„Dostatečně odpočívejte. Unavený mozek inovativní řešení nevymyslí.“
Kateřina Falk, přední česká vědkyně, Foto: André Wirsig
Kateřina Falk se řadí mezi vědkyně světového formátu v oboru fyzika. Nyní působí v Helmholtz-Zentrum Dresden-Rossendorf, kde získala grant 1,8 miliónu EUR na šest let, což jí umožní vytvořit vlastní vědecký tým. Studovala v Oxfordu a Imperial College v Londýně ve Velké Británii a v USA pracovala v národní laboratoři Los Alamos. Osobně jsem Kateřinu poznala na unikátním laserovém pracovišti ELI Beamlines v Dolních Břežanech letos v lednu. Na akci firmy Deloitte určené vrcholovým manažerkám hovořila o laseru tak zapáleně, že i největší laici pochopili jeho princip fungování a význam. Mimochodem Kateřina považuje právě laser za největší objev 20. století. Celá přednáška byla živě přenášená, a díky tomu ji společně se mnou mohla sledovat i moje čtrnáctiletá dcera. Kateřina Falk, která se věnuje špičkové vědě, ale i její popularizaci, je pro mou dceru velmi vhodným vzorem. Dle výzkumu společnosti Microsoft je v Česku ve srovnání s jinými evropskými státy zájem dívek o matematiku, fyziku, chemii, přírodovědu a informatiku od počátku nižší a mnohem rychleji opadá. Dívky nevidí dostatečně silnou vazbu těchto předmětů k jejich každodennímu životu, chybí jim podpora rodičů a také dostatek vzorů pro uplatnění v budoucím životě. A tak jsem se rozhodla rozhovor uskutečnit společně s dcerou. Počkat jsme musely ovšem až do poloviny června, od dubna totiž Kateřina vede výzkumný tým v Drážďanech. Do Čech se však pravidelně vrací kvůli výzkumu. Za necelou hodinku rozhovoru jsme stihly probrat řadu témat: podpora dívek ve vědě, popularizace vědy a práce na nové knize, specifika vedení vědeckého tým, ale i schopnost se ve vědě udržet, a v neposlední řadě i důležitost odpočinku pro zajištění kvalitních výstupů.
Kateřino, jak dopadl včerejší pokus?
Pokazil se laser. Bylo to těsně před koncem, zažívala jsem pocit napětí jako u thrilleru a najednou konec. Ale to nevadí, pokus dokončí jeden z mých postgraduálních studentů. V experimentální fyzice se toto stává často, někdy mám pocit, že stále něco opravuji, než abych se věnovala vědě jako takové.
Nevypadáte, že byste z toho byla smutná…
To spravování mě vlastně hodně baví, každá situace se dá zvládnout. Buďto pokračovacím experimentem nebo vymyšlením nového řešení. Vlastně i v polovině tohoto experimentu jsme měnili strategii a rozhodli se urychlovat elektrony jiným způsobem, ani toto nevyšlo tak, jak jsem doufala.
Nabízí se otázka, zda Vám nacházení nových řešení doslova vrtá hlavou? Můžete po takovýchto nezdařených pokusech spát?
Je to problém, na vysoké škole jsem měla velké problémy s nespavostí. Tehdy jsem se naučila pouštět relaxační hudbu a natrénovala mozek na to, že když hraje Enigma, tak se jde spát. V současné době používám meditační techniky, během meditace pak usínám, což je vlastně dobré. Pravidelně se věnuji józe, ráda chodím i na skupinové lekce, jen jsem zatím ještě v Drážďanech nestihla objevit nějaké vhodné místo.
Vy sama jste studovala a pracovala ve Velké Británii a v USA. Váš manžel je Švéd. Pokusy děláte v laboratořích po celém světě. Kde jste vlastně doma?
Doma jsem v Drážďanech. Mám tam rodinu, kuchyň a svoji postel.
Z pohledu identity se definujete jako Češka, Evropanka nebo prostě světová vědkyně?
No, začnu tím, že jsem člověk. Strašně dlouho mi trvalo, než jsem sama sebe začala označovat jako vědkyni. Stalo se to asi až rok po doktorátu. Jsem kosmopolitní, dcera se narodila v USA, má tři občanství a ve čtvrté zemi teď vyrůstá. Národnost v tomto kontextu opravdu postrádá význam. Doma mluvíme čtyřmi jazyky. Já na dceru mluvím česky, manžel švédsky, mezi sebou mluvíme anglicky a němčinu používáme ve školce nebo v obchodech.
Dceři jsou čtyři roky. Lze pozorovat, zda půjde ve vědeckých šlépějích rodičů? A přála byste si, aby si vybrala vědeckou kariéru, když sama víte, co věda na špičkové úrovni obnáší?
Uvidíme. Zatím ji baví vláčky, autíčka a koně. Co se týče náročnosti, myslím, že všechny cesty jsou náročné, pokud člověk chce dělat něco na špičkové úrovni. Naopak, ve vědě by už mohla mít vyšlapanou cestičku. Z vlastní zkušenosti vím, že pokud jsem potkala nějaké další kolegyně fyzičky, tak to byly dcery vědkyň. Chtěla bych, aby dělala to, co ji baví. Tento přístup volili i moji rodiče. Chvílemi mě to dost štvalo, protože ne vždy jsem věděla, co konkrétně to je a chtěla jsem nějak usměrnit. Co se týče výchovy dcery, snažíme se rozvíjet její různé zájmy a talenty. Chodíme jak do muzeí, tak do přírody, na koncerty i na výstavy. Ona si později vybere sama.
Jste známá nejen svým výzkumem, zároveň jste se stala velkým vzorem pro dívky, které uvažují o vědecké kariéře. Jaká je Vaše mentorská rada náctiletým dívkám?
Nenechat se zviklat reakcemi okolí. Ještě mám v živé paměti, když se mně ve dvanácti letech ptali, čím chci být. Poté, co jsem řekla „astrofyzičkou“, následovala reakce „holka a fyzika“? Z jejich pohledu to možná bylo uznání, ale ve 12 letech nechcete být jiná nebo divná. Tak ať si holky zvykají na to, že za „exoty“ budou a jsou s tím v pohodě. O pár let později mohou všem, co se dříve divili, zamávat z Oxfordu.
Popularizace vědy a jejích přínosů je Vaším dalším koníčkem. Zároveň nejste příznivkyně tradičního dělení vědy na základní a aplikovaný výzkum.
Právě dokončuji knihu „Co je nového ve fyzice“ a tam na několika případech ukazuji, že tradiční dělení na primární a sekundární výzkum je přežité. Kniha vyjde v září v nakladatelství Nová Beseda. Bude se jednat o úvod do oboru, ale zároveň se zmiňuji o různých objevech, jako například gravitační vlny, neutrina, exoplanety, Higgsův boson a na nich jsem vysvětlila základní principy fyziky. Za tyto objevy byly nejen uděleny Nobelovy ceny, ale zároveň se přišlo na mnoho dalších aplikací. Konceptuálně jsem knihu strukturovala právě od základního výzkumu k aplikacím, na které naváže další kolo základního výzkumu. Kniha není rozsáhlá, ale pokouším se v ni nastínit aspoň schematicky provázanost ve vědeckém výzkumu, kde aplikovaná věda, bez té základní existovat nemůže. Samotný laser je příkladem primárního výzkumu. Od prvních načmáraných rovnic kvantové optiky na tabuli k laseru proběhlo pouhých 10 let a laser potom přispěl k průmyslově-technologické revoluci. Je důležité podporovat kvalitní výzkum a aplikace pak přijdou. My vědci jdeme do úplného neznáma. Prostě nevíme. Pokud budeme dělat příliš ostrou hranici mezi primárním a aplikovaným výzkumem, je možné, že spoustu kvalitního výzkumu prostě zničíme a na aplikovatelné objevy nedojde.
Aktuálně vedete výzkumný tým v Drážďanech. Rozhovor děláme pro časopis Leaders, tak je těžké vést vědce jako vyhraněné individuality a jaký typ leadera jste Vy?
Na pozici leadera jsem necelé tři měsíce a už se těším, až budu moci absolvovat kurz leadershipu, který tento grantový program nabízí. Vedení je náročné, důležitý je individuální přístup. Vědci jsou samozřejmě silné osobnosti, ale zásadní výzvu vidím ve výchově studentů. Každý vědec si musí vychovat svůj tým. Nejen ho z různých typů lidí a kvalifikací poskládat, ale opravdu se jim věnovat. Pokud šéf jen rozdává úkoly a pak se stáhne, tak se tým začne rozpadat. V malých týmech a v týmech v počátečním stadiu to nejde. Tam potřebujeme kreativitu a zapojení každého jedince. Mám i cizojazyčné studenty, kteří neumějí dobře anglicky, a musím se do jisté míry věnovat tomuto problému. Mám studenty, kteří si zatím nevěří, což je typické pro každého, kdo začíná. Mám teď jednoho studenta, který se hroutí, protože mu to nejde, uklidnit a povzbudit. Ne každý vedoucí se však jednotlivým členům takto věnuje a proto si dovolím tvrdit, že většina vědeckých týmů je dysfunkčních.
V současné době se do popředí vzdělávání dostává mentoring. Funguje mentoring ve vědě?
Mentorování je velkou a důležitou součástí, existuje spousta mentoringových programů. I v rámci studií ve Velké Británii jsem měla osobního tutora, který se neptal na znalosti, ale zajímal se o mne jako o osobnost, jak se mi daří, co se mi daří, kam chci směřovat. Moje nejčastější rada studentům zní: odpočívejte. Vezměte si volno, nepracujte o víkendech. Unavený mozek je nemožný mozek. Neumí vůbec nic. Nic nevymyslí. Sama jsem prožila dvě vyhoření během doktorátu. Vyhoření bylo momentem pravdy, že to nedělám dobře. Pak jsem si našla zdravou rutinu. V práci jsem skončila v šest odpoledne, cestou domů jsem se stavila na józe. Večer jsem si přečetla ještě nějaký článek. O víkendech jsme začali jezdit do hor a takto jsem udělala doktorát nejen rychleji, než ostatní, ale podařilo se mi i více publikovat.
Bavily jsme se o Nobelových cenách. Mají vědci tyto nejvyšší aspirace? Jaký je Váš nejvyšší vědecký cíl?
Někteří ano, někteří ne. Záleží na tom, jací jsou lidé a co dělají za obor. Pro mne to určitě Nobelova cena není. Vědu jako takovou a konkrétní výstupy projektů vnímám jako cíl. Teď například pracuji na elektronové difrakci. Dlouhodobě je mým cílem se ve vědě udržet. Jak se říká, ještě nejsem za vodou.
Teď jste mne překvapila. Kdo jiný než Vy by měl ve vědě působit? Může si společnost dovolit plýtvat talenty?
Na permanentní pozici stále čekám. Ten grant, který jsem získala, je velkým krokem kupředu. Když se však podíváte na statistiky, tak pouhá tisícina studentu zůstane ve vědě. Ostatní končí v IT firmách, bankách nebo ve start-upech. Z dlouhodobého hlediska si určitě zakládáme na problém. Doktorandi představují levnou pracovní sílu, jakýsi Taiwan vědy, za pár floků obrazně něco sešívají a ten, kdo je vede, využívá jejich práci. Kromě mala vedoucích pozic specializovaná místa s dlouhodobou perspektivou pro vědce ovšem chybí. Ne každý touží po tom být profesorem a mít zodpovědnost leadera skupiny a skoro nikdo si nemůže dovolit žít cely život na jednoletých kontraktech a porad se stehovat do jiných zemi. Ale chybí alternativa. Věda žije z krátkodobých grantů a peníze pro kvalitní specialisty, kteří ovšem nechtějí vést týmy, nejsou k dispozici. Za tři roky nejde udělat ani doktorát. Myslím, že by mělo dojít ke strukturální změně na celosvětové úrovni.
Nyní dám prostor na dotazy dceři. Ptá se Lada Jirkalová: Kolika jazyky se dorozumíte?
Česky a anglicky mluvím plynule, dorozumím se švédsky, španělsky a nyní se učím německy. Když mi bylo 13 let, tak jsem si přečetla česko-polský slovník a po návštěvě Polska jsem zjistila, že se opravdu domluvím. Slovník byl hned vedle Gogola, toho jsem přečetla také. Jsem dyslektik, musím se jazyky učit jiným způsobem. Musím si v hlavě vytvořit vlastní myšlenkové mapy a pak se snažím relačně připodobňovat k jazykům, které už znám. Mou hlavní motivací bylo jít studovat do zahraničí, a tak jsem se snažila naučit mluvit v rámci výměnných studentských pobytů. Sama na sobě cítím, že se už učím hůře. V 15 po odchodu do Velké Británie jsem se dostala na úroveň rodilého mluvčího, zatímco moje němčina bude vždy znít nepřirozeně.
Jak dlouho trvají Vaše cesty bez rodiny?
Týden až čtyři týdny. Naštěstí nyní v Drážďanech mám laser hned vedle kanceláře, tak cestování bude méně. Když jsem dělala doktorát, tak jsem byla i tři měsíce mimo domov. Z Francie do Japonska, pak do Velké Británie a pak teprve do Čech. Už také mohu poslat své studenty, abych nemusela být celou dobu pryč. Na druhou stranu, dcera má hluboké vztahy s oběma rodiči, což je ve Švédsku běžné. Největším spojencem dcery je ovšem děda.
Jak je to s bezpečností práce u laseru?
Lidi můžou i oslepnout. Je důležité dbát na ochranné prostředky. Zrovna nedávno mi student chtěl koukat přes rameno bez brýlí ve chvílích, kdy probíhaly laserové výstřely. Poslala jsem ho z laboratoře pryč s poznámkou, že pokud si chce brát pomůcky až příště, tak to už nemusí. Sleduje se i radiace, která ovšem není tak velká jako u urychlovačů.
Kateřino, bohužel nastal čas na Vaše závěrečné slovo pro čtenáře časopisu Leaders.
Přežívá představa, že pokud vědec vědě neobětuje všechen volný čas, včetně víkendů, tak je to špatný vědec. Takoví pak ovšem vyhoří a opravdu se špatnými vědci stanou. Snažím se tento stereotyp nabourávat. O víkendu jsme na horách a o večerech nepracuji. Výsledky mám naopak lepší. Z tohoto pohledu odpovídám na otázky, jak lze skloubit náročnou vědeckou práci s rodičovstvím: naprosto normálně. Je to odpočatá mysl, která lelkuje, jež přinese ty nejlepší nápady.
Linda Štucbartová