovořili s řadou významných křesťanských, židovských, muslimských i buddhistických leaderů včetně tibetského dalajlámy. Za toto místo kulturní, duchovní a morální formace již dvou generací mladých lidí cítím velkou odpovědnost.  To je také důvod, proč bych se pro kandidaturu na prezidenta republiky odhodlal jen ve zcela krajním případě, kdybych neviděl, že je tu někdo jiný, kdo může hájit podobné hodnoty a mít větší či stejné šance na zvolení.

Pojďme k Vašemu druhému významnému ocenění.  V roce 2014 jste získal „Templetonovu cenu“, o které se hovoří jako o Nobelově ceně za náboženství a Vám byla udělena nejen za Vaše postoje v období totality, ale i za snahu „o zmenšení propasti mezi různými náboženstvími, vedení jejich stoupenců ke smířlivějším vztahům a vzájemnému porozumění.”  Opravdu jsme na cestě k porozumění, nebo naopak k velkému konfliktu mezi náboženstvími, jak by se mohlo zdát po vyhrocených událostech z letních měsíců, které doprovázela i tragická vražda kněze ve Francii?

Sekulární společnosti zapomněly na to, že náboženské symboly a náboženská rétorika jsou akumulátory ohromné energie, která ovšem může být využívána jak k dobrému, tak ke zlému. Právě proto, že je náboženství – nyní zejména islám –  zneužíváno zločinci, je nutné pěstovat dialog mezi náboženstvími a mezi náboženstvím a sekulární kulturou. Zločincům z tzv. islámského státu – který byl jasně odsouzen všemi významnými náboženskými autoritami islámu – chtějí vyvolat konflikt mezi západním a islámským světem. V tom jim významně pomáhají lidé, kteří nedokážou rozlišovat mezi islámem a džihadismem zločinců. Dnešní „džihadisté“ ve své většině nejsou vůbec věřícími lidmi, z koránu většinou znají jen několik vytržených vět. Nejde o to, že by se věřící muslimové radikalizovali, nýbrž o to, že se političtí radikálové chápou náboženské rétoriky. To se však může změnit, pokud se  oprávněný hněv Západu vůči teroristům změní v nenávist vůči islámu jako takovému. Myslím, že zde má zejména katolická církev ohromný úkol, protože může porozumět oběma stranám – jak islámu, s nímž má řadu společných hodnot, tak sekulárnímu humanismu, který se zrodil z kořenů křesťanství. Může tak přispět k jejich vzájemnému porozumění a pomoci tak v prevenci ničivého konfliktu. Právě proto se dnes nejvíce angažuji v tomto dialogu kultur.

Tomáš Halík s Václavem Havlem

Náš rozhovor je určený pro časopis Czech and Slovak Leaders.  Jak Vy definujete leadera a dnes tak často zmiňovanou dovednost leadershipu? Má v současné složité době Česká republika, Evropa a svět dost schopných leaderů?

Na české politické scéně mnoho leaderů, kteří by mohli být skutečnými leadery, tj. zároveň věrohodnými morálními autoritami, nejen pragmatickými manažery moci, nevidím. Mezi mladými lidmi, zejména těmi, kteří získali kvalifikaci a zkušenosti na Západě, znám řadu schopných lidí, z nichž leadeři mohou vyrůst. problém je v tom, že množství schopných lidí, kteří studují na špičkových univerzitách, se nechce vrátit domů, když sledují domácí politické klima a zejména skandální výroky a postoje Miloše Zemana a lidí kolem něho, kteří se snaží obrátit kormidlo od Západu na Východ.

Na evropské scéně si nesmírně vážím Angely Merkel a prezidenta Joachima Gaucka (mimochodem – Gauck je bývalým křesťanským pastorem a Merkelová dcera pastora, podobně jako nová premiérka Británie).

Leader na rozdíl od pouhého manažera je schopen formulovat dlouhodobé vize a získávat pro ně druhé lidi, zejména osobním příkladem. Bohužel, v dnešní atmosféře nejen u nás doma, ale i v řadě jiných zemí jsou úspěšní nezodpovědní političtí klauni a těžcí psychopati jako Donald Trump.

V souvislosti s předchozí otázkou a Vaší osobou, stejně jako mnohými jinými osobnostmi, mne napadá rčení „doma není nikdo prorokem“.  Nemrzí Vás osobně rozpor mezi tím, jak jste vnímán v zahraničí a jakým debatám musíte čelit doma?  Je skutečnost, že si málo vážíme vlastních domácích elit, specifická pro Českou republiku?

To víte, že mne mrzí, když se doma setkávám místo věcného rozhovoru s osobními útoky a urážkami, s předsudky, hloupostí a nenávistí, zejména v anonymitě sociálních sítí. Vždycky mne zaplavuje pocit lítosti, když si představím, v jakém duchovním a morálním světě žijí lidé, kteří jsou schopni psát takové věci.  Můj otec, literární historik a vydavatel spisů Karla Čapka, mi jednou ukázal  koš anonymních dopisů, které dostával Karel Čapek v předvečer druhé světové války – ta štvanice lůzy ho tenkrát uštvala k smrti. Je to naprosto stejný styl, jakým mi dnes píší čeští anonymové. U nás nenávist vůči intelektuálům a kriticky myslícím lidem masivně povzbuzuje prezident Zeman, který ví, že naprostá většina vzdělaných lidí ho nebude volit, tak je soustavně dehonestuje, označuje je za „kavárenské povaleče“ apod. – využívá komplexy méněcennosti a to nejhorší, co dřímá ve společnosti a v lidském podvědomí. S Václavem Klausem jsem nesouhlasil a nesouhlasím téměř v ničem, ale měl jsem dojem, že alespoň říká to, co si skutečně myslí. U Zemana mám dojem, že říká jen to, o čem se domnívá, že mu to přinese hlasy a moc.

Nedovedu posoudit, nakolik je stejná špína rozšířená v jiných zemích, ale podle úspěchu nacionalistů v Polsku, na Slovensku a v Maďarsku a podpory Donalda Trumpa v USA soudím, že nebudeme výjimkou. Růst populismu a demagogie v Evropě mne znepokojuje neméně, než nárůst uprchlíků, terorismus džihadistů a nebezpečné imperiální choutky Putinova režimu. A to dodávám, že zejména Putinův zálusk znovu kontrolovat bývalé sovětské satelity opravdu nepodceňuji.

Vaše slovo závěrem pro čtenáře časopisu Czech and Slovak Leaders?

Jsem v kontaktu s řadou podnikatelů v naší zemi, kteří si uvědomují, že hospodářská a politická demokracie závisí na morálním klimatu společnosti a tato „kulturní biosféra“ opět na odvaze vůdčích osobností „plout proti proudu“ a vlastním příkladem reprezentovat hodnoty, bez nichž se lidská společnost mění v neobyvatelnou džungli. Spoléhání na „neviditelnou ruku trhu“ vyvolalo neviditelnou ruku korupce. Je třeba spolehlivých lidí, kteří vědí, že „ne samým chlebem živ je člověk“ a jsou ochotni se každodenně nasazovat za dobro celku, nést spoluodpovědnost za kulturu mezilidských vztahů, bez níž není svobodná společnost myslitelná.

Autor: Linda Štucbartová